Způsoby tvoření nových slov v češtině
Čeština, jako každý živý jazyk, se neustále vyvíjí a obohacuje svou slovní zásobu. Vedle pravopisu a gramatiky, kterým se běžně věnuje pozornost, hraje klíčovou roli i lexikologie a slovotvorba. Nová slova vznikají obvykle z potřeby mluvčích pojmenovat nové jevy, předměty a skutečnosti. Tento článek se zaměří na hlavní způsoby, kterými se nová slova v češtině tvoří.
Základní způsoby tvoření slov
Nová slova v češtině vznikají čtyřmi základními způsoby: odvozováním, skládáním, zkracováním a přejímáním z cizích jazyků.
Odvozování
Odvozování je základní a nejrozšířenější slovotvorný postup v českém jazyce. Spočívá v připojování předpon nebo přípon ke kmeni základového slova. "Základové slovo" je termín pro slovo, z něhož vzniklo slovo nové, tzv. "slovo odvozené".
- Proces odvozování: K základovému slovu se přidává předpona (na začátek slova) nebo přípona (na konec slova). Příklad: pra-les-ní. K základovému slovu les jsme přidali předponu pra- a příponu -ní a vzniklo nám nové slovo pralesní.
Podstatná a přídavná jména se odvozují převážně pomocí přípon, například uč-itel (konatel děje). Slovesa se naopak nejčastěji odvozují předponami.
Skládání
Skládání je tvoření slova ze dvou nebo tří základových slov, čímž vznikají složeniny. Místo, kde se základy setkávají, se označuje jako morfologický šev. Členy složeniny nemůžeme rozdělit, protože nejsou samostatnými slovy. Tyto složeniny bývají spojeny tzv. spojovacím vokálem -o-, -i-, nebo -e-, např. velko-město, vlastivěda, vodovod, auto-doprava, stroj-mistr, spolu-pracovat.
Čtěte také: 3 typy tvoření slov
Zkracování
Při procesu zkracování základového slova vznikají zkratky a slova zkratková. Jedná se o slova utvořená spojením počátečních písmen nebo slabik víceslovného názvu. Mezi zkratková slova řadíme i zkratky typu atd. (a tak dále), atp.
- Příklady: Čedok (= Česká dopravní kancelář), Sazka (= Sázková kancelář), ČR (= Česká republika).
Přejímání slov z cizích jazyků
Přejímání slov z cizích jazyků představuje důležitý zdroj obohacování slovní zásoby. Slova, která byla převzata: fotbal, bufet, kupé, parfém a mnoho dalších.
Slovotvorný základ
V souvislosti s tvořením slov se často objevuje spojení "slovotvorný základ". Slovotvorný základ je část slova, ke které se připojují slovotvorné formanty (předpony, přípony) při odvozování slov.
Hledisko vědeckého zkoumání slovotvorby
Tvoření slov v češtině, jako důležitý úsek stavby jazyka, bylo dříve soustavně vědecky nezpracováno. Starší mluvnice se zaměřovaly spíše na popis praktický. Z tohoto důvodu byl kladen velký důraz na vědecké zkoumání slovní zásoby z hlediska slovotvorného ve výzkumných úkolech Ústavu pro jazyk český ČSAV. První svazek kolektivního díla "Tvoření slov v češtině", jehož autorem je Miloš Dokulil, obsahoval teoretické uvedení do problematiky slovotvorné a byl odbornou veřejností přijat s velkým zájmem.
Práce o tvoření slov v češtině je průkopnická svým pojetím i materiálovým založením. Vychází ze zpracování úplného slovního materiálu, jak jej poskytují nové lexikografické práce, zvláště obsáhlý Příruční slovník jazyka českého, a razí nové cesty na tomto úseku jazykovědného bádání. Přihlíží přitom k některým pracím domácím i zahraničním, využívá jejich podnětů i výtěžků, ale její vlastní význam je ve vypracování samostatné koncepce studia této části jazykové stavby.
Čtěte také: Způsoby tvoření slov
Synchronní popis slovotvorného systému
Výklad a osvětlení teoretických zásad, na nichž je celé dílo o tvoření slov v češtině založeno, podává právě úvodní svazek Dokulilův. Je to především důkladné promyšlení a propracování metody synchronního popisu slovotvorného systému, popisu, jehož cílem je odhalit vzájemné vztahy a souvislosti jednotlivých složek a prvků tohoto systému v současném jazyce. Je zde nově propracováno hledisko funkčně strukturní; staví se proti staršímu, tradičnímu hledisku vznikovému, genetickému. Tradiční nauka o tvoření slov zjišťovala způsoby a postupy, jimiž se tvoří nová slova na základě slov už existujících, dále prostředky, které k tvoření slov slouží, a odhalovala zákonitosti vytváření nových slov v daném období. K těmto tradičním úkolům se připojuje jako nový úkol zkoumat slovotvornou stavbu slov a její fungování v jazyce i slovotvorné souvislosti, do nichž slova na základě své stavby vstupují, tzv. utvářenost slov. Dokulil ovšem nepřehlíží vzájemný vztah obou těchto hledisek, funkčně strukturního a vznikového, genetického, ale z metodických důvodů žádá jejich jasné rozlišení.
Požadavek zkoumat tvoření slov z hlediska jejich utvářenosti není ovšem v práci Dokulilově vysloven poprvé; zásluhou jeho práce však je podrobné vypracování a osvětlení samostatné, jednotně metodicky pojaté koncepce tohoto zkoumání.
Důraz na synchronní popis a systémovost
Při řešení všech problémů spojených se slovotvorbou vystupují v Dokulilově práci do popředí určitá základní hlediska, která výrazně určují charakter celé práce. Je to především důraz na synchronní popis, na poznání současného slovotvorného systému, na poznání těch slovotvorných souvislostí, které se v současném jazyce mezi jednotkami slovní zásoby projevují; cílem práce je stanovení zásad a vypracování metod synchronní slovotvorné analýzy. Zdůrazněním synchronnosti nechce ovšem Dokulil nikterak popírat význam diachronnosti (zřetele k vzniku a vývoji slovotvorných jevů); naopak soudí, že „jen poznání jevu v jeho vzniku a vývoji je plným vědeckým jeho poznáním“. Metodicky však důsledně provádí a žádá jasné rozlišování obou hledisek.
S tímto synchronním hlediskem souvisí i důraz kladený na to vidět jazyk jako systém, jako soustavu jevů spjatých vzájemnými vztahy a souvislostmi, odhalovat systémovou povahu jazykových jevů. V Dokulilově studii slovotvorné jde samozřejmě především o systém slovotvorný; jemu je také souborně věnována závěrečná kapitola knihy (Otázka slovotvorného systému a jeho popisu). V odhalení slovotvorného systému, ve zjištění vzájemných vztahů a souvislostí jednotlivých jeho složek a prvků je vlastní těžisko kolektivní práce o tvoření slov.
Objektivnost zkoumání
Důraz je kladen i na objektivnost zkoumání. Cílem je vypracovat metody objektivního zjišťování slovotvorných jevů. Dokulil si otázku objektivnosti nezužuje jen na uplatnění kvantitativních metod, ale chápe ji značně šíře. Na objektivnost zkoumání myslí např., jde-li mu o to, jak získat maximálně přesný obraz kolektivního jazykového povědomí. Vidí ovšem obtíže přímého zjišťování tohoto povědomí a dává proto přednost cestě nepřímé, jeho zjišťování prostřednictvím jazykových projevů. Toto úsilí po objektivnosti zkoumání je pro Dokulilovu práci velmi příznačné.
Čtěte také: Šití rány po kastraci psa: Postup krok za krokem
Při řešení slovotvorné problematiky se Dokulil vyrovnává i s otázkou místa tvoření slov v systému jazyka a příslušné nauky o tvoření slov v celku jazykovědy. Dokulilovo stanovisko se zakládá na citlivém rozlišování a hodnocení pojmů; nevyslovuje se jednoznačně pro jedno nebo druhé z krajních stanovisek, nýbrž spojuje řešení této otázky se zásadním chápáním obsahu gramatiky.
Dokulil se brání pohledu zjednodušujícímu z obavy, aby neupadl v mechanické pojímání jazykových jevů. Jde mu vždy o to, vidět pojmy nebo jevy ve vzájemných, často velmi složitých souvislostech; proto zpravidla nezdůrazňuje ostré a výrazné hranice mezi jazykovými jevy, nýbrž vidí spíše plynulost těchto hranic, přechodnost daných jevů (i když na druhé straně žádá po metodické stránce jasné rozlišování jednotlivých rovin i jednotlivých hledisk). A právě v případech sporných, které se řeší, zpravidla o takovouto plynulost a přechodnost jde. Dokulil velmi rád odhaluje citlivou analýzou v jazyce mezijevy a mezivrstvy, jak je sám nazývá.
Při řešení jednotlivých dílčích problémů se Dokulil musí vyrovnávat i se zásadní otázkou poměru formy a významu v jazyce. I zde usiluje o dialektické chápání tohoto poměru, i s přihlížením k vnitřním rozporům mezi těmito dvěma stránkami jazykových jevů.
Morfém
Z otázek zásadního významu, o nichž se Dokulil v souvislosti s řešenou problematikou vyslovuje, je třeba ještě připomenout jeho stanovisko k problematice základní morfologické jednotky, morfému. Dokulil se staví za širší vymezení morfému; pokládá za morfém „nejmenší, dále nedělitelnou část slova, která má přímý nebo nepřímý vztah k významu“. Za kořenný morfém například považuje i mal- v slově malina, třebaže se významově neztotožňuje se žádným kořenným morfémem v jiném slově, ale vyděluje se jen po oddělení přípony -ina, která je v slovech podobného významového okruhu, jako ostružina, brusina (brusinka).
Onomaziologické kategorie
Jádro Dokulilovy práce však záleží ve vypracování některých základních pojmů, které jsou stěžejními pojmy nauky o tvoření slov v jeho koncepci. Propracován je zvláště pojem tzv. onomaziologických kategorií, tj. základních pojmových struktur, které tvoří v daném jazyce základ pojmenování. Dokulil zde vychází od podrobného rozboru celého pojmenovacího aktu. Při něm jde především o to, co je třeba pojmenovat: pojmenovávaný jev se zařazuje do nadřazené pojmové třídy a je jako člen té či oné třídy něčím určen nebo podle něčeho pojmenován; tyto dvě stránky se uplatňují právě v onomaziologické struktuře pojmenování jako onomaziologická báze a onomaziologický příznak. Při pojmenování jde dále o to, jakou jazykovou formou se daná onomaziologická struktura realizuje; tyto stránky zahrnuje Dokulil do pojmu slovotvorného typu. Dokulil podává také klasifikaci onomaziologických kategorií; rozlišuje vedle kategorií základních (např. kategorie substance, vlastnosti, děje, okolnostního určení příznaku) kategorie transpoziční (sem náleží zpředmětnění vlastnosti nebo děje v podstatných jménech vyjadřujících vlastnost, jako rychlost, výška aj., nebo děj, jako hraní, tavba aj.) a modifikační (kdy k obsahu daného pojmu přidáváme určitý doplňující znak, jímž daný pojem modifikujeme, např. u jmen zdrobnělých, zveličelých nebo u jmen přechýlených ap.).
Slovotvorný typ
Slovotvornou realizaci onomaziologické struktury, tj. slovotvorný způsob pojmenování, slovnědruhové východisko pojmenování a volbu formantu zahrnuje Dokulil pod pojem slovotvorného typu. Vidí v něm základní pojem slovotvorné soustavy jazyka.
Formant
Důležitý je i slovotvorný pojem formant. Rozumí se jím souhrn všech formálních rysů, jimiž se liší odvozené slovo od slova základového. Vlastním formantem je slovotvorná přípona nebo předpona, ale Dokulil zahrnuje sem i tzv. tvaroslovnou charakteristiku a v platnosti průvodního formantu se v tomto pojmu uplatňují i hláskové obměny (alternace) základu. Tak např. podstatné jméno nábřeží je tvořeno vlastním formantem, předponou (zdlouženou, ná-), tvaroslovnou charakteristikou -í, kterou se slovo zařazuje ke jménům středního rodu typu stavení, a obměnou souhlásky základu h - ž.
Konverze
Vyzvednout je třeba i Dokulilovo pojetí konverze jako jednoho ze způsobů morfologického tvoření slov. Konverzí rozumí Dokulil ve shodě se sovětským anglistou Smirnickým tvoření slov bez specifických slovotvorných přípon nebo předpon, pouhou změnou tvaroslovné charakteristiky (např. holub ― holubí se změnou slovního druhu, trn - trní bez této změny). Počítá ke konverzi jako její zvláštní typ i takový způsob tvoření, kdy je změna tvaroslovné charakteristiky provázena hláskovou obměnou základu (např. žába - žabí, pták - ptáče aj.).
Produktivnost slovotvorných typů
Dokulil chápe produktivnost, tj. schopnost účastnit se při tvoření nových slov, jako pojem synchronního jazykového plánu, kdežto realizaci této schopnosti jako jev v diachronním, vývojovém plánu. Poukazuje přitom i na shodné synchronní pojetí produktivnosti u sovětské bohemistky Neščimenkové a dovolává se jí stejně jako V. Šmilauera při stanovení stupňů produktivnosti. I zde se u Dokulila setkáváme s oním citlivým rozlišováním rovin a přístupů, když staví proti produktivnosti systémové produktivnost empirickou (ta je určována i podmínkami mimojazykovými).
Velmi správně vyzvedá Dokulil jako důležité objektivní kritérium produktivnosti proces konkurence významově a stylově synonymních, souznačných prostředků; při existenci dvou nebo několika synonymních slovotvorných prostředků vítězí prostředek produktivnější a vytlačuje pak při tvoření nových slov prostředky jiné, synonymní (tak např. přípony jmen činitelských -tel, -č vytlačují synonymní přípony jiné, -ec, -ce). Někdy dochází ve vývoji jazyka k významovému a stylovému rozlišení konkurujících si prostředků, srov. např. rozlišení původně synonymních přípon -isko, -iště, dále -stvo, -ství ap.). Proces konkurence slovotvorných prostředků je Dokulilovi pomocným prostředkem pro zjištění synchronní produktivnosti. Je to pojem, kterého lze využít ještě šíře a všestranněji (i pro konkurenci slovotvorných způsobů a typů), především také v plánu vývojovém, při studiu vývoje slovotvorného systému a jeho zákonitostí.
Při vypracovávání jednotlivých pojmů i při řešení jednotlivých problémů se Dokulil vyslovuje, zpravidla i se zaujetím kritického stanoviska, k názorům jiných jazykovědců. Tak např. pojem i proces univerbizace, tj. tvoření pojmenování jednoslovných na pozadí synonymních pojmenování několikaslovných (jako vlečňák - vlečný vůz), nově aktuálně osvětlený A. V. Isačenkem, domýšlí z hlediska své koncepce i v pohledu funkčně strukturním, nikoli jen vznikovém.
tags: #způsoby #tvoření #nových #slov #v #češtině