Vlasta Kemr: Koláže z Mnichova v Galerii Smečky
Galerie Smečky v Praze, známá svou orientací na českou koláž ze sbírek Pražské plynárenské, připravila pro návštěvníky dvě zajímavé výstavy. Kromě expozice malíře Jiřího Kaloče "Informel a Socha domu" se představuje i Vlasta Kemr, rodák z Čech žijící třicátý rok v bavorském Mnichově. Výstava "Vlasta Kemr - jak mě neznáte (koláže z let 1984 - 2009)" nabízí rozsáhlý soubor Kemrových koláží, které vznikaly v průběhu pětadvaceti let. Obě výstavy, tedy jak Kemrova, tak Kaločova, jsou přístupné v Galerii Smečky v ulici Ve Smečkách 24 v Praze 1 až do 17.
Vlasta Kemr - Kolážista z Mnichova
Vlasta Kemr, tvůrce koláží, se narodil v Čechách, ale svůj život spojil s Mnichovem, kde žije a tvoří již tři desetiletí. Jeho tvorba, kterou prezentuje Galerie Smečky, představuje zajímavý pohled na svět očima umělce, který se ocitl v cizím prostředí a reflektuje ho skrze koláž.
Koláže z let 1984-2009: Cesta tvorbou
Výstava "Vlasta Kemr - jak mě neznáte" zahrnuje koláže vytvořené v rozmezí let 1984 až 2009. Toto období představuje významnou etapu v Kemrově tvorbě, během níž se jeho styl a přístup k médiu koláže vyvíjely a zrály. Výstava tak nabízí ucelený pohled na Kemrovo umělecké směřování.
Galerie Smečky: Prostor pro českou koláž
Galerie Smečky se dlouhodobě zaměřuje na prezentaci české koláže, a to především ze sbírek Pražské plynárenské. Výstava Vlasty Kemra tak zapadá do koncepce galerie a doplňuje její snahu o zviditelnění tohoto specifického uměleckého žánru. Galerie se nachází v ulici Ve Smečkách 24 v Praze 1.
Další výstavy v Galerii Smečky
Kromě výstavy Vlasty Kemra mohli návštěvníci Galerie Smečky zhlédnout i expozici malíře Jiřího Kaloče "Informel a Socha domu". Tato výstava představila Kaločovu tvorbu, která se pohybuje na hranici informelu a figurace.
Čtěte také: Werich: Herec, který předběhl dobu
Další umělecké aktuality
Kromě zmíněných výstav se v České republice koná řada dalších zajímavých uměleckých akcí. Galerie Detesk zve na výstavu autorského šperku Zdeňky Laštovičkové. Zdeňka Laštovičková (1955, Hořice) vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a poté pokračovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Její šperky se vyznačují čistou formou, výraznou estetikou a citlivým využitím materiálů, především skla a kovu. Tvorba Zdeňky Laštovičkové je zastoupena v předních českých muzeích a galeriích, mj.
Výstava o Vlastimilu Radovi představuje dílo významného českého grafika, ilustrátora, malíře a spisovatele, který se narodil v roce 1895 v Českých Budějovicích do kulturní rodiny se silnými vazbami na Železný Brod. Rada studoval u předních českých umělců a jeho tvorba je spjata především s krajinou Železnobrodska, zejména zimními motivy a poetikou venkova. Proslul také jako ilustrátor české i světové literatury, jeho kresby jsou charakteristické nervní, „roztřesenou“ linkou. Rada je považován za pokračovatele ilustrační tradice Mikoláše Alše a jeho tvorba je neodmyslitelnou součástí českého výtvarného umění 20.
Kolekci výtvarníků, kteří jsou pobytem nebo tvůrčím zaměřením spjati se severními Čechami začal Roman Karpaš cíleně budovat od roku 2016. Zaměřuje se na obrazy, plastiky, grafiky a kresby vytvořené hlavně po roce 1945. Sbírka se postupně rozrůstá a obsahuje již více než dvě stě položek. Ve čtvrtek 12. prosince bude vernisáží zahájena výstava malíře, grafika, výtvarníka MgA. Davida Mazance. Narodil se v roce 1988 v Jablonci nad Nisou, školní léta prožil v Železném Brodě. Tady v období 2004-2008 navštěvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou, ateliér malby pod vedením MgA. J. Kučery. V létech 2008-2013 mu útočiště poskytla Fakulta umění Ostravské univerzity, konkrétně ateliér profesora Daniela Balabána. Vedle převažující malířské tvorby nabídne výstava pohled i do dalších oblastí autorova uměleckého záběru. Jedná se například o šperky nebo objekty, k jejichž realizaci využívá škálu materiálů, dřevo, akryl nebo sklo.
Karel Vaňura (1937-2017), absolvent SUPŠS v Železném Brodě, profesor na VŠUP v Praze, malíř, sklář, je jedním z nejoriginálnějších tvůrců v českém umění 2. poloviny 20. století. V mnoha svých dílech dosáhl originálního řešení, jak po vizuální, tak po technologické stránce. Jeho tvorba je původní a autentická. Jako dlouholetý pedagog svou tvorbou a vstřícným přístupem ovlivnil celé generace výtvarníků. Výstavu, kterou doplňuje obrazová monografie, zahájíme vernisáží ve čtvrtek, 5. září v 18.00 hod.
Ve čtvrtek, 21. března v 18.00 hod. Autorka se narodila 17. srpna 1971 v Kroměříži. V roce 1990 úspěšně absolvovala zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, figurální sochařství studovala v ateliéru profesora Karla Nepraše. Vedle sochařiny se intenzivně zabývá také malbou. Svá díla představila řadou samostatných i kolektivních výstav, věnuje se převážně abstraktní tvorbě. Výstava potrvá do neděle 16.
Čtěte také: Veselá zvířata z filcu
Ladislav Oliva st. (*21. 8. 1933 Chudeřice u Bíliny) je umělcem a pedagogem, absolventem odborné sklářské školy v Kamenickém Šenově v oddělení malování a leptání skla (1948-1951) a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1951-1957, ateliér monumentální malby a skla pod vedením prof. Josefa Kaplického). Do poloviny 60. let byl výtvarníkem technicko-výtvarného střediska n. p. Borské sklo v Novém Boru, následně navrhoval sklo pro n. p. Poprvé se prosadil již v mládí odvážně do hloubky pískovanými mísami-talíři a vázami s různými geometrickými a biomorfními reliéfy. Zabýval se návrhy lisovaného skla určeného pro sériovou výrobu, věnoval se broušenému sklu, dále sklu hutnímu, malovanému, rytému a tak dále. Je tvůrcem realizací pro architekturu, např. monumentální vitraje pro EXPO ‘67 v Montrealu (dobová autorská replika je vystavena ve stálé expozici Plejády skla v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze). Ladislav Oliva je také autorem řady portrétních, figurativních a jiných plastik z taveného skla. Ladislav Oliva již přes půl století žije a pracuje v Železném Brodě. Od konce 60. do počátku 90. let výtvarně vedl oddělení broušení skla na zdejší Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské. Vychoval řadu vynikajících výtvarníků a řemeslníků, kterým vštípil lásku a pochopení ke skleněnému materiálu i dějinám umění. V 60. a znovu v 90. Text: Mgr. OLDŘICH PLÍVA má za sebou dlouhou řadu let poctivé tvůrčí práce. Její název napovídá, že i při komorním záběru nabízí nejenom originální pojetí, ale též tiché autorské privatissimum. Oldřich Plíva prostřednictvím výstavy vyznává, že jeho dlouholetá sklářská tvorba je neodmyslitelně spjatá s inspirativním vkladem, který si do tvůrčího života odnesl ze železnobrodské sklářské školy. Zde si totiž pod vlivem profesora Jaroslava Brychty poprvé uvědomil, že sklo je svébytný sochařský materiál, stejně jako kámen, bronz nebo beton, a při respektu k jeho specifičnosti umožňuje autorovi zobrazovat vlastní koncepci v originálním tvarovém řešení. Ke své tvorbě Plíva vždy přistupuje s pokorou a hlubokou opravdovostí. Zdánlivá lehkost a určitá hravost konkrétních uměleckých realizací je podložena hlubokým soustředěním, důvěrnou znalostí nejen materiálu, ale i osobitostí zvolených technologií, a především také upřímnou snahou o komunikaci s prostředím a divákem. Zásadní a celoživotní autorovou snahou je eliminace nebezpečí stereotypní estetiky, která často zneužívá vlastností skla k laciným výsledkům.
(*1974) Absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci nad Nisou a následně oboru dějin umění a výtvarné pedagogiky na PedF UK Praha (prof. Kornatovský, prof. Hůla). V současné době přednáší na Katedře designu, (KDE FT TUL, Liberec), působí jako pedagog na gymnáziu v Turnově a zabývá se dlouhodobě tvorbou interiérů. Ve své malířské tvorbě se zajímá o paradox spojený s vlastním vnímáním a prožíváním okolního světa, studuje stíny a světelné reflexy metaforizující realitu zobrazovaného subjektu a často experimentuje s barevným spektrem. Dalším silným tvůrčím médiem je fotografie, zde jsou v hlavní roli detail, abstraktní forma a ironie všednosti.
Narozena 15. 10. 1960 v Liberci. Tématické zaměření, vždy vycházející z figury a kroužící kolem figury, se jakýmisi stupňujícími nájezdy dostává pod kůži myšlenky, a ta se v obrazu náhle objeví v básnivé, někdy ironizující proměně. Nejedná se o úzkostlivou snahu o tvar těla či pevnost objemu, ale o spontánní vepsání alternativ. Uvolněný a odvážný malířský projev ve srovnání s malířčinou osobní jemností až křehkostí je imponující. Energické tahy štětce jsou vedeny zjevnou radostí z malování a spontánním a svobodným zpracováním myšlenky. V některých obrazech se objevuje text, a písmo se tak stává kompozičním prvkem, dokreslujícím autorčino sdělení. Studia: 1975 - 1979 Gymnázium Liberec; 1981 - 1987 VŠUP Praha (Ateliér filmové a televizní grafiky odborného asistenta Miloslava Jágra, Ateliér užité malby prof.
Vystudoval Konzervatoř v Teplicích, obor klavír. Dlouhá léta působíl jako učitel a ředitel v ZUŠ Lomnice nad Popelkou. Vliv hudby na jeho výtvarný projev je viditelný. Umělecké prostředky v hudbě i ve výtvarném prostředí jsou do jisté míry podobné, jde o zachycení atmosféry. O to jde i v obrazech Martina Vencla. Názvy nejsou podstatné, slouží jen jako základní orientace, nápověda. Mezi základní prostředky, se kterými malíř ve svých obrazech pracuje, je světlo a stín, barva je druhořadá a jen dotváří atmosféru. V současné době se pokouší obohatit svou tvorbu o duchovní rozměr. Do této chvíle uspořádal okolo 50 výstav po celé České republice, například v Lomnici nad Popelkou, Brně, Frýdku Místku, Olomouci, České Lípě, Mimoni, Liberci, Praze, Chomutově, Šumperku, Ostravě, Luhačovicích, Nové Pace, Železném Brodě, Turnově ap.
*10. 1. 1921 Hrubá Horka, † 5. 7. Miloslav Klinger byl citlivým a přemýšlivým umělcem, který se nebál nových experimentů. Prokázal to mnohokrát nejen ve své rozsáhlé práci podnikového návrháře Železnobrodského skla, ale zejména ve své originální autorské tvorbě. Všechny Klingerovy plastiky spojuje svébytný rukopis podmíněný sochařským cítěním a dokonalým zvládnutím specifických vlastností skla. Za nejcharakterističtější rysy Klingerovy tvorby lze považovat především úsporný tvar oproštěný od veškerých vnějších efektů, jednoduše stylizovanou výtvarnou zkratku a maximální využití působivých vlastností křišťálového i barevného skla. Tento zdánlivě nepříliš náročný tvůrčí program vyžadoval přísnou uměleckou sebekázeň a dokonalou znalost řemeslného zpracování skla. Zároveň však nebyl možný bez některých zásadních inovací, ať již v oblasti neobvyklých nástrojů a pomocných hořáků, nebo v oboru technologie v rámci přípravy originálního složení skla s neobvykle vysokým indexem lomu světla. V letech 1963-1966, kdy byl ředitelem Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě, zavedl do školní výuky podstatnou novinku, a to obor zpracování hutního skla. Jako významný tvůrčí umělec se tehdy účastnil prakticky všech důležitých sklářských výstav v tuzemsku i v zahraničí a jeho díla obohatila sbírky řady muzeí a galerií. Koncem šedesátých let se propojily v životě Miloslava Klingera cesty umění a politiky. Jeho angažovanost v období tzv. Pražského jara měla v následujících „normalizačních“ letech neblahé důsledky. Mohl sice pracovat v profesi podnikového návrháře Železnobrodského skla, ale pro jeho vlastní originální díla zůstaly dveře výstavních síní uzavřeny. Svou první autorskou výstavu měl víceméně ilegálně v roce 1982 na radnici v Železném Brodě při příležitosti svých šedesátých narozenin. Tehdy však již dva roky trpěl příznaky vážné nemoci, a tak ani pozdější uvolnění a změna politického režimu v roce 1989 mu neumožnily plnohodnotný umělecký návrat. O to smutnější je fakt, že se na Klingerovu originální tvorbu z nejrůznějších důvodů v nové době zapomíná.
Čtěte také: Jak vybrat nejlepší program pro koláže?
Břetislava Plívová - Pospíšilová spojila svůj život s regionem Pojizeří, zde žila, pracovala a okolní blízká i vzdálenější místa se stala náměty jejích prací. Přestože se v šedesátých letech účastnila malířských přehlídek mladé malby v pražském Mánesu, umělecko-historické bádání 2. poloviny 20. století ji v podstatě nezaznamenalo. S jejím jménem se setkáváme především v souvislosti se slavnou sestrou, režisérkou příběhů dětských hrdinů, Věrou Plívovou - Šimkovou. Krajina a atmosféra Pojizeří ovlivnila i malířčinu tvorbu, odráží mnohé z lokálního charakteru jak krajiny, tak i nátury místních lidí. Žila a tvořila v Chuchelně ve stejné době, kdy na sousedním kopci v obci Čikvásky bojoval se svými plátny Jaroslav Klápště, nedaleko na Malé Skále maloval Josef Jíra a v Nedvězí Vladimír Komárek. Autenticitou své tvorby se může směle řadit po jejich bok, byť to jako žena-malířka, neměla ve své době jistě snadné. Ze zmíněného trojlístku malířů měla Plívová asi nejblíže k Jaroslavu Klápště. Pojilo je možná trochu zvláštní podivínství, zatímco Jíra s Komárkem žili obklopeni společností a přáteli, Klápště s Břetislavou Plívovou - Pospíšilovou společenské události, návštěvy, kontakt s veřejností nevyhledávali. Bojovali své bitvy v samotě ateliérů, v plenéru, který jim skýtal pohledy na vrcholky Krkonoš a hluboká údolí řeky Jizery. Plívové tvorbu definuje právě jakási urputnost, vnitřní boj a dynamika. Svérázným způsobem se v jejím díle mísí hledání formy, která redukuje tvar na soubor elementárních objemů, a námětu, intenzívní emoce a bezbřehé lásky k rodnému kraji a člověku. Břetislava Plívová-Pospíšilová se narodila 14. srpna 1930 v Lomnici nad Popelkou, po studiích na jičínském gymnáziu, studovala postupně na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (prof. Ludovít Fulla), Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Vlastimila Rady a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Aloise Fišárka. Rané práce z padesátých let tvoří především realistické studie krajin a portréty. Jsou pojednány energickým malířským rukopisem a poměrně úzkou škálou barev, jimž dominuje hnědo-okrový souzvuk. Zaznívá z nich jakási melancholie, ponurá obyčejnost, každodennost. Tato koloristická prostota je velmi záhy nahrazena intenzívní barevností. Barva se stane integrální součástí a nejvýraznější kvalitou malířčiných děl. Barvy jsou často nanášeny ve vysokých vrstvách, nervózně vedeny, jako by hněteny přímo na plátně. Autorku zajímají především přechodová období, kdy se krajina proměňuje - období prvních sněhů, nebo naopak jarního tání. Zachycuje v nich prchavost, nestálost, jedinečný okamžik mizející skutečnosti. Vedle krajin se Břetislava Plívová - Pospíšilová celoživotně věnovala i figurální tvorbě, především pak tématu matky s dítětem nebo světu dětí obecně. I tyto práce mají svůj vývoj a vnitřní dynamiku. Počáteční realistické malby, nahradily malby redukovaného abstrahovaného tvarosloví, aby v šedesátých letech vyústily v zajímavé, místy až informelní struktury. Plívová experimentovala s malířskými technikami, používala enkaustiku, sypala a vkládala do obrazů další materiály. Tímto vytvářela strukturální malby, v nichž však nikdy zcela neopustila předmětný svět. Plívová - Pospíšilová zemřela 28. dubna 2008, zanechala po sobě autentické dílo, expresívní výpověď o svém životě i světě, který ji obklopoval.
Významný sklářský výtvarník, ale také mimořádně nadaný malíř, se narodil v Železném Brodě 17. 8. V létech 1947-1952 pokračoval ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Štipla. Svůj mimořádný umělecký cit uplatnil především v návrzích pro harrachovský závod Borského skla. Sklárnu v Harrachově znal už od dětství, kontakt s ní neztratil ani během studia. Ve funkci vedoucího výtvarníka závodu zde působil nepřetržitě od r. 1955 a od té doby měl rozhodující vliv na jeho umělecké směřování. Milan Metelák zemřel v Harrachově 11. 6.
Dagmar Loumová se narodila 17. Roku 1982 se stala vedoucí vzorkovny ŽBS Těpeře pro tuzemský trh. Sklářská škola v Železném Brodě od svého založení v roce 1920 vypravila do světa stovky nadějných sklářských výtvarníků, z nichž se mnozí dokázali prosadit i v ostré zahraniční konkurenci. Zdejší pedagogové totiž dlouhodobě kladli důraz na kvalitní řemeslnou průpravu, z čehož její nejlepší žáci dokázali vytěžit maximum jak při dalším studiu, tak v praxi. Před půl stoletím - v roce 1971 - zde ukončili studia renomovaní a respektovaní sklářští tvůrci Petr Hora, Jaromír Rybák a Jan Štohanzl. První z nich se stal vedoucím výtvarníkem a ředitelem proslulé sklárny ve Škrdlovicích, druhý absolventem ateliéru skla prof. Libenského na pražské UMPRUM - a poté výtvarníkem ve svobodném povolání -, třetí vedoucím Ateliéru broušení skla Ústředí uměleckých řemesel v Praze. V polovině 80. České umělecké sklářství nikdy nebylo monotónní a přesně to tři železnobrodští spolužáci dokazují měrou vrchovatou. Spojují je úspěchy, kterých dosáhli u sběratelů na obou stranách Atlantiku, každý z nich se však prosadil jinou estetikou. Petr Hora neúnavně zkoumá optické efekty barevného broušeného skla, Jaromír Rybák uchvacuje až symbolistní imaginací a Jan Štohanzl komponuje viz…
tags: #vlasta #kemr #koláže #výstavy