Výraz německé tvořivosti z českých zemí: Vánoční zvyky a tradice
Vánoce, svátky klidu a míru, jsou v českých zemích hluboce zakořeněny a provázány s mnoha zvyky a tradicemi. Ačkoliv se jádro Vánoc soustředí především na vzájemnou lásku, přátelství a sounáležitost v rodině, která se schází ke společným oslavám, na vytváření té správné atmosféry se podílí i mnohé dávné zvyky a tradice. I když mnohé z nich nemají nutně křesťanský původ a pro pochopení křesťanského obsahu Vánoc nejsou klíčové, stále je s radostí uplatňujeme, protože nám přinášejí radost, potěšení ze hry a umožňují nám vrátit se do dětských let.
Původ slova Vánoce a pohanské kořeny slavení
Podle jazykovědců pochází slovo Vánoce z němčiny, konkrétně ze starého německého slova "Weihnachten" ("svatá noc"). Naši předkové si toto slovo přizpůsobili po svém: první část slova ("vá-") převzali beze změny, zatímco druhou část přeložili.
Slavení 25. prosince má však hlubší kořeny v pohanských tradicích. Podle nich se v tento den každoročně rodí bůh Slunce. Toto přesvědčení vycházelo z pozorování zimního slunovratu, kdy se Slunce začíná vracet a dny se prodlužují. Proto byly noc ze 24. na 25. prosince a následující noci odedávna považovány za "svaté noci."
Křesťanský rozměr Vánoc
První křesťané neslavili žádný konkrétní den jako památku Ježíšova narození. Historické záznamy o tom mlčí - datum a rok Kristova narození nezaznamenali ani evangelisté. Pouze Lukáš uvádí, že se Ježíš narodil v době prvního sčítání lidu v římské říši, které nařídil císař Augustus.
Slavnost narození Ježíše Krista se začala slavit 25. prosince přibližně od poloviny 4. století. Církev tak dala pohanským posvátným nocím křesťanský rozměr.
Čtěte také: Vysvětlení akronymů a zkratek
Betlémy: Od jeslí po lidové umění
Figurální zobrazování Svaté rodiny v betlémské stáji se odvíjí od vyprávění v evangeliu sv. Lukáše o narození Ježíše. Zvyk zobrazování betlémů je doložen již ve 4. století, ale tradici stavění vánočních betlémů založil až v roce 1223 sv. František z Assisi v italské Umbrii. Odtud se prostřednictvím františkánů šířil zvyk budování vánočních jeslí velmi rychle.
Šíření jesliček bylo vždy spojeno s činností církevních řádů. V Čechách to byli členové Tovaryšstva Ježíšova, kteří v polovině 16. století usilovali o rekatolizaci českého lidu. K jeslím přistavovali oděné figury v životní velikosti. Pražské jesličky v jezuitském kostele sv. Klimenta byly nejen prvními jesličkami postavenými v Čechách, ale i prvními jesličkami ve střední Evropě a v zemích ležících na sever od Dunaje.
Když Josef II. ke konci 18. století vykázal betlémy z církevních prostor, poskytly jim útočiště ve svých domovech prostí lidé, kteří se jich odmítli vzdát. K základním figurkám - Ježíškovi v jeslích, Marii, Josefovi, pastýřům s ovečkami a třemi mudrci z Východu - si přidávali i další postavy ze svého nejbližšího okolí. Vše bylo zasazeno do mnohdy fantastické krajiny. Až do konce 19. století byl betlém dominantou místnosti, na Štědrý den se k němu dávaly dárky a do Tří králů se u něj svítilo. Betlémy se tak staly nejen náboženským symbolem, ale i projevem lidové tvořivosti a umění.
Vánoční stromek: Od pohanského kultu k symbolu Vánoc
Podle jedné z legend byl irský opat Kolumbán z Luxeuilu a Bobba v 6. století vyslán do Burgundska, aby zdejšímu pohanskému obyvatelstvu přiblížil svátek Kristova narození. Kolumbán tedy 24. prosince zapálil pochodně do tvaru kříže na starobylém jehličnanu, který místní lidé uctívali o zimním slunovratu. Zář ohně přilákala zástupy lidí, k nimž pak mohl Kolumbán pronést kázání o narození malého Ježíška v dalekém městě Betlémě.
Podle jiné legendy všichni pohané starověku spojovali kult Slunce s kultem bohyně-matky Astarty (Ašery) a s rituálním kultem stále zelených stromů, které byly této bohyni zasvěceny. V době oslav „svatých nocí“ (zimního slunovratu) proto pořádali pohané veselice u stále zelených stromů. Na ně věšeli ozdoby, ovoce, pamlsky a světla.
Čtěte také: Zamyšlení nad tvořivostí
Během 16. století se vánoční stromek začal šířit po německých zemích a počátkem 19. století se dostal i do zemí českých. První, kdo ho v Praze poprvé vystrojil ve své vile jako překvapení pro hosty roku 1812, byl režisér Stavovského divadla Jan K. Liebich, rodák z Bavorska. Roku 1843 již bylo nakupování vánočního stromku běžné, lidé jej nazývali „Kristovým strůmkem“. Na českém venkově se zdobený stromeček ujal v 60. letech 19. století.
Katolická církev původně považovala zdobení stromů za pohanský zvyk a krutě ho pronásledovala. S vánočním stromečkem se smířila až na samém konci 16. století. Jeho věčně zelené větve začaly symbolizovat věčný život přislíbený věřícím samotným Kristem věřícím a zároveň jim měly připomínat rajský strom Adama a Evy, kteří slaví svůj svátek o Štědrém dnu.
Lidé zdobili své stromky o Štědrém dnu, a to různě. Především se je však snažili osvětlit: plamen o Vánocích symbolizuje příchod světla (jak ve smyslu příchodu pohanského slunovratu, tak ve smyslu narození křesťanského Mesiáše). Strom (resp. jeho dřevo) je také obsáhlým křesťanským symbolem: v jeslích ze dřeva se narodil Kristus, na kříži ze dřeva zemřel.
Obdarovávání a magie dárků
Vzájemné obdarovávání se drobnostmi pod rozsvíceným stromečkem se stalo nedílnou součástí Vánoc až v 19. století. Dříve dárky dostávalo služebnictvo, domácí chasa, tuláci a žebráci. Teprve později si lidé začali dávat dárky mezi sebou, protože se věřilo, že to přináší štěstí. Ale hlavně se dárečky dávaly a dodnes dávají dětem. Původně je nosil sv. Mikuláš, avšak v 16. století se rozmohlo obdarovávání dětí na Štědrý den - a to přičiněním protestantského reformátora, který nechtěl dávat svým dětem dárky na katolický svátek sv. Mikuláše, a tak jim je dával až na Štědrý den. Dnes se u nás naštěstí udržují obě tradice.
Lidé věřili v magickou moc dárků. Proto děti a mladí lidé dostávali červená jablíčka (zdraví, síla a dlouhověkost), ořechy (moudrost a zralost) a sladké perníky (radost a slast mládí). Mládenec nebo panna dostávali obvykle nějakou ozdobu (štěstí a bohatství). Dítě starší dvanácti let dostávalo každý rok stříbrnou či zlatou minci, jež se o půlnoci uschovala. Dospělí si nadělovali lahve s vínem, sladkosti a kandované ovoce (sladký život), magickým dárkem byla purpurová látka se zlatou či stříbrnou nití (vitalita, dostatek lásky i rodinného tepla), vonná mast či voňavka (sláva, štěstí a mnoho krásných chvil).
Čtěte také: Kontext armádní umělecké soutěže
Štědrý den a štědrovečerní večeře
Na Štědrý den církev přikazovala půst. Kvůli dětem se v této souvislosti ujal slib, že když vydrží celý den o hladu, uvidí zlaté prasátko. Večeře se většinou přichystala i pro náhodného příchozího, osamělého člověka nebo zemřelého. Pod ubrus bývalo zvykem dát trochu sena, které připomínalo narození Ježíška ve chlévě. S přicházejícím soumrakem děti pozorovaly nebe a hlídaly, kdy se objeví první hvězdička. S první hvězdou si pak rodina sedla k slavnostnímu stolu, prostřenému bílým ubrusem.
Večeři zahajovala společná modlitba, vzpomínka na uplynulý rok a poděkování Bohu za vše dobré, co rok dal i vzal. Jídlo si lidé nabírali podle vážnosti a stáří. Na talíř by se každému dalo přesně tolik jídla, kolik sní - nechat zbytky bylo vyloučené. V souvislosti s průběhem samotné večeře existuje mnoho pověr. Například u stolu musel být lichý počet strávníků - to přinášelo štěstí. Když někdo vstal od večeře dřív, než poslední osoba dojedla, věštilo to neštěstí a smrt. Nedoporučovalo se sezení zády ke dveřím. Ochranu před zloději mělo zaručit svazování noh štědrovečerního stolu provazem. Pod talíře se dávaly také šupiny z kapra, které měly zaručit dostatek peněz po celý rok.
Štědrovečerní pokrmy a jejich symbolika
Podle tradice mělo být na štědrovečerním stole devatero pokrmů. Mezi typická jídla patřil například hrách (klíček hrachu má podobu kalichu, který spojuje všechny stolovníky v dobrém i zlém), čočka, několik druhů polévek, mezi kterými nechyběla bramboračka a rybí polévka. Také se pekl a dodnes peče kuba z krup a česneku. Jedly se oplatky s medem, zasmažená polévka, topinky s česnekem, kapr na různé způsoby, kaše nebo rozvařené ovoce zvané muzika, placky z černé mouky, jáhly, kroupy, luštěniny, zavařené či čerstvé ovoce a závin.
Podle některých pramenů by na stole nikdy neměl chybět česnek, který posiluje, med, který chrání před zlem, a houby, jež dávají zdraví a sílu. Polévky se jedly kvůli síle, čočka proto, aby byly peníze, a kuba, masitý pokrm nebo ryba pro radost. Mnohá z těchto jídel se na štědrovečerní stůl připravují i dnes.
Vánoční pečivo a jeho pohanský původ
Také nejrůznější vánoční pečivo má svůj původ v pohanství. Pohané pekli na počest svých bohů rozmanité koláče v podobě pletenců (dnešních vánoček), slunečních kotoučů, měsíčních srpků a hvězd.
Vánočka, která se udržela v oblibě až do dnešní doby, má dlouhou historii. První zmínka o ní pochází ze 16. století - za ta dlouhá léta prošla drobnými proměnami. V minulosti se jí říkalo například „húska“, „calta“, „pletenice“, „štědrovice“, „štědrovečernice“, „štricka“, nebo „ceplík“. Dříve vánočku mohli péci pouze cechovní řemeslníci - pekaři. Teprve od 18. století si je začali lidé péci doma sami. První z doma upečených vánoček měl dostat hospodář, aby se mu urodilo hojně obilí. Někde z ní o Štědrém večeru dávali po krajíčku dobytku, aby byl zdravý a neškodily mu zlé síly. Vánočka tvarem připomíná Ježíška v povijanu, její křížové pletení má ochránit před zlými vlivy.
Věštění budoucnosti a štědrovečerní zvyky
K tradičním vánočním zvykům patří i snaha poznat, co nás v příštím roce čeká. Lidé proto nacházeli různé způsoby, jak věštit svou budoucnost. Těmi nejznámějšími způsoby je lití olova, rozkrajování jablíčka, pouštění lodiček nebo házení střevíce za hlavu směrem ke dveřím.
K méně známým zvykům patří například věštění s bezem. Svobodné dívky vycházely do zahrady a říkaly: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milej dnes!“ Kde se pes ozval, tam věřili, že se provdají. Leccos mohl člověk pro svoji budoucnost o Štědrém večeru udělat i sám. Například vystrčit psa dveřmi pozpátku, aby dobře hlídal, do plamínku první zapálené svíčky zašeptat své přání, aby se vyplnilo, jíst rybí polévku s nadějí na dlouhý život, sváteční stůl omotat provazem proti zlodějům a ozdobit penězi kvůli bohatství.
Jmelí: Kouzlo a symbolika
Na předvánočních stáncích se prodává pozlacené, postříbřené, ale i stále zelené jmelí. Tato rostlina roste vysoko v korunách opadavých listnatých stromů. Její plody (bílé bobule) dozrávající v prosinci se podobají perlám. Jmelí přišlo lidem velmi tajemné, proto mu přisuzovali kouzelné účinky: ochraňovalo je před ohněm, čarodějnicemi a zlými duchy a také přinášelo štěstí (stejně jako čtyřlístek či podkova). Štěstí však přinášelo jen tomu, kdo jej dostal darem od někoho jiného. Čím více bílých bobulek větvička měla, tím větší štěstí v novém roce obdarovaného čekalo.
Podle jedné legendy kdysi bylo jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška a po 33 letech jej Římané porazili, aby z něj pro Ježíše zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do malých keříků a přeměnil se v rostlinu zahrnující lidi kolem sebe dobrem. A stejně jako věřící jsou částečně živi z Kristova těla, tak i jmelí žije zčásti ze živin jiných stromů.
Větvička této rostliny se věšela o Štědrém dnu nad stůl nebo na lustr uprostřed místnosti.
tags: #vyraz #nemecke #tvorivosti #z #ceskych #zemi