Taneční Motivy v Lidové Výšivce: Od Plzeňska po Horňácko
Lidová výšivka, s její rozmanitostí od bílé a barevné, prolamované až po bohatě vrstvené vzory, je radost pohledět. V národopisných regionech, jako je Plzeňsko, se jedná o skutečně krásné kousky, které odrážejí estetické cítění a zručnost našich předků. Díky sbírkám Národopisného muzea Plzeňska můžeme dodnes obdivovat tyto skvosty.
Výšivka na Plzeňsku: Historický Kontext a Vývoj
O lidové výšivky na Plzeňsku se již v první třetině 20. století zajímal národopisec Ladislav Lábek, zakladatel Národopisného muzea Plzeňska. V národopisném regionu „širší Plzeňsko“ se jedná o skutečně krásné kousky - ať už jde o bohaté bílé výšivky čepce nebo křídel holubic plzeňského kroje, karmazínové výšivky z Plaska nebo třeba barevné výšivky na víncích a kožíšcích z Chotěšovska.
Prvotní funkcí výšivek nebyla jen zdobnost, ale hlavně praktičnost. Jednoduché křížkové výšivky, které zpočátku zpevňovaly nejvíce namáhané části oděvu, se teprve až v průběhu staletí ve své technice zdokonalovaly a funkce estetická začala získávat stále větší význam. Na celkovou podobu lidového oděvu měly vždy vliv i slohy, které se do lidového prostředí dostávaly.
Až do 19. století byla výšivka na Plzeňsku úsporná a zdobily se jí především předměty pro kostelní účely, pro vlastní oděv bývala mnohem skromnější. Svou nejzdobnější podobu a dokonalost v technice zhotovení získala výšivka na Plzeňsku až v 19. století.
V průběhu času se ornamenty zdokonalovaly, barevnost se proměňovala a o své místo se hlásila pestrost. Během 19. století se tak třeba výšivka plaské pleny proměnila z bílé na karmazínovou (později opět na bílou - ovšem už prolamovanou). Výšivka byla dobře patrná hlavně na velkých tzv. „plenách“, které bývaly chloubou každé ženy - vázaly se přes čepec. Byly tak nejvíc na očích, a proto musely být patřičně zdobné. Typickými motivy lidové výšivky na Plzeňsku byly tulipány, kvítky různých tvarů, větvičky s lístky nebo srdce.
Čtěte také: Návody na ruční pletení pro miminka
Vyšívané Součásti Oděvu
Výšivkou bývaly na Plzeňsku hojně zdobené také ženské čepce, dívčí vínky, zástěry (tzv. „fěrtochy“) nebo klice („křídla“) k holubičce. Vyšívaly se i konce kalounků z bílého plátna, které na Plzeňsku zdobily zadní stranu sukně.
Moravská Lidová Výšivka a Koutní Plachty
Moravská lidová výšivka je vzhledem ke své poloze na křižovatce kulturních vlivů technicky, funkčně i stylově různorodá a je pro ni obtížné najít společnou srovnávací bázi. Jednou z takových možností je sledovat její uplatnění na koutních plachtách z 18. století, protože ty se vyskytovaly ve všech moravských oblastech. Dokazují to i zprávy z pozůstalostních i jiných soupisů, byť sporadické.
Koutní Plachty ze Strážnicka
Muzea, zvláště ta, která začala vytvářet národopisné sbírky už v minulém století, obsahují v nejstarších sběrech torza těchto vzácných památek. Není vždy obtížné je určit. Prvními lokálně určenými pracemi ze Strážnicka jsou plachty se síťováním a doprovodnou bílou prolamovanou výšivkou. Zachovaly se nám úplné dvě, jedna byla publikována již r. 1885 a patřila dříve do sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Brně a druhá je ze sbírek Moravského muzea, pro které byla získána od sběratele Kretze r. 1904. Třetí, jen vložka, pochází původně ze sbírek velehradského muzea a do Brna byla převedena r. 1965. Že tyto práce patří k nejstarší vrstvě, dokazuje analogie s prelamováním datovaným r. Síťovaná vložka prochází průběžně celou plachtou, bez ohledu na to, že ta je sešita ze dvou pruhů. Takto umístěné síťované vložky jinde na Moravě nenajdeme. Pro další vývoj plachtové výzdoby jsou určující.
Výzdoba na plachtě, prolamování světla do stínu, paličkovaná vložka a síťovaná část tvoří sourodý celek. Ve vložce je základním kompozičním prvkem vlnovka a protože jde o práci pracovanou mechanicky podle předlohy, opakuje staré slohové motivy. Analogie sice najdeme i jinde, např. Tento základní prvek - vlnovka, dále zjednodušený, se přenesl i na další skupinu plachet s nepravými vložkami, které napodobují síťované. Vzor však nemá vypracováno pozadí, např. prolamováním, jaké bývá v tomto způsobu výšivky běžné (takové je např. v "žilinské robotě") a jak bychom po síťovaných vložkách předpokládali, Na velmi pečlivě provedeném rostlinném ornamentu s barokně exotickými prvky pozorujeme cizí vliv - vliv panské výšivky ze Slovenska. Podle toho, že je tak věrný a přesný, dá se usuzovat na poměrné stáří výšivky - možno ji klást do počátku druhé třetiny 18. století.
Na druhé plachtě se síťováním a na vložce a na této plachtě s červenou výšivkou se už objevuje další vrstva vzoru, která nepřichází bezprostředně z téhož zdroje jako předešlá. Na červené je to patrnější. k výšivce rostlinné se neorganicky připojují ptáci - pávi, obracející se ke stromu života. v šlechtické výšivce je nenajdeme. Dostali se až na jižní Moravu pomalou infiltrací z jihu, přes italské prostředí a přes Rakousko jako napodobování vzorů vzácných hedvábných tkanin z přední Asie výšivkou, běžné v zemích na sever od Alp. Na naše území přicházely tyto vzory různými cestami ve vlnách od byzantských dob, naposledy prostřednictvím tištěných renesančních vzorníků; dá se předpokládat, že dříve až do lidových vrstev nepronikly. Jejich výskyt po celé jižní Moravě, stejně jako v Rakousku, jihozápadním Slovensku a západním Maďarsku, a vzájemná malá odlišnost poukazují na jeden zdroj inspirace.
Čtěte také: Inspirace pro pletení vánočky
Ani kontakt s tímto tkalcovstvím nebyl bezprostřední. Dokazuje to použitá technika. Výšivka není pracována podle počítané niti, jak bychom očekávali, ale předkresluje se. Na Strážnicku je kompozice trochu tvrdá a místy značně bezradná. Zpracování vnitřních ploch květů nemá ve vynalézavosti provedení obdoby - plachta obsahuje čtyři celky a každý je vypracován jinak. Tak jako v podrobnostech provedení je vynikající, tak napojení na centrální motiv (jeho samého nevyjímaje) je neorganické a v jiných celcích na téže plachtě až nemotorné. Ještě patrnější je to na výšivce s jeleny, která představuje krok k zlidovění. Ještě se používá děleného plochého stehu k výplni motivů, už však jednotněji, zjednodušily se růže i granátová jablka. opět neorganicky. Tato skupina s jeleny je z výšivek 18. století nejproduktivnější. Zachovaly, se nám z ní v různých muzeích zrovna tři doklady, z nichž pražský datovaný r. 1753 je nejbohatší. s předešlou plachtou s beránkem ji spojuje velká váza provedená podle téže předlohy.
Ky, na rozdíl od sousedních území, kde jsou ohyby vlnovek hluboké a takřka zcela vyplněné jedním velkým prvkem. Druhá nejproduktivnější skupina je značně mladší a musíme ji klást k rozhraní 18. a 19. století. Navazuje na plachtu první (s pávy) s jednoduchou vlnovkou při napodobení vložkového typu. Místo profesionalismu v provedení podrobností se setkáváme s postupující naivitou a vzdalováním se od předloh. Velká vlnovka je šachovaná a končí nevypočitatelně; poloviny na sebe uprostřed plachty nenavazují. Rostlinné motivy nesledují pohyb vlnovky, ale řeší plochu ohybu bez ohledu na ni, podle okamžitého improvizačního nápadu. Lze však stále vystopovat vývojovou návaznost nejen v kompozici, ale i v podrobnostech, např. Plachty tohoto typu najdeme v různých variantách v Brně, Uherském Hradišti, ba i ve Vídni a na ně se pravděpodobně vztahuje zápis citovaný J. Skácelem. Slouží zároveň jako doklad přístupu vyšívačky k danému, předkreslenému vzoru. O této skupině je možno říci, že na ní končí vliv šlechtické uherské výšivky, který nikde jinde na Moravě tak patrný není.
Vém zpracování mizí mělká vlnovka a udržuje se jen vzdálená reminiscence na "rybí šupiny" z výšivky s pávy, seřazené do trojúhelníků, zde zjednodušené v zuby. v tom je možno pozorovat slabý kontakt s Podlužím, kde se najdou podobné motivy na výšivkách z rozhraní 18. a 19. století, stejně jako v použití osamocených tulipánů se spirálkami. Na další plachtě z přelomu 18. a 19. století, která se od předešlých barokně robustnějších liší spíše subtilnějším provedením, pozorujeme opět vliv sousedství Podluží. v její lehkosti se možná projevuje vnitřní vliv rokoka, v kterém dožívá konzervativnější pololidová kostelní výšivka, která ovlivnila okolní území hlouběji než Strážnicko. Dokonalá kompozice, lehká a průzračná v jedněch pracích, přehledná vždy i v barokně pojatých, která je charakteristická pro Podluží, nepatří však ani zde k silné stránce předkreslovačky nebo vyšívačky. Napojování motivů je naivní, ale detaily a počet prvků jsou konzervativní, a to obecně, ne s návazností na jakousi už vytvořenou lokální tradici, kterou bychom zde už mohli očekávat. Ne že bychom po ní nenašli stopy. Podívejme se např. na rostlinné motivy, vážící se k parohům jelínka, které nám připomenou starší plachty. Novým pojetím je pohyb proti dřívější strnulosti a stupňující se naivita v zoomorfních prvcích, např. Neméně zajímavé jsou doprovodné prvky hlavní výšivky, oddělované motivy na dolním okraji; které, podobně jako centrální větrná růžice v kytici, připomenou jednu z plachet z Podluží z r. 1763. Avšak u vertikální červené vložky najdeme malý vzor podle počítané niti, bezpečně určitelný na Strážnicko podle horňáckého sousedství. Dolní okraj je pak lemován úzkým bílým prolamováním. Na starších plachtách 18. plochy zbylo volné místo. Např. na plachtě s beránkem mezi hlavními celky v kontrastu s nimi se krčí stísněná kytice v takovém zlidovělém pojetí, jakého byla ta doba schopna. Směrem k ní, kdekoliv to místo dovoluje, jsou vyšiti ptáčci. Jsou tak strnulí a jednotní, že se nám zdá, že bylo použito tiskátek místo předkreslení. k heraldice hlavního motivu mají daleko.
Tyto protáhlé kytice, které zná i křížková výšivka ze sousedních území, připomíná poslední známá koutnice ze Strážnicka z r. 1830. Skládá se z jednotlivých kytic nebo spíše stonku s jedním dominantním květem, kterému uhnuly všechny druhé zredukované do doplňků. Stonky vyrůstají z velkých srdcí, jejichž výplně jsou v hrubém rozvrhu stejné, ale v provedení vynalézavě různé. Kytice jsou propojeny obloučky girland, z místa jejich doteku směrem dolů se napojují hrozny (připomeňme si první plachtu se síťováním, ale v červené výšivce je to nové), směrem nahoru vyrůstá další kytice, ne vždy úplná. Kresba je rozvržena po celé ploše jako pravidelný podklad, avšak s velkou improvizační schopností, podle okamžitého nápadu, s ohledem na plochu, která je k dispozici. Podívejme se třeba na dvojici hubených ptáčků, pokaždé je jejich okolí jiné. Nebo dolní zakončení srdcí. Je však určující, vůdčí, nikoliv jen opěrná. Symetrie přitom není stroze předepsaná a kde bychom čekali jeden prvek, je překvapivě druhý. Tato plachta, jak se zdá, je ze všech nejsamostatnější. Najdeme na ní dozvuky slohových předloh (např. z panské výšivky ve výplních hlavních motivů), avšak zcela přepracovaných lidovým tvůrcem a stmelených v jeden celek. Slohové vlivy předešlých epoch se mísí s postupujícím 19. stoletím, jako např. v girlandové kompozici, spirálky ustupují lístečkům a začínají se používat poupata a realistické prvky. Ve srovnání s jinými koutnicovými pracemi z jichovýchodní Moravy předpokládáme, že by to nebylo možné, kdyby zde v té době byl silný vliv krojové výšivky, ta se však kolem r. 1830 zde nevyskytuje. Byla by si plachtovou podrobila a adaptovala.
Pokusme se tedy na závěr shrnout materiál ze všech dokladů, vyskytujících se na tomto území. v rozsahu zhruba sta let se zachovaly plachty, které můžeme rozdělit do těchto skupin:1) bílé síťované práce,2) koutnice s červenou výšivkou s velkými heraldickými zoomorfními motivy z let kolem 1750-1760,3) napodobené až zlidovělé vložkové práce čistě rostlinné z rozhraní 18. a 19. století,4) plachta s dozvuky slohových stylů, rovněž z přelomu století,5) samostatná tvorba z konce 1. třetiny 19. století.
Čtěte také: Návody na křížkové vyšívání koní
Proti jiným jich není málo - jde o patnáct určených prací. Lze však říci už dnes, že koutnicová výšivka na Strážnicku se zařazuje do velké jihomoravské skupiny, kde se vyskytují zoomorfní heraldické motivy. prvky nevyskytují. v dalším vývoji má strážnická výšivka některé prvky obdobné jako Podluží a Kyjovsko, dovedla si přitom vypracovat vlastní formu, od toho okamžiku však jako samostatná zaniká. Pokud na Strážnicku najdeme interiérové plachty, jsou buď přímým importem ze sousedního Slovenska nebo plachtami jen velmi jednoduchými, při použití nejstřídmějších křížkových motivů, opět podle slovenských vzorů, na kterých jsou epigonsky závislé.
Lidová Výšivka ve Velké nad Veličkou (Horňácko)
Ve Velké nad Veličkou představuje výšivka výtvarnou hodnotu a doklad hledání krásy. Zprvu byla výsadou u dvora, v klášterech či měšťanských domech. Dnes se s prací vyšívaček můžeme setkat zejména na krojích a bytových doplňcích. Od 12. století se touto prací zabývaly vyšívačky i vyšívači zvaní krumpléři, kteří byli součástí malířského cechu, ale zálibu ve vyšívání našly ženy různých společenských vrstev. Jako vyšívací materiál sloužilo barevné hedvábí, stříbrné či zlaté nitě, perly i drahé kamení. Záleželo na movitosti objednavatele a poslání zdobeného předmětu. Například počátkem 14. století si královna Eliška sama vyšívala svatební šaty. Výšivky zdobily liturgické oděvy, ale i závěsy, deky na postele, obřadní plachty zvané úvodnice a další předměty. Kromě námětů církevních byly zobrazovány i světské záležitosti - např. výjevy z bitev, zvířecí nebo rostlinné motivy.
Eva Minksová z Velké nad Veličkou (Jihomoravský kraj), které v minulém roce udělil ministr kultury titul Nositel tradic lidových řemesel v oboru horňácká výšivka, nám o svém umění povyprávěla. Vyšívání se v rodině paní Minksové traduje již od její prababičky, po níž do dneška uchovává překrásný vzorník. Maminčin vzorník zase měří téměř jeden metr. Od mládí obdivovala um a práci předků a sama se začala ohánět jehlou už v sedmi letech. Svůj první vzorník si připravila, když jí bylo osm. I když se na začátku padesátých let ještě vyšívání vyučovalo ve škole, s jeho taji ji seznamovala především maminka. Tenkrát všechny ženy na vesnici zdobily krásnými ornamenty oblečení pro děti, a to pro děvčata i chlapce, aby měly na jarní svátky nové věci. „Nás obšívala moje maminka. Už v listopadu přicházely odpoledne tetiny a sousedky, sedly si pod stahovací lampu a začaly vyšívat. Přitom poslouchaly rádio, co je nového. Mně se to strašně zalíbilo, ty večery krásně prožité i to vyšívání,“ vzpomíná na své dětství Eva Minksová.
Jedním z jejích prvních zdařilých výrobků byla košile, kterou jako čtrnáctiletá pro svého tatínka nejen sama vyšila, ale i ušila. „Šití košile je tak, že se šije kromě manžety celá ručně, nejen vyšívá. Šije se na vrapíř - navrapjá se rukáv, dá se do manžety a sešije. Navrchu na ramenách se použije stínek (pozn. red.: steh, který spojuje konce tkanin). Stínky jsou různé, jednoduché i moc složité. Já se ten komplikovaný učila teprve nedávno na ubruse půjčeném od sousedky. Eva Minksová se nejprve vyšívání věnovala vedle svého zaměstnání, později pracovala pro Ústředí lidové umělecké výroby, kde získala titul Mistr umělecké výroby. Nyní šije a vyšívá pro radost a podle nálady. „Udělám toho, jak su šikovná, jak mám klid. Když svítí slunko, tak to jde rychle. Dojde banda, prohodíte pár slov a je za chvíli hotovo. Vyšívám ráda a říkám si, že po mně bude památka,“ svěřuje se.
Jejím prvním výrobkem byla košile a košile šije i vyšívá dodnes a nejraději. Avšak součástí mužského kroje jsou také plátěné kalhoty, tzv. třaslavice, které chlapci nosí už od jednoho roku. „Traslavičky vyšívám pro mé kluky a tak, jak rostou, musím vyšívat stále větší a větší. O omladinu kolem sebe nemá šikovná vyšívačka nikdy nouzi. A navíc ještě šije a vyšívá pro členy folklorních souborů. „Všecky chtějí košilu na fašank, malí i velcí, ale nejvíce ti kolem dvaceti, s těmi je spousta práce. Košile jsou jim za chvíli malé a povídají, že se platno správa. V minulosti se na vesnicích pěstovalo konopí, ručně se zpracovávalo na kolovrátku na nitě a ty pak sloužily k vlastnímu tkaní plátna. Pánské košile s jednoduchou výšivkou na „podělaném plátně“, které výborně sálo pot, se nosily téměř denně. Dnes se používá zejména materiál, při jehož výrobě se kombinuje konopí s bavlnou, lněné plátno, ale i panama nebo perlička. Nejtěžší práce je se lněným plátnem, protože je nejsilnější a jehla se těžko vpichuje. Zpracovává se materiál vyráběný strojově i ručně na tkalcovských stavech a plátno se před vyšíváním nikdy nepere.
Techniky a Vzory Horňácké Výšivky
Pod těmito půvabnými názvy se skrývá označení jednotlivých vzorů. Horňácká výšivka, která patří na Moravě k nejznámějším, je založena na technice počítané nitě a určující je zde struktura plátna, ale i představivost vyšívačky. „Používám spíše výšivku na počítanou niť a křížovou výšivku. Ke každému materiálu je potřeba určitou sílu vyšívací nitě a k tomu jehlu. Výšivka se provádí většinou bílými nebo žlutými bavlnkami, na krojových součástkách se používají i další barvy, hlavně černá. Ženské kroje doplňuje ještě šatka nebo čepec a jejich výšivky jsou v několika barvách. Ženy kroj nosí podle biblického roku, jiný je na advent, na svátky vánoční nebo velikonoční.
S horňáckou výšivkou se již před lety mohli seznámit třeba návštěvníci společné výstavy ve Velké nad Veličkou, na níž ji paní Minksová předvedla ještě jako pracovnice ÚLUVu. Dlouhá léta pak spolupracovala se skanzeny v přírodě, především s Valašským muzeem v Rožnově pod Radhostěm. Zde předváděla vlastní pracovní postup a také svou zručnost a trpělivost. Dokonce se účastnila speciálních seminářů o vyšívání určených dětem. Své výrobky jako košile, dívčí a chlapecké kroje a kroje pro děti od jednoho roku, kordulky, rukávce, prostírky či ubrusy vystavovala na tolika místech, že by jejich výčet zabral spoustu místa. Zatím nejaktuálnější je putovní výstava po francouzských městech. Paní Minksová se naučila ještě dašlí tradiční dovednosti - výrobě „perníku na výslužku“. Tu dostávaly před svatbou dívky od své kmotry. „Perníková výslužka z lásky byla metr veliká a byly to srdíčka, koníčky, vše malované, u nás z tradice bílé, a na to se lepily ozdůbky z papíru. Celé se to pak skládalo a připevňovalo drátem a nití na takový železný mustr. Byl to krásný zvyk, když kmotra dávala té děvčici takový dárek od srdce.
tags: #tanecni #motivy #lidova #vysivka