Vyřezávaná holubice a lidové řemeslo: Historie a kontext lidové zbožnosti
Článek se zaměřuje na vyřezávané holubice jakožto součást lidového řemesla, zasazenou do kontextu historie a lidové zbožnosti. Lidová zbožnost, projevující se v různých formách, byla nedílnou součástí života prostých lidí, zejména v 19. a 20. století. Tyto projevy víry se odrážely v předmětech, které obklopovaly každodenní život a utvářely duchovní atmosféru domovů.
Lidová zbožnost v předmětech denní potřeby
V jarním Špeku sezóny Muzea Říčany je představena kolekce předmětů spojených především s katolickou lidovou zbožností druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Prostřednictvím vystavených předmětů se můžeme seznámit s různými podobami lidového vnímání víry a uctívání svatých figur křesťanství a rozličných náboženských motivů.
Lidé svou víru prožívali různými způsoby, což se odráželo v předmětech, které si pořizovali do svých domácností. Mezi typické artefakty patřily podmalby na skle, sošky lidového původu a drobné tisky s náboženskou tematikou, známé jako svaté obrázky. Tyto předměty měly několik společných rysů:
- Dostupnost a každodennost: Předměty se stávaly vybavením i těch nejprostších domácností a vytvářely duchovní každodennost dřívějších lidí, spoluvytvářely vizuální i duchovní charakter tehdejších domovů.
- Poutní suvenýry: Často se kupovaly při poutích jako suvenýr, proto v tehdejších domácnostech nacházíme pestré směsice stylů a míst původu předmětů.
- Lidová výroba: Nejedná se o předměty vysokého umění, ale o lidovou výrobu, leckdy nevalné řemeslné nebo umělecké kvality, přičemž motivací jejich výroby byl především výdělek.
- Opakování motivů: Ve zpracování těchto předmětů nejde o originalitu, naopak v nich nacházíme neustálé opakování stejných motivů, v mnohých případech i neskrývanou snahu kopírovat známější umělecká díla.
Lidová zbožnost a pověrčivost
Tyto předměty spojené s lidovou zbožností byly často spojeny s pověrčivostí. V domácnostech totiž mnohdy plnily různé spirituální funkce a měly chránit proti zlým silám, duchům, neblahému osudu, uhranutí (ať už dětí či dobytka), špatnému počasí a podobně. Nebo naopak měly do hospodářství přinést štěstí, úrodu, plodnost. V případě obrázků svatých se tyto postavy stávaly také jakýmisi domácími patrony, ke kterým se obyvatelé domácnosti modlili za ochranu. Malé svaté tisky zase mohly sloužit jako ochranné amulety jak v domácnosti, tak na cestách.
Lidová pověrčivost vzcházející ještě z pohanské spirituality, zvyků a tradic, se církvi nikdy nepodařilo zcela vymýtit. Ačkoli byla lidová víra v nadpřirozené síly zapovídána a chápána jako projev tu hlouposti, tu pověrečnosti, tu dokonce kacířství, věřící si náboženské předměty laické výroby adaptovali pro své duchovní potřeby a představy o světě. A právě předměty, z nichž několik vystavujeme v naší malé expozici, spoluutvářely konkrétní podobu náboženského vědomí a prožívání specifického pro každou konkrétní domácnost.
Čtěte také: Historie a současnost kovářství
Podmalby na skle: Okna do duchovního světa
Podmalby na skle, vyskytující se v různých kulturách po celém světě, představují specifickou formu lidového umění s bohatou historií. Tyto malby nesly rozličné náboženské a spirituální významy a používaly se především jako dekorace domácích svatých koutků a oltáříčků. Zejména tam, kde se vzdělanost šířila jen pomalu a kde přetrvávaly různé z pohanství vyvěrající pověry, měly ale podmalby také charakter ochranných talismanů a fetišů. V domácnosti tak plnily roli předmětů, které odhánějí zlé síly, ochraňují její obyvatele, hospodářská zvířata, přízeň štěstěny i úrodu na poli. Byly silně spjaté s lidovou pověrčivostí a leckde mohly reprezentovat i „domácího patrona“, který měl převzít záštitu nad šťastným osudem obyvatel stavení.
V Evropě se podmalby na skle objevily v pozdním středověku a často se vyskytovaly v kostelích a klášterech. Tyto malby zobrazovaly biblické scény, světce nebo anděly. V některých oblastech Evropy, jako například v Německu, se podmalby na skle také používaly jako prostředek výuky náboženství pro analfabety. Malby na skle byly považovány za obzvláště krásné a velmi často je vytvářeli lokální lidoví umělci. Vznikala také významná centra, ve kterých podmalby časem získaly vskutku umělecký rozměr. Někde také začaly vznikat specializované umělecké ateliéry a v nich vysoce kvalitní a hodnotné obrazy. Nejčastěji se jednalo o oblasti, kde se vyrábělo sklo. Jednalo se tak o doplněk sklářské výroby, při které se používaly různé odřezky a odpadní materiály. Skláři a vykonavatelé souvisejících pomocných profesí si výrobou podmaleb přivydělávali.
Technika podmalby na skle
Podmalba na skle je technika malby na sklo prováděná zastudena. Barva je nanášena ve vrstvách na rub skleněné plochy, z toho důvodu se při malbě postupuje opačně než při klasické malbě. Jako první musí malíř namalovat to, co je zcela v popředí - detaily a kontury -, a až na samý závěr namaluje pozadí. Výsledná malba je pak oproti malířově perspektivě zrcadlově obrácená, což zejména u amatérských lidových autorů způsobuje často zrcadlové převrácení nápisů a podobně.
Výroba lidových podmaleb se rozvíjela především v oblastech sklářských center, mnohdy tyto malby prováděli chudí lidé, kteří si tak vydělávali něco navíc ke své zemědělské činnosti. Zajímavé je, že podmalby na skle se takřka výhradně věnují pouze náboženské tematice. V jednotlivých oblastech se postupně vytvořily specifické styly, podle kterých se i dnes dá vystopovat původ konkrétního díla.
Podmalby ve sbírce Muzea Říčany
Z naší sbírky vybíráme čtyři stylově podobné podmalby, které by snad mohly pocházet ze severních Čech nebo Slezska. Lze o tom soudit podle stříbrného pozadí, které je pro tyto oblasti specifické, a podle německojazyčných nápisů, které odpovídají jazyku tamního tehdy (v polovině 19. století) převažujícího obyvatelstva. Muzeu Říčany je v roce 1964 darovala Klára Pospíšilová. O jejich původu ale nemáme bližší informace a můžeme pouze předpokládat, že dříve zdobily některou z říčanských domácností, kam je mohl někdo přivézt jako náboženský suvenýr.
Čtěte také: Řemesla s nejvyšším výdělkem
Svatý Jan Nepomucký a královna Žofie
Svatý obrázek vytvořený technikou podmalby na skle s motivem sv. Jana Nepomuckého a zpovídající se královny Žofie patří k nejkrásnějším a nejlépe umělecky zpracovaným podmalbám ve sbírce Muzea Říčany. Do výstavy jej zahrnujeme i přes jeho stylovou odlišnost právě pro jeho vysokou uměleckou hodnotu. Je pro nás také unikátní tím, že se nám s vysokou pravděpodobností podařilo dopátrat konkrétní dílnu, v níž byla podmalba vyrobena.
Tato černozlatá podmalba je vytvořena technikou zvanou verre églomisé, při které dochází k vyrývání motivu do černého gravírování nazývaného švarclot. Tyto rytiny jsou následně podloženy zlatou nebo stříbrnou fólií. Tato technika, která byla časově i finančně náročnější než tradiční barevná podmalba, se u nás rozvíjela zejména v bohatších sklářských regionech na Šumavě. V tomto případě se můžeme domnívat, že se jedná o podmalbu, kterou v 18. století vytvořil Daniel Josef Norbert Preissler. Napovídá tomu dvojitá linka na okraji obrázku. Pokud malbu nevytvořil on sám, velmi pravděpodobně se jedná o motiv a techniku jeho tvorbou inspirované nebo vytvořené tovaryši v jeho dílně.
Sochu svatého Jana Nepomuckého nalezneme i na Masarykově náměstí v Říčanech. Nachází se na dnešní zadní straně kostela svatých Petra a Pavla a hledí směrem k mariánskému sloupu a k radnici. Jan Nepomucký, vlastním jménem zřejmě Johánek z Pomuku, patří mezi nejoblíbenější české světce a katolíky je považován za jednoho ze zemských patronů. Ať už věříme v jeho světecký osud, nebo ne, Johánek patří mezi nejzajímavější české historické osobnosti, a to nejen pro krutý osud, který zpečetil jeho život. Narodil se mezi léty 1340 a 1350 jako syn pomuckého rychtáře. Johánkova rodina zřejmě patřila mezi počeštěné Němce, jeho otec nesl německé jméno Welflin. Jan zahájil svou kariéru jako veřejný notář, jehož prací bylo objíždět země Koruny české a ověřovat právní listiny, dohody a smlouvy. V pozdějším věku se vydal na studia do italské Padovy, kde vystudoval církevní právo. Poté jej už čekala vrcholná církevní kariéra, v níž to dotáhl až na generálního vikáře pražského arcibiskupa, tedy zástupce nejvyššího církevního představitele českého království. Jeho role při jmenování nižších církevních hodnostářů se mu stala osudným.
V roce 1393 se Jan připletl ke sporu násilnického a bezcitného krále Václava IV., který byl známý svými agresivními výbuchy vzteku, a arcibiskupa Jana z Jenštejna. Nejpomazanější hlavy světských záležitostí na jedné straně a duchovních věcí na straně druhé vedly spor o obsazení postu opata kláštera v Kladrubech. Václav chtěl úřad osadit svým kandidátem, ze kterého chtěl učinit nového biskupa a tím oslabit Jenštejnovu moc. Arcibiskup ale opatem jmenoval svého kandidáta, mnicha Olena. Jmenovací listinu i přes králův odpor potvrdil svou pečetí právě Jan Nepomucký. Byl to skutek, který jej stál život.
Dne 20. března 1393 si Václav IV. předvolal arcibiskupa Jenštejna, aby jej pokáral. Při tom jej stihl jeden z jeho záchvatů nezřízeného vzteku. Věděl, že arcibiskupovi nemůže ublížit, jinak by se dostal do sporu s Římem, ale rozhodl se zchladit si žáhu na čtyřech členech Jenštejnova doprovodu . Ten tvořili Jan z Pomuku, Mikuláš Puchník, míšeňský probošt Václav Knobloch a laik arcibiskupského hofmistra Něpr z Roupova. Václav IV. osobně dal tyto čtyři muže uvěznit a podílel se na jejich mimořádně brutálním mučení. Nejvíce se zběsilý král vyřádil právě na nebohém Janovi, kterého bil tak dlouho, až jej zabil. V moderní době antropologové potvrdili, že Jan Nepomucký zemřel na následky rány do hlavy. Když se Václav probral ze záchvatu vzteku, zalekl se následků a rozhodl se Janova těla zbavit. Nechal jej svázat a tajně vhodit do Vltavy.
Čtěte také: Sochařské řemeslo s Václavem Šedým
Jenže Janovo tělo se 17. dubna nečekaně objevilo na břehu řeky, kde bylo vyzvednuto. Další osud Janova těla už náleží do oblasti legend a mýtů. Podle katolické věrouky totiž Janovo tělo po skoro měsíci nejevilo žádné známky rozkladu. To mělo později dokazovat zázrak doprovázející jeho mučednickou smrt. Postupně také vznikla legenda, podle které byl Jan Nepomucký zabit z jiných důvodů. Měl totiž působit jako zpovědník Václavovy manželky, královny Žofie, která často musela strpět jeho záchvaty vzteku, ale také jeho mnohdy až perverzní chování a záliby, o nichž snad ani nemůžeme napsat. Václav měl prý po Janovi chtít, aby mu vyzradil, co jeho manželka říká při zpovědi. Vyzrazení zpovědního tajemství by však bylo proti církevním zásadám. Jan tak měl Václavovu nátlaku odolat a vyzrazení tajemství odmítnout. To Václava IV. údajně rozzuřilo natolik, že se rozhodl jej nechat utopit ve Vltavě.
Ať už tomu bylo tak, či onak, Jan Nepomucký byl v roce 1729 prohlášen papežem Benediktem XIII. za svatého. Katolická církev pak využila všeobecné obliby jeho kultu v českých zemích a udělala z něj jednu z čelných kultovních postav pokračující rekatolizace. I díky tomu dnes sochy Jana Nepomuckého nacházíme s trochou nadsázky v každém českém městečku.
Svaté obrázky: Drobné tisky s velkým významem
Svaté obrázky - to je souhrnné označení pro drobné tisky, ikony, modlitbičky, pohlednice nebo karty, které zobrazují rozličné svaté, Ježíše, Pannu Marii nebo jiné náboženské motivy. Tyto obrázky byly velmi populární v 19. století a v první polovině století 20. a běžně se prodávaly v kostelích, na poutích a trzích spojených s náboženskými oslavami.
Svaté obrázky se staly oblíbenými jako prostředek k přinášení duchovní útěchy a k udržování víry v domácím prostředí. Mnoho lidí si je věšelo na stěny svých domovů nebo je nosilo s sebou jako ochranný amulet. Často si z nich také prostí lidé vytvářeli vlastní domácí oltáříčky, u kterých se modlili a zapalovali svíčky.
Tyto malé kartičky byly určeny spíše nižším vrstvám obyvatel a nacházíme tak mezi nimi zcela primitivní černobílé a velmi levné tisky. Mohou ale být i krásně barevné a detailní, obvykle doplněné modlitbami nebo krátkými texty.
V současné době se svaté obrázky tisknou a prodávají, ačkoli se v důsledku změny role a významu náboženství jejich popularita snížila. Přesto stále zůstávají důležitou součástí náboženského umění a kultury. Dodnes je nalezneme v některých kostelích. Jejich koupí obvykle můžeme přispět na provoz nebo na ochranu kulturních statků.
V sbírce Muzea Říčany máme kolem pěti stovek svatých obrázků české i německé provenience. Na podrobnější zpracování tato kolekce stále čeká. Vám nabízíme malou ochutnávku, která je možná předzvěstí ucelenější odborné katalogizace této sbírky.
Katolické sošky: Trojrozměrné vyjádření víry
Výběr ze sbírky katolických sošek dokresluje podobu lidové pobožnosti na přelomu 19. a 20. století. Záměrně jsme vybrali tři různé podoby motivu, který je ztvárněn v sošce Panny Marie Svatohorské, tedy motivu, který volně kopíruje mimořádně oblíbenou a vzácnou sošku, která je umístěna na stříbrném oltáři na Svaté Hoře u Příbrami. Putovalo se tam často i z Říčan. Výběr doplňujeme odlitkem Ježíška se Srdcem Páně, který v naší sbírce vyniká svou velikostí a zachovalostí.
Kopie sošky Panny Marie s Ježíškem prodávali v okolí svatostánku různí lidoví řezbáři a sochaři. Sousoší patřilo k nejoblíbenějším suvenýrům a nalézáme jej v mnoha různých variantách po celé České republice. Každý výrobek byl obvykle alespoň do jisté míry unikát. V případě pálených sošek se sice vyrábělo podle mustru, ale celá skulptura se poté malovala ručně. Dřevořezby se pak zpravidla vyráběly ručně celé a na každém výrobku můžeme sledovat drobné odchylky, které podtrhují jeho jedinečnost.
Mějme na paměti, že šlo o masově oblíbené suvenýry ne nepodobné těm, které na dovolených kupujeme dnes. Často je vyráběli v zimní sezóně sedláci, v okolí Příbrami také zestárlí nebo zmrzačení horníci.
tags: #vyřezávaná #holubice #lidové #řemeslo #historie