Pletení březových košťat: Návod a tradice

Běžné užitkové i zdobné předměty našich předků byly vyráběny z dostupného přírodního materiálu, kterého bylo v místě dostatek a většina z nich se vyráběla podomácku. Málo co si nevyrobili hospodáři sami a toto zboží nakupovali. Na to nebyly peníze. Tyto věci nás obklopují, aniž bychom si mnohdy uvědomovali, že na nich ulpívají stopy minulých dob, kdy se často předávaly z generace na generaci. Běžné užitkové i zdobné předměty našich předků byly vyráběny z dostupného přírodního materiálu, kterého bylo v místě dostatek a většina z nich se vyráběla podomácku.

Jednou z takových tradičních dovedností je pletení březových košťat. V každé chalupě kdysi bývalo alespoň jedno březové koště. Sem tam se ale ještě nějaký ten nadšenec najde.

Výroba dřevěného nářadí, různé opravy, ale i vázání košťat bývalo činností, kterou si hospodáři nechávali na zimu. V tomto článku se podíváme na to, jak takové koště uplést a jaká je historie tohoto řemesla.

Materiály a nástroje

K výrobě březového koštěte budete potřebovat:

  • Vázací drát
  • Kleště
  • Nůžky
  • Několik březových větví o délce přibližně 1,5 metru
  • Lano s hákem (pro stažení proutí)
  • Plastové lanko (pro omotání držadla)
  • Kovový bodec

Postup výroby

  1. Příprava březového proutí: Na březové proutí se chodí ještě před prvním sněhem. Najdou se asi třímetrové břízy, odspodu se ořežou proutky a nachystají se.
  2. Sestavení koštěte: 10-20 takto upravených březových prutů se dá k sobě a jejich konce se svážou drátem.
  3. Zahuštění koštěte: Aby bylo koště košatější, můžete do jeho hlavy zasunout ještě pár svázaných větviček (tzv. pomítko).
  4. Stažení proutí: Aby dobře a dlouho metla, musí být dobře stažená. Pomáhá se lanem, které má jedním koncem uvázané na háku u stropu, druhý pak pomocí prkénka přišlapuje k zemi. Proutí se pak stahuje ve smyčce lana.
  5. Omotání držadla: Držadla košťat jsou omotaná plastovým lankem. To nahradilo drát, který často způsoboval zranění rukou. Lanko je pevně ukotvené mezi staženými pruty. Šikovný řemeslník si pomáhá kovovým bodcem, který zarazí do rukojeti koštěte. Pak se to ještě dvakrát omotá, a už to drží.

Historie a tradice

V každé chalupě kdysi bývalo alespoň jedno březové koště. Výroba dřevěného nářadí, různé opravy, ale i vázání košťat bývalo činností, kterou si hospodáři nechávali na zimu.

Čtěte také: Jak uplést ponožky na jehlicích

Čarodějnic a jejich magie se lidé báli už před stovkami let. Aby je zahnali, vyhazovali do vzduchu zapálená březová košťata, na kterých podle pověr létaly. I když už dnes lidé na pověry nevěří, tradice pálení čarodějnic se dochovala.

Košíkářství: Širší kontext pletení z přírodních materiálů

Březové koště je jen jedním z mnoha výrobků, které se dříve vyráběly z dostupných přírodních materiálů. Dalšími příklady jsou výrobky z proutí, slámy, loubků (štípaného dřeva), kořínků stromů, orobince, rákosu a žíní.

Proutěné výrobky

Z vrbového proutí nebo prutů lísky se zhotovovaly plůtky a ploty, různá hrazení a dokonce i pletené stěny domů, které se potom omazávaly hlínou, vrše na lov ryb, zátky k uzavření rybníků, klece pro ptáky, lísky na sušení, různé klece na homolky, dokonce i celé pletené skřínky na ukládání potravin - „špirníky“ kam se dávalo uzené maso, klobásky, slanina. Rákos byl vhodným materiálem a spolu s proutím sloužil i k výrobě nábytku - vyplétané části. Z proutí se vyráběly košiny k vozům, kočárům i kočárkům.

Pletení košů patří mezi nejstarší řemesla. Koše nejrůznějších velikostí a tvarů byly neodmyslitelnými nástroji nezbytnými pro mnoho lidských činností. Na vesnici byl život bez košíkářské produkce nemožný. V každé druhé chalupě žil někdo, kdo koše uměl plést.

Košíkářství bývalo běžným domácím řemeslem. Tak běžným, že jeho zvládnutí bylo samozřejmou povinností, stejně jako dělání březových košťat, bednářství či výroba dřevěných šindelů.

Čtěte také: Prodejna pletení: Most

Výroba košů: Proces a materiály

Vlídná jihomoravská krajina měla vždy příznivé podmínky pro růst a pěstování vrbového proutí. Proutí musí být ohebné, pružné a mělo by se vyřezávat v době, kdy dřevo není olistěné a je bez pupenů. Pruty se roztřídí podle velikosti a síly a svážou do svazků. Základním předpokladem dobré práce s vrbovým proutím je, že nesmí uschnout. Lámalo by se. Musí si zachovat svoji pružnost, proto se skladuje na stinných, pokud možno chladných místech. Pruty se po nějaký čas nechávají ve džberech s vodou (ale ne dlouho, zakořenily by), častěji se zakrývají mokrými a průběžně máčenými hadry.

Výroba koše začíná pletením dna ze silných prutů. Silné musí být proto, že ponesou veškerou váhu obsahu koše. Nejprve se založí kříž, který má podobu slunce. Kříž se sváže tenkým proutkem a dalšími tenkými pruty se dno vyplétá směrem od středu k okraji. Když je dno hotové, připraví se ucho. K tomu je potřeba opět silný, ale především dostatečně dlouhý prut. Prut se na jednom konci seřízne do ostré špice, aby se dal snáze vetknout do dna. Prut, opravdu musí být pružný a ohebný, se vytvaruje do oblouku podle toho, jak velký koš má být a jakého tvaru chceme docílit. Ohneme ho až ke dnu a s druhým koncem uděláme totéž, co s tím prvním - zkrátíme jej tak, abychom udělali stejně ostrý, do pravého úhlu „zlomený“ konec, který vetkneme do dna naproti prvnímu konci. Aby nám budoucí ucho neklouzalo ven, svážeme oba konce provázkem. Tím bychom měli mít hotové dno a oblouk ucha.

Potom do dna začneme postupně vsunovat tenčí proutky a ohýbat je směrem nahoru. Mohou být různě dlouhé, nad košem se svážou a po zakončení horní obruby nakonec odstřihnou. Tím jsme založili osnovu, do které budeme vplétat ty nejtenčí pruty. Způsob, jak to budeme dělat, je zřejmý, pouze musíme dbát na to, abychom pruty neustále stlačovali k sobě (směrem dolů), aby se konstrukce „nerozlézala“. K vyplétání můžeme používat různobarevné pruty, dosáhneme tak i barevně atraktivní podoby koše. Za nejobtížnější se považuje horní zakončení koše neboli vypletení prstýnku. Zatím jsme vypletli stěny do výšky a pruty osnovy máme stále svázané nad úrovní ucha (i když to už není příliš potřeba). Teď můžeme jednotlivé pruty osnovy (ty, které jdou kolmo vzhůru) opatrně „zalamovat“ a s pomocí dřevěného špičatého bodce podvlékat pod další pruty. Hotový koš začistíme tak, že přesahující pruty ostříháme zahradnickými nůžkami.

Koše lze plést i z loupaného proutí. To se povaří ve vodě a svlékne z kůry. Mohou se také kombinovat pruty bez kůry s těmi s kůrou. Základní pravidlo však musí být dodrženo vždy: pruty musí být pružné, jinak by se při práci lámaly.

Nikdo učený z nebe nespadl a je velmi pravděpodobné, že naše první výrobky nebudou v lecčems dokonalé. Chce to cvik a chce to trpělivost. Žádná výjimečná zručnost prý není třeba.

Čtěte také: Spony na pletení: Jak na to?

Další řemeslné výrobky ze dřeva

Nejen z proutí, ale i z "plného" dřeva se vyráběla řada výrobků. K tomu bylo ale již zapotřebí trochu toho řemeslného "foršluftu" - umění a zručnosti.

Šindelářství

Šindel byl druhou nejpoužívanější střešní krytinou před zavedením povinnosti krýt nové střechy nehořlavými pálenými taškami. Šindelovou krytinu, pokud si ji nevyráběl hospodář sám, vyráběli šindeláři. Materiál si vybírali v lesích vhodné, rovné a zdravé stromy. Strom se vybíral tak, že zasekli sekeru do kmene a táhli „křísku“ vzhůru - „na průbu“, zda se bude dřevo pěkně rovně štípat. V tom bylo jedno z šindelářských umění, na kterém si mistr zakládal. Za zajímavost také stojí to, že vybrané stromy se platily „nastojato“ a natvrdo - hotově. Teprve potom si je mohl šindelář porazit a na místě rozřezat na velké špalky dlouhé na jeden loket. Připravené špalky pečlivě vybrané tak, aby byly bez suků, si potom šindelář odvezl na další zpracování.

Šindelářova dílna - dá-li se tak nazvat většinou pouze jakási kolna či dřevěná bouda bývala na okraji vesnice. Tam byly špalky, ještě nezbavené kůry, na špalku rozštípnuty sekerou na půlky. Po obvodu potom bylo potřeba prsty naměřit pídě, podle kterých se potom špalek širokou sekerou s kulatým ostřím směrem ke středu, údery velké palice rozštípl na štěpiny. Každá štěpina se potom půlila a ta se zase půlila. Tím zručný šindelář naštípal z jedné půle asi osm šindelů o síle asi tři čtvrtiny coulu. Naštípané šindele se potom do hladka ořezávaly na babce, které se říkalo vobřeznice. Babka se skládala z trámku, který měl na konci prodlabanou mezeru pro „hlavu“ a „nohu“ se šlapadlem. Za dřevěnou hlavou byl do trámku zavrtán „volouch“ - dřevěná „pružina“ ohebný proutek - který byl spojen provázkem s hlavou. (Hlava a noha byla vlastně páka, kterou se šindel při opracováváni upínala.) Celá babka byla na protilehlém konci zúžena a zasouvala se tímto koncem do zářezu ve stojícím stromě. Aby tam pevně v zářezu držela musela se zaklínit dřevěným klínem. K babce si potom přistavil pohodlný špalek, na kterém při práci seděl.

Surový šindel se potom zasunul do čelistí tvořené hlavou a trámem babky - do huby. Šindelářský poříz byl poměrně tenký, dělal se bez zábrusu - bez rejfu. Znamenalo to, že jeho ostří nebylo zbroušeno k jedné straně, tak jak u obyčejných pořízů. Na užší straně šindele se seřezával hřbet čili jehla a širší strana prkénka se musela zbavit kůry, srovnat a připravit ke strouhání. Takto připravený „polotovar“ potom šindelář srovnal do „vejstružně“ ve dvou vrstvách nad sebou, pěkně vždy vrchem ven a hřbetem dovnitř. Vejstružeň - koza, byla zhotovená samozřejmě také ze dřeva - ze dvou hrázek spojených dvěma příčkami, aby byla snadno přenosná. Mívala dvě „klanice“, těm se říkalo nicohlavy, mezi které se šindel rovnal. Na vestružně potom na širší straně šindelů (tak srovnaných) vyřezával „struhem“ žlábek, kterému se říkalo „straž“. Struž měl podobu dvouramenného nože na násadě ve tvaru písmene „T“. Jeho ostří se brousilo pilníkem.

Staří mistři si potrpěli nejen na pořádné nářadí, které bylo velmi specifické pro každou kterou práci, ale také měli rádi pořádek. Svědčí o tom například to, jak se jednotlivé v tomto případě šindele, ukládali. Hotový šindel se rovnal do čtvercových hranic po třech kopách. Asi loket výšky od země se kladla vrstva po čtyřech šindelích. Dva po krajích a dva uprostřed. Výše se rovnaly jen dva krajní a navrch se srazilo asi šest šindelů do sebe, aby se jimi celá hranice zakryla. Nahoru na šindele se pokládaly „půlky“ - špalky, kterými se hranice zatěžovala. To aby šindel „neležel“.

Bednářství

Dřevo, základní a všude přítomný materiál na výrobu většiny věcí našich předků. Nelze si představit dřívější domácnost, ať již panskou nebo vesnickou, bez dřevěných schrán a nádob, které sloužily k běžnému provozu hospodářství i k ukládání zásob. Byly to výrobky nejen ze štípaných dužin, ale i nádoby dlabané. Zhotovovali je řemeslníci zpracovávající užitné dřevo jako byli bečváři, neckáři, okřínáři, korytníci, pouzderníci, bednáři a kdo ví jak se všem těmto mistrům dřeva říkalo. Od první poloviny 15. století se tito řemeslníci sdružují ve společném cechu bednářském.

Bečváři vyráběli rozličný tovar, byly to také například okovy o dvou obručích na vodu, pivní troky, necky, škopy a škopky, koryta, máselnice, džbery kuchyňské a jiné. Od konce 16. století se od bečvářů oddělili bednáři, kteří zhotovovali své zboží převážně z měkkého bílého dřeva tzv. Jarmareční bednář zhotovoval také bečky, necky, škopky, dřezy, putny, vědra, máselnice, konve a podobné věci, ale z měkkého borového nebo smrkového dřeva, narozdíl od bednářů, kteří své výrobky zhotovovali z dřeva tvrdého. Toto zboží bylo určené k denní potřebě a bývalo bez ozdob. Ti mimo běžné zboží jarmareční vyráběly také zboží zvláštní. Toto zboží bylo vyřezávané, vypalované, opatřené vyřezávanými ozdobnými víky, uchy a kraji. Byly to různé korblíky, slánky, cukřenky, sirníky a jiné často i zdobné výrobky. Bednář si připravoval svoje dříví na dužiny a dna ručně až do konce 19. století.

tags: #pleteni #brezovych #kostat #navod

Oblíbené příspěvky: