Jan Werich: Vizionář, herec a mistr koláže
Jan Křtitel František Serafínský Werich, umělec mnoha talentů - divadelní a filmový herec, dramatik, scenárista a především nenahraditelná osobnost českého kulturního života. Werich byl vizionář, jehož moudrá slova zanechala nadčasovou a nevymazatelnou stopu. V tomto článku se zaměříme na méně známou, ale neméně zajímavou stránku jeho tvorby - koláže.
Werichova osobnost a tvorba
Werich byl jedináček, což sám vnímal jako nevýhodu. "Neměl jsem se s kým hádat, s kým prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho!" prozradil. Jeho láska k češtině byla pověstná. "Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejný věci. Třeba kulaťoučké jablíčko. To neřeknete jinou řečí. Angličan musí říct ´a little round apple´- malé kulaté jablko…," říkával. Měl smysl pro humor a dokázal využít jazyk k vyjádření hlubokých myšlenek. „Vezměte si slovo prdel. To je v českém nadávání chrám. Umísťujeme tam vše, co se nám nepodařilo. Posíláme tam nepohodlné lidi. Dokonce tam voláme v zoufalství o pomoc. Určitě znáte lidi, kteří bez vole nedají dohromady větu. A tou přemírou ztratilo nadávání smysl. Stalo se zvukem. Když dneska řeknete exkrement, lidi se pohoršeně otočí."
Jeho tvorba byla ovlivněna dobou. Ještě před druhou světovou válkou byl ve dvojici s Jiřím Voskovcem významným představitelem české divadelní a filmové avantgardy. Po válce se Werich i s Voskovcem vrátili do Československa. V roce 1968 natočil Werich s Vladimírem Škutinou sérii deseti televizních rozhovorů pod názvem Co tomu říkáte, pane Werichu? V diskusních skupinách na internetu se o těchto pořadech hovoří jako o vrcholu televizní publicistiky šedesátých let a lidé Werichovi skládají poklony.
Werich a jídlo
Werich byl nespoutaný živel, což se projevovalo i v jeho vztahu k jídlu. I když se ho především na sklonku života snažili lékaři přimět k určité stravovací kázni, měli to marné. „Když byl hospitalizován v Nemocnici na Františku, dostal k vyplnění dotazník, jehož součástí byla informace, co nesmí jíst. „Říkal, že už tu dlouho nebude, ať ho nechají žít podle jeho přání. Werich toho podle ní měl rád hodně. Stejně tak si pochutnal na uzeném koleni, jako na kuřeti ve chlebu či na zapečeném chřestu. Pestré si vybíral i snídaně. Rád měl slané začátky dne v anglickém stylu. Tedy vajíčka, párky, slaninu, houby a grilovaná rajčata. „Nerada bych pana Wericha pomlouvala, ale nejlepší snídaní pro něj bylo pivo, které měl ve třetinkách vyskládané v pracovně mezi širokými dřevěnými okny. Tam mělo tu správnou teplotu,“ uvedla Eva Tůmová. Někdy si dal k snídani kávu, jindy třeba zase víno. Občas i dostal chuť na sladké, to na stole nesměla chybět vánočka. Ať už jedl Werich u snídaně, oběda či večeře cokoli, nechtěl u toho být sám. Byl také velkým příznivcem dochucování pokrmů. Od přátel, kteří mohli natáčet filmy v zahraničí, si nechal vozit lahvičky s dochucovadly. Třeba takové tabasco bylo tehdy vzácnost, Werich měl hned několik druhů této pálivé omáčky. Jeho vůbec nejoblíbenějším pokrmem byl chřest zapečený se sýrem a šunkou. Velmi rád měl také zvěřinu a ryby. „Pan Werich byl bohém, nezvladatelný živel, a to se týkalo i stravování. Donutit ho, aby jedl v určitou dobu, to nešlo, proto se o to ani nikdo nepokoušel. Kromě lékařů, ale ti měli smůlu.
Werichovy koláže: Hravost a originalita
Ačkoli je Jan Werich známý především jako herec, dramatik a spisovatel, věnoval se i tvorbě koláží. Tato méně známá část jeho umělecké činnosti odhaluje Werichovu hravost, originalitu a schopnost vidět svět z neobvyklých úhlů. Bohužel, konkrétní informace o Werichových kolážích jsou omezené. Dostupné zdroje se zaměřují spíše na jeho hereckou a literární tvorbu. Nicméně, i z toho mála, co víme, můžeme usuzovat na jeho tvůrčí přístup.
Čtěte také: Klíčové myšlenky Marca Blocha
Charakteristické rysy Werichových koláží (hypotetické):
- Humor a satira: Stejně jako v jeho hrách a filmech, i v kolážích by se pravděpodobně objevoval humor a satira. Werich dokázal s lehkostí komentovat společenské dění a lidské vlastnosti, což by se mohlo promítnout i do jeho vizuálních děl.
- Hravost a fantazie: Werich byl známý svou fantazií a schopností vytvářet neobvyklé situace a postavy. V kolážích by mohl kombinovat různé materiály a techniky, vytvářet překvapivé a nečekané kompozice.
- Cit pro detail a estetiku: I když byl Werich bohém, měl cit pro detail a estetiku. V jeho kolážích by se mohla projevovat pečlivost v uspořádání prvků a výběru barev a materiálů.
- Osobní a autobiografické prvky: Werich se ve své tvorbě často inspiroval vlastním životem a zkušenostmi. V kolážích by se mohly objevovat osobní a autobiografické prvky, které by divákovi umožnily nahlédnout do Werichova vnitřního světa.
- Kombinace textu a obrazu: Werich miloval jazyk a dokázal s ním mistrovsky pracovat. V kolážích by mohl kombinovat text a obraz, vytvářet slovní hříčky a vizuální metafory.
Inspirace pro Werichovu tvorbu
Werichova tvorba byla ovlivněna různými zdroji inspirace. Patřila mezi ně:
- Divadelní avantgarda: Werich byl ovlivněn divadelní avantgardou 20. let 20. století, která experimentovala s novými formami a technikami.
- Film: Werich byl velkým fanouškem filmu a jeho tvorba byla ovlivněna filmovou estetikou a vyprávěcími postupy.
- Lidové umění: Werich měl rád lidové umění a jeho tvorba byla ovlivněna lidovými motivy a symboly.
- Pražské prostředí: Werich byl silně spojen s Prahou a její atmosféra se promítala do jeho tvorby.
Tereza Brdečková a pohled na Wericha
Tereza Brdečková (* 1957) pojala knihu O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha velmi osobně a je to tak správně. Asi ani nemohla jinak: Jako dcera scenáristy a spisovatele Jiřího Brdečky, který náležel k Werichovým přátelům, osobně poznala prostředí pražské umělecké komunity, která žila a stýkala se především na Kampě. Tereza byla v šedesátých a sedmdesátých letech dítkem a pak studentkou, ale společnost svých rodičů a jejich přátel pochopitelně vnímala s citlivostí neopotřebované mladé duše.
Brdečková tedy více než kdo před ní akcentuje ženský živel v tomto společenství, dokládá a vyzdvihuje jeho nepominutelnou úlohu při fungování jak Wericha, tak jejího vlastního otce či třeba Jiřího Trnky nebo Adolfa Hoffmeistera. Jejich manželky zůstávaly doma, vytvářely zázemí, zařizovaly každodenní nutné záležitosti, tisíc a jednu drobnost, nadto v poměrech permanentního nedostatku toho či onoho produktu nebo služby, jak to bylo pro země reálného socialismu typické. Pánové se tímhle nezanášeli, dělali umění.
Brdečková využívá řady materiálů, zejména rodinnou korespondenci Werichových a Werichovy osobní deníky z let 1958-1974, které jí Fanča zapůjčila. Přetištěné dopisy, které si Werichovi při různých odloučeních vyměňovali, jsou dokladem (dnes odcházejícího) epistolárního umění, jež ovládala i dcera Jana v již velmi mladém věku.
V úvodu knihy předesílá, že má „vztek na falešné interpretace konce Werichovy Kampy, na ty, kdo si troufají hodnotit selhání obrů, když jsou sami trpaslíci, na Werichovy falešné důvěrníky, na bulvární novináře“. Její základní pozici můžeme tudíž vytyčit jako kritickou sympatii.
Čtěte také: Veselá zvířata z filcu
Čtěte také: Jak vybrat nejlepší program pro koláže?
tags: #werich #a #jeho #koláže