Středověká dílna: Rekonstrukce historického oděvu

Tento článek se zabývá rekonstrukcí raně středověkého oděvu, a to jak na základě teoretických informací z archeologických nálezů, ikonografie a odborné literatury, tak na základě praktických zkušeností. I když se článek zaměřuje hlavně na raný středověk, pro zajímavost jsou zde uvedeny i prvky z 13. století.

Materiály a techniky

Volba materiálů

Raně středověký oděv se šil z rostlinných nebo živočišných materiálů. Proto je nutné tyto materiály volit i při současné rekonstrukci. Lze získat původní suroviny pěstováním (len, konopí seté, kopřiva atd.) nebo chovem ovcí. Nebo je možné tyto suroviny získat již hotové a dále je zpracovávat autentickými technologiemi. Tento postup je často volen z experimentálních důvodů, když je potřeba ověřit pracovní postupy, pracnost, čas, účinek barviv apod.

Princip výroby tkaniny se od raného středověku prakticky nezměnil, i když samotná technologie je dnes mnohonásobně efektivnější. Výsledkem je stále tkanina v některé ze základních tkalcovských vazeb. Při porovnání ručně tkaných pláten vyrobených před polovinou minulého století s plátny vyráběnými dnes průmyslově lze říct, že při vhodně zvolené gramáži soudobých pláten (zpravidla hrubší a silnější plátna v horší jakosti) jsou tyto tkaniny prakticky identické, rozdíl nelze poznat. Na obou najdete kolísající sílu vlákna, uzlíky, chyby. Ruční plátna však bývala obvykle tkaná na užších stavech, proto jsou rozměrnější kusy tkaniny podélně sešívány z většího počtu menších dílů.

Pro potřeby rekonstrukce historického oděvu je však třeba volit vhodné materiály, které se dnes již často buď nevyrábí vůbec nebo jen v omezené míře. Poměrně dobře lze dnes získat různě silná, režná i bělená lněná plátna, plátno z konopí nebo kopřivy je už ale obtížné získat. K sehnání jsou dnes i vlněná sukna, ovšem v různé škále kvality a často již bohužel s příměsí viskózy nebo polyesteru. Optimální pro účely rekonstrukce je samozřejmě vlna čistá nebo s co možná nejnižším obsahem dalších prvků. Ani většina dnes prodávaných sametů není použitelná jako ekvivalent k původnímu nákladnému importovanému aksamitu, protože jejich základ netvoří hedvábí, ale bavlna. Bavlna sama je pro raný středověk v jakékoli podobě nevhodná, a to ani jako hypotetický import. V omezené míře se u nás objevuje ve směsích (barchant aj.) tkanin až od vrcholného středověku.

Tkalcovské vazby

Pokud se týče zvolených vazeb, je možné volit nejen prostá plátna, ale i různé vazby keprové.

Čtěte také: Čalounické služby Rychnov a okolí

Střihy a konstrukce oděvů

Kalhoty (bruchy)

Klasické kalhoty - tedy spojené nohavice známe z raného středověku z germánského i slovanského prostředí. Bruchy jsou v zásadě kalhoty, nošené coby spodní prádlo. Proto následující střihy nebo konstrukční poznatky lze volně použít pro kalhoty ve funkci spodního oděvu stejně jako svrchního. Název bruchy vychází z německého "brouchen" a označuje krátké, ke kolenům nebo až ke kotníkům sahající kalhoty, které se vyvinuly ze starších typů a v románském a gotickém odívání převzaly funkci spodních kalhot - spodek.

Ještě z první půlky 12. století pochází zmínka o 12 párech kalhot a sukních, které odevzdával Vyšehradské kapitule kníže Soběslav, ale zde už není bohužel zřejmé zda jsou myšleny klasické kalhoty coby svrchník, spodky nebo nohavice. Kalhoty coby svrchník se sice používaly dál, tak jako v předchozím období, ale spíše v sociálně slabších vrstvách a ve venkovském prostředí.

Střihy, které jsou zde uvedeny, nejsou samozřejmě jediné možné postupy a je nutné hned z kraje přiznat, že v případě takové věci jako jsou spodky trpíme bohužel, na rozdíl třeba od tunik, zoufalým nedostatkem dochovaných hmotných památek z raného středověku. Střihy tedy bývají zpětně odvozovány z dochované ikonografie, vesměs 12.-13. st. nebo zpětnou aplikací konstrukcí ze starších nebo mladších dochovaných kusů tohoto typu oděvu, popřípadě etnografických srovnání s oblastmi, kde se podobné typy oděvu stále vyskytují v archaické podobě. Jedná se tedy vždy o více méně pravděpodobné hypotézy, jejichž cílem je vytvořit funkční část oděvu odpovídající různým obrazovým předlohám. Ve skutečnosti lze bruchy ušít mnoha různými postupy - od vysloveně primitivních archaických forem po poměrně sofistikované složité střihy.

Varianta A: Nejjednodušší střih

Toto je absolutně nejjednodušší možná varianta střihu kalhot vůbec. Sestává pouze ze dvou dílů - dva obdélníky tvoří nohavice, sešité v rozkroku k sobě. Dle vyobrazení jednoduše spojíte naznačené stehy vždy A na A, B na B, C na C a D na D. Délka švů A a C je u této varianty stejná a určuje se délkou od pasu k rozkroku. Nevýhodou je, že toto není ideální konstrukce a pokud tedy mají být takto šité kalhoty pohodlné a nebránit v chůzi nebo jízdě na koni je třeba dělat oba díly nohavic velmi široké. Zde vyobrazené nohavice mají stejnou šířku všude, ale lze je ušít i tak že se směrem od rozkroku dolů zužují, ušetřit tak nějaký materiál a docílit toho, že nohavice nebudou dole příliš široké. Šrafovaná čára vyznačuje „místo ohybu“ na boku nohy.

Varianta A1: Mírně složitější střih

Tato varianta je pouze modifikací předchozí, jen je použit o něco složitější střih a vypasování. Přesto i zde se kalhoty skládají jen ze dvou dílů a je tedy třeba je dělat velmi široké, aby byly pohodlné.

Čtěte také: Historie čištění peří a šití dek

Varianta B: Vložený díl

Tato varianta vychází z předchozí, ale je přece jen dokonalejší. Pro větší pohodlí nejsou nohavice spojené v rozkroku přímo, ale je mezi ně vložen pás tkaniny procházející od pasu k pasu mezi nohama. I tato konstrukce je prastará, neboť jí nacházíme už na starých germánských kalhotách z doby římské (nález z bažiny pod Thorsebergem u Süderbraurupu ve Šlesvicku-Holštýnsku). Střih je v zásadě triviální - nohavice tvoří obdélník látky, dlouhý podle celkové požadované délky nohavic a přiměřeně široký. Délka vsazeného dílu pak odpovídá dvojnásobné délce od pasu k rozkroku a jeho šířka by měla u tohoto střihu být výraznější i za cenu, že to bude mezi nohama trochu nařasené a prověšené, i to však v podstatě odpovídá tomu co známe z ikonografie.Použitý střih Varianta B1, ze 3 dílů. Ručně tkaný len, nebarvený, pouze bělený.

Varianta B1: Složitější střih s vloženým dílem

Toto je v podstatě jen jakási modifikace předchozí varianty B1, jen je tu použit tvarově o něco složitější a vyspělejší střih. Princip je v podstatě stejný, ale takto střižené kalhoty zase o něco lépe sednou svému nositeli. A a B označují místa, kde se vložený díl sešívá s dílem nohavic.

Varianta C: Kombinace variant A a B

Tato konstrukce v sobě v zásadě spojuje variantu A a B. Byla odvozena spíše etnograficky, z dochovaného kusu oděvu, jaký se nosil na venkově ještě v 19. st. a na počátku 20. st. Střihově jde však o velmi jednoduchou archaickou formu, vycházející z varianty A a odstraňující její nedostatky pouze v místě, kde je to nejvíc potřeba - místo vloženého pruhu jako je tomu u varianty B je tu vložený čtverec nebo kosočtverec přímo na místo rozkroku tak jak je vidět na fotografii. Použit střih ze 3 dílů - dvě nohavice a kosočtvercový díl vsazený do rozkroku. Ručně tkané konopí, šito ručně spřádanou konopnou (další úpravy prováděny lněnou) nití. Rekonstrukce dle střihů výše. Sešito ze 6 dílů. Použit strojově tkaný čistý len, nebarvený, bělený.

Varianta dle Sarah Thurnsfieldové

Rekonstrukce bruch vycházejících z práce Sarah Thurnsfieldové. Kdy se mohl vyskytovat tento střih bruch bohužel nevíme - obvykle se uvádí 1200-1400. Jenže pro nejstarší období vycházíme výhradně z ikonografie a to ještě nepřímo, protože na výjevech vidíme oděv vždy oblečený na těle, zřasený, prověšený aj. Tento střih bruch se vyznačuje velkým zřasením a prověšením, zejména v rozkroku (proto také ze všech použitých střihů nejméně omezuje při rozkročení, absence stehů v rozkroku nevadí v sedle aj.) a takové výjevy bruch skutečně nacházíme ve středověké ikonografii. Nutno ovšem přiznat, že k podobnému vzhledu bychom se mohli přiblížit i při použití jiných střihů (viz výše), budou-li bruchy ušity jako velmi široké, volné a zřasené. Volné a zřasené bruchy vyčnívající v rozkroku mezi nohavicemi nacházíme už na výjevech z konce 12. st. (např. Hortus Deliciarum) stejně jako na výjevech ze 13. st. (např. Maciejowská bible) a proto i s ohledem na to, že nám ikonografie neumožňuje přesně identifikovat použitý střih, můžeme připustit že používal-li se tento střih ve 13. st. mohl se používat i ve 12. st.

Nejjdednodušší podobu tvoří vlastně jen širší obdélný pruh tkaniny (A), přehnutý přes podélnou osu a sešitý do podoby dlouhé široké roury. Uprostřed je nutné vynechat kus švu o šíři pasu, čímž vznikne otvor kterým se bruchy oblékají. Toto řešení neskýtá moc prostoru k uvazování - pokud je ale tkanina dost široká a volná, lze bruchy v pase přepásat a uvázat šňůrkou nebo opaskem. Aby seděly lépe v pase, je možná připojit další díly (B1 a B2) případně střihnout díly A a B1 / B2 z jednoho kusu (ve tvaru jakéhosi kříže). Je třeba si ovšem uvědomit, že naši předkové neměli k dispozici tkaniny o velké šíři jako my dnes. To můžete buď ignorovat (a pak můžete pracovat s tkaninou i šíři 140-150cm) nebo zohlednit (zejména pokud pracujete s ručně tkaným lnem/konopím - tyto tkaniny mají obvykle 60-70cm) a pak záleží na vás jak moc vysoký pas vlastně potřebujete. Pokud vám stačí získat jen relativně úzký pruh na vytvoření přehnutého „tunýlku“ pro uvazovací šňůrku (b1 / b2) a spokojíte se s užšími nohavicemi, můžete stále stříhat bruchy z jednoho kusu ve tvaru kříže. Pokud chcete pas vyšší a pohodlnější a nemáte k dispozici širokou látku, použijete větší a širší díly B1 a B2, které připojíte k přehnutému dílu A. Tím vám sice přibude nějaká práce navíc a další stehy, ale žádný z nich není v rozkroku nebo na vnitřní straně nohy, takže vás nebudou tlačit a dřít při sezení, boji ani v sedle. Protože tento střih není z hlediska anatomie lidského těla ideální, při oblečení dochází k vytažení nohavic na bocích. U velmi široké jemné tkaniny a větší délce nohavic to příliš nevadí, ale pokud chcete docílit toho aby vám i tyto nohavice na tělo sedly lépe, je možné vložit do boků ještě pomocné klíny C1 a C2 (stejný princip jako u podpažních klínů rukávů tunik). Na tyto klíny lze použít třeba i jen zbytky tkaniny - tvoří je čtverce nebo obdélníky přehnuté přes úhlopříčku. Použitá nejsložitější varianta střihu s díly A,B1/2 a klíny C1/2. Materiál ručně tkané lněné plátno, nebarvené - pouze bělené, šité zadním stehem, ručně spřádanou lněnou nití.

Čtěte také: Vliv rychlého postupu sítí

V pase se látka mohla přehnout a zašít do „tunýlku“, kterým se následně protáhla tkanice přidržující spodky. Na několika místech se pak tunýlek rozstřihl čímž vznikly otvory odhalující tkanici na kterou bylo možné následně uvázat nohavice. Jednodušší řešení bylo prostě udělat bruchy volnější a nahoře delší, stáhnout je v pase pevně tkanicí nebo koženým opaskem a přečnívající látku shrnout dolů přes opasek. I to je funkční a použitelné řešení a i na takto řešený opasek či tkanici lze následně uvázat nohavice aj. V rokupisu Hortus Deliciarum nebo vlámském rukopisu Fecamp (obojí 12.

Dlouhé spodky v rukopisu Hortus Deliciarum z konce 12. st. a další podobné spodky ve vlámském rukopisu z Fecamp z 12. st. K délkám bruch je třeba podotknout, že z pro nás použitelné ikonografie 12.-13. st. máme doloženy v drtivé většině případů bruchy dlouhé, dosahující na lýtka nebo ke kotníkům a jen opravdu výjimečně a spíše ve 13. st. najdeme bruchy krátké - ke kolenům. Nohavice bruch bývají dole často rozstřižené, zřejmě pro uvázání k noze. Dvojice polonahých zápasníků. Levý je oděn v bruchách a nohavicích, zatímco pravý je oděn pouze v spodkách s dobře patrným uvázáním cípů rozparků nohavic k pasu. Villard de Honnecourt - 13. Sedlák s cepem - i on má při práci podkasané bruchy. Maciejowská bible - 13. Podkasané bruchy na novodobé rekonstrukci.

Zdá se, že během raného středověku postupně nahradily oddělené nohavice uvazované ke kolenům či k pasu, starší soukenné nebo plátěné kalhoty, jaké známe z germánského i slovanského prostředí (viz výše).

Nohavice

Z Francie (7. st. Saint Germain) jsou doloženy krátké nohavice či spíše návleky na holeně uvazované pod kolenem a chránící cípem v dolní části i nárt nohy obuté ve volné otevřené botě. Pozdější nohavice, které známe z ikonografie 11.-13. st. jsou již většinou vyšší a dosahují na stehna nebo až k pasu. Ukázka krátkých nohavic. Rukopis Petra de Ebulo 12.

Střih románských nohavic býval jednoduchý a příliš se neměnil ani ve vrcholném středověku. V nejjednodušší podobě šlo o prostou rouru - buď obdélnou nebo kuželovitou s jediným stehem vedoucím zadní stranou nohy (ne uvnitř, kde by šev tlačil a dřel např. při jízdě na koni). Pokud chcete docílit lépe padnoucích nohavic, je třeba střih přizpůsobit anatomii lidské nohy - toho lze dosáhnout prostým oblečením na nohu a přišpendlením. Vlna, na rozdíl od lnu nebo konopí má jisté elastické vlastnosti, ale nijak zásadní - ty lze zlepšit tím, že se tkanina stříhá natočena pod úhlem 45 stupňů, ale románské odívání s těsně vypasovanými nohavicemi ještě nepočítá. U stříhání nohavic z jednoho kusu dochází díky rozšíření na stehnech k relativně velké spotřebě materiálu a odpadu. Dole mohly být otevřené nohavice zakončeny pruhem látky pod chodidlem, zabraňujícím vyhrnutí nohavic z bot (např. freska ze Saint-Aignan-sur-Cher). Délka nohavic i tvar zakončení horní části byla různá - nejkratší se uvazovaly pod kolenem, delší dosahovaly do půlky stehen a nejvyšší až k pasu - podle toho pak byly dlouhé uvazovací tkanice či řemínky. Rekonstrukce nohavic, na destičce tkaná páska pod patou. Použitý střih z jednoho kusu s páskou pod patou coby součástí tkaniny nohavic. Použitý ručně tkaný len, barvený kopřivou.

Tkaniny nohavic se zpravidla barvily a z prostředí nobility raného středověku jsou doložené též nohavice zdobené - ozdobnými lemy nebo vyšíváním - zvláště ve starším období 9.-11. st. kdy i nobilita nosila častěji kratší tuniky. Na vyobrazení níže jsou vyšívané nohavice rekonstruované volně podle nohavic bavorského vévody Jindřicha Svárlivce z konce 10. st. Není jisté, zda šrafy na původních nohavicích jsou šněrovací řemínky nebo vyšívání - na řemínky prochází pruhy nápadně přesně přímo vyšitými vzory, přesto půjde pravděpodobně spíše o ně. Plastická výšivka nohavic barvenou vlnou na vlně. Varianta B (s plným chodidlem a podešví) - dle: 1. Spalkové, 2. Jiná varianta nohavic 1-2 počítala s pevným chodidlem, případně podešví. Pro románsk…

Obuv

Po celý raný středověk převládal typ obuvi, který byl šit z rubové strany a po dokončení převrácen - proto převracená bota (v angličtině turned shoe). Tyto boty jsou výrobně velmi jednoduché, je na nich minimum švů a dobře sedí na noze. Jednotlivých vzorů těchto bot je nepřeberné množství. Většina jich je k noze jištěna vázáním, jsou ale i typy na knoflíky. Zapínání na přezky je dokázáno až u bot vrcholného středověku, proto jej nedoporučujeme.

Výroba převracené boty

Jak tedy podobnou botu, která bude zdobit nohu, bude historicky odpovídající a nebude nás stát mnoho peněz vyrobíte?

  1. Materiál:
    • Kůži o síle do 2 mm na svršek. Použijte useň činěnou rostlinnými tříslovinami, ne odpornou šedivou chromovanou kůži. Barvu volíme hnědou, spíše světlejší.
    • Kůži o síle 3-5 mm na podešve.
    • Dvě silnější jehly, pokud možno s ouškem v síle jehly. Jelikož jehly rády praskají či se ohýbají, doporučuji pořídít si jich více.
    • Šídlo. V případě, že neplánujete šít více párů, či s kůží pracovat pravidelně, může šídlo nahradit silná jehla zaražená do korkové zátky nebo podobného držáku. Pracuje se s ní ale výrazně hůře.
    • Ševcovský pop, nebo včelí vosk. Dratev je v průběhu práce nutno bohatě voskovat kvůli impregnaci a zvýšení trvanlivosti.
    • Velké nůžky nebo knejp či ostrý nůž na řezání kůže. Nůžky lépe kontrolujete, ale s knejpem jsou okraje hezčí a lépe se s nimi pracuje.
    • Pro výrobu „modelu“ silnější čtvrtku nebo lepenku, lepicí pásku, sešívačku, fix, kus silnější látky, nůžky.
  2. Výroba modelu:
    • Vzor si vyberte podle dostupné literatury. Hezké příklady jsou na stránce Marca Carlsona. Když víte, jak by měla bota vypadat, pustíte se do výroby modelu, podle kterého pak budete stříhat kůži. Co jednou ustřihnu, už nepřilepím.
    • Model je bota z papíru a látky, podle které pak nastříháte kůži. Začněte obkreslením chodidla na papír. Je důležité uvědomit si, jak budete botu nosit - na boso nebo jen s ponožkou, nebo budete používat onuce a vycpávání bot proti zimě? Podle toho si chodidlo obkreslete buď tužkou kolmo k papíru, nebo objedete linii dotyku zatíženého chodidla s podložkou. Podrážka nahoře je historičtější a patří na boty, které budou vycpány vlnou či senem, nebo do nich budete nosit onuce. Získáme ji tak, že kromě rozšíření i prstů odstříháme všechny části, které vyčnívají mezi zatíženou nohou a podložkou (tip: postavte se na podložku a požádejte někoho, ať jede prstem kolem nohy. Kde ucítí vyčnívající podrážku, udělá značku, tu část poté odstříhněte). Výsledná podrážka má extrémně úzkou patu.
    • Získali jste střih přední části svršku. Vystřiženou část svršku pomocí lepicí pásky přichytněte k podrážce. Doporučuji přicvaknout svršek sešívačkou na místě, kde je palec. Z tohoto místa pak budete vždy vycházet při stříhání i šití. Jak je vidět, po zasunutí nohy tak, jak bude v botě, vznikly na svršku faldy. Ty je nutno odstranit úpravami svršku. Stejně tak můžeme upravit podrážku, pokud je příliš široká či úzká, nebo vytváří „kachní nohu“. Na místech, kde je třeba úpravy svršku, si potřebné označte fixem.
    • Po provedení úprav a opětovném vyzkoušení botu sundejte a oddělte svršek od podrážky. Svršek býval většinou z jednoho kusu, spojující šev na vnější straně chodidla. Postupujeme v souladu s tím. Jak je vidět, tento tvar byste z jednoho kusu kůže nevystřihli. Proto jej upravte, v tomto případě mírný zastříhnutím přední části svršku a změnou úhlu pásku zapínání. Takhle už by to šlo. Musíte ale znovu vyzkoušet, jestli bota sedne na nohu i v novém tvaru. Pokud si věříte, stačí zkusit jen svršek, ideálně ale znovu slepte celý model včetně podrážky. Je to v pořádku, máte tedy střih. Model je možné vytvořit podobným postupem s využitím smrštovací fólie. Prostě obalíte podrážku s nohou folií a vystřihnete svršek.
  3. Stříhání a šití:
    • Na kus silné kůže si obkreslíte z obou stran střih podrážky. Jedna rada hned na začátek: pokud jsou na svršku nástřihy či ostré úhly, dělejte je vždy tak, že vyrazíte do kůže dírku a stříháte k ní. Dalším krokem je naděrování podrážky pro šití.
    • Správným postupem je nejdříve sešít svršek, a následně jej našít na podrážku. Pokud jste schopni měřit přesně, udělejte to. Začněte od značky u palce, kde slícujete svršek a podrážku. Protáhněte první nit. Protáhněte druhou nit, udělejte na nitích jednoduchý uzel. Pokračujte, dokud nemáte hotový celý šev. Pozor na místo, kde se svršek spojuje. Jak je ale vidět, podrážka je nerovná a okraje svršku přečnívají. Jelikož tato část boty bude ve styku s chodidlem, je třeba udělat ji co nejhladší. Proto přečnívající okraje kůže ořežte (pozor na švy!) a nerovnosti zahlaďte poklepáním paličkou s hladkým čelem, nebo zatlačením lžící.
  4. Obrácení boty:
    • Botu tedy obraťte. Není to složité. Začněte špičkou, kterou ale obracíte od otvoru boty směrem ke špici. Pokud obrátit nejde, namočte ji do vody, popřípadě použijte vařečku na protlačení vzpurných částí. Poté si botu vyzkoušejte a případně upravte. Hlavně si ověřte, že dovnitř snadno dostanete nohu. Poslední krokem v šití hrubého tvaru boty je spojení svršku. Použijte skrytý šev, který není vidět ani z jedné strany boty a díky tomu je chráněn před předřením.
  5. Dokončení:
    • Okraje boty můžete následně olemovat. Vypadá to lépe a také zabraňuje vytahování kůže při nošení. Je možné použít různé dekorativní oplety a švy, například tzv. Nezapomeňte, že knoflíky není možno regulovat, a proto, když si do boty vezmete v zimě dvoje onuce, nemusíte ji zapnout. U těchto bot jsem proto zvolil vázání.

Další zdroje a inspirace

Pro inspiraci a další informace o středověkém oděvu a řemeslech lze využít následující zdroje:

  • Kurzy a workshopy: Sartor pořádá kurzy zaměřené na technologii tkanin a středověké vazby.
  • Řemeslné dílny: V Českém ráji se nachází dílny, které se zabývají výrobou replik středověkých výrobků z kůže, jako jsou boty a kabely.
  • Půjčovny kostýmů: Ladana nabízí pronájem historických kostýmů pro divadla, tematické večírky a další akce.
  • Odborná literatura a muzea: Při rekonstrukci oděvu je důležité studovat archeologické nálezy, ikonografii a odbornou literaturu.

tags: #siti #stredovekych #bot #workshop

Oblíbené příspěvky: