Zaniklá řemesla v České republice: Od ševců po trhače kostic
Česká republika, země s bohatou historií a kulturním dědictvím, se pyšní mnoha řemesly, která po staletí formovala její identitu. Některá z těchto řemesel však v průběhu času zanikla, ať už v důsledku technologického pokroku, změn v módě, či hospodářských transformací. Tento článek se zaměří na některá z těchto zapomenutých řemesel, která se v Česku již nepoužívají, a pokusí se nastínit jejich význam a osud.
Ševcovství: Od renesance k úpadku a zpět?
Ševcovské řemeslo, tradiční a po staletí ceněné, v současnosti čelí výzvám moderní doby. Přesto se zdá, že se objevuje malá renesance tohoto řemesla, a to díky mladým nadšencům, kteří se místo k počítači posadili k verpánku.
„Měla něco co nikdo jiný, myslela to vážně. Před ní tady bylo sedm lidí, ale nikdo jako ona,“ vysvětluje pražský švec Erik Martin Lawart, proč před pěti lety přijal jako tovaryšku Anetu Gretzovou. Ševcovští tovaryši v Česku se dají spočítat na prstech jedné ruky. Mistrů, kteří dokážou ručně ušít boty na míru, není o mnoho více.
V dílně ševce Erika Martina Lawarta, kde čas jako by zpomalil, voní prostory kůží a mezi obuvnickým náčiním se na stěně pohupují střevíce. Na velkém dřevěném stole odpočívá elegantní štíhlá bota hudebního skladatele Leoše Janáčka, stojící na sto let staré hnědé kůži, na které jsou načrtnuté části budoucích bot.
„Ševcovské řemeslo zažívá revoluci - ženy ševcové historicky neexistovaly, vždy to byly jen manželky ševců, ale třeba za sto let se už nikdo nebude divit, že boty vyrábí žena,“ usmívá se ševcovská tovaryška Aneta Gretzová. V tuzemsku žádnou další tovaryšku nezná a ševcových ve světě podle ní taky mnoho není.
Čtěte také: Tipy pro dekoraci akvária
Papírnictví: Staré řemeslo v moderním světě
Tradice tvorby papíru ve Velkých Losinách trvá nepřetržitě od konce 16. století až do dnešních dnů. Původně žerotínská manufaktura na výrobu papíru pracuje ve Velkých Losinách nepřetržitě od konce 16. století až do dnešních dnů. Je jedním z posledních evropských svědků starého papírnického řemesla, jediná svého druhu v České republice. Papírenská dílna je umístěna v historickém hradebním opevnění města.
Sklářství a korálkářství: Umění ohně a písku
Muzeum výroby korálků potěší korálkové nadšence i milovníky techniky a historie. Můžete si prohlédnout dobové fotografie a materiály, kde a jak se před více než 300 lety zrodily originální české skleněné korále. Rodinná sklářská huť se zabývá ruční výrobou užitkového a dekoračního skla. Nabízí štamprle, sklenice, svatební číše, džbány, misky, dózy, vázy, svícny a další. Dílna provádí foukání, lisování či broušení skla. Máte možnost navštívit malou sklářskou huť a vidět unikátní ruční výrobu skla. Ke sklářské pícce na Svojkov jsou zváni všichni zájemci o shlédnutí tradičního sklářského díla. Firma Glass Pesničák se specializuje na výrobu broušeného, pískovaného a rytého skla. Hlavním produktem jsou parfémové flakóny vyráběné koncem 19. a začátku 20. století. Sklárna Huť Jakub v Tasicích byla založena v roce 1796 a je nejstarším dochovaným sklářským objektem ve střední Evropě. Areál sklárny je provozován jako jedinečný sklářský skanzen. Rodinná firma Ozdoba více než 100 let vyrábí ústy foukané a ručně malované skleněné ozdoby. Ozdoba sídlící na Slovanech zve všechny zájemce na exkurzi do výroby i do podnikové prodejny, kde lze zakoupit vánoční a velikonoční ozdoby či ozdobných vajec ve stylu Faberge.
Lesní sklo a hyalit, tajemně nazelenalé lesní sklo anebo černočerný, mramorovaný nebo červený hyalit, nás dodnes fascinují svou hrou barevných skel.
Textilní řemesla: Gobelíny, krajky a trička
Vydejte se do centra tkalcovského řemesla, umění a textilního designu. Moravská gobelínová manufaktura se již více než sto let věnuje ručnímu tkaní klasických gobelínů, originálních koberců a uměleckých tapiserií. Krajkářská škola ve Vamberku působila od roku 1889. Expozice muzea obsahuje krajky především paličkované, ale zastoupeny jsou i krajky hotovené jinými technologiemi. Jak se vyrábí české tričko? Kdo ho ušil a kde? Pronikněte do zákulisí výroby české lokální značky ikonických triček UAX. Vyzkoušejte si v jak se pracuje v šicí dílně a nahlédněte pod ruky mistra tiskaře, který vám ukáže, jak si natisknout vlastní tričko za pomocí nejstarší metody tisku.
Dřevěné hračky: Tradice z Jizerských hor
Detoa v Albrechticích v Jizerských horách je jedním z posledních výrobců dřevěných hraček v České republice, ale i v Evropě.
Čtěte také: Stará Púmucká: Historický pohled.
Ledařství: Předchůdce moderních ledniček
Řemeslo, po kterém zbyly nanejvýš zajímavé technické stavby, byli ledaři. V zimě lámali led ze zamrzlých řek, který se uskladnil v ledárnách a pak se rozvážel do hostinců, kaváren, řeznictví a cukráren. Vzpomínkou na staré časy před vynálezem a masovým rozšířením ledniček je například památkově chráněný areál ledáren v pražském Braníku, který vznikl počátkem 20. století. Ledaři uměli dobře zacházet s bidly: led dokázali dopravit ze zamrzlé řeky až do laguny před ledárnou a dál do obrovského skladu. Památkově chráněný areál ledáren se nachází v pražském Braníku a vznikl na počátku 20. století.
Vorařství: Plavba po řekách jako kulturní dědictví
Na rozdíl od ledařů ale voraři mají štěstí: v jihočeském Purkarci můžete navštívit síň tradic voroplavby, řemeslo vorařství udržuje u nás několik spolků, a dokonce se nedávno dostalo na Seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO. Žádost společně s Českou republikou předložilo Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko. Voroplavbu si dokonce můžete vyzkoušet nanečisto, a to v Podskalské celnici na Výtoni, kde Muzeum města Prahy připravilo neobyčejný mechanicko-elektronický simulátor. Budova bývalé celnice na Výtoni čp. 412, na dnešním Rašínově nábřeží, je vedle raně barokního původního farního kostelíka sv. Síň tradic jihočeské voroplavby, jak se muzeum správně jmenuje, byla otevřena v roce 1977 k 75. výročí založení spolku Vltavan zdejšími plavci, rybáři a jinými místními obyvateli, kteří pracovali kolem řeky. Síň voroplavby na Vltavě obsahuje sbírku dobových předmětů, nářadí a dokumentů. V roce 2022 bylo na Seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO připsáno vorařství, tradiční avšak již dnes bohužel zaniklé řemeslo představující tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. I když voroplavba jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé a předávané mladším generacím.
Bednářství: Přežívající tradice díky pivovaru
Namále měli také bednáři, nebýt pivovaru Plzeňský Prazdroj. Je jedním z posledních míst v Evropě, kde se s láskou udržuje tradiční bednářské řemeslo a parta bednářů se tu dodnes stará o ležácké sudy a dubové kádě, v nichž ve sklepech kvasí a zraje pivo. A samozřejmě starší předávají své znalosti mladším, aby tohle krásné a prastaré řemeslo nezaniklo. Plzeňský pivovar je jedním z posledních míst v Evropě, kde se tradiční bednářské řemeslo zachovává. Bednáři se zde starají o ležácké sudy a dubové kádě, v nichž ve sklepích kvasí a zraje pivo. Dvakrát do roka provádí smolení sudů. Od prosince 2018 jsou bednáři Plzeňského Prazdroje zapsáni v národním seznamu kulturního dědictví a nyní usilují o záznam na seznamu UNESCO.
Lesní řemesla: Kolomazníci, smolaři, uhlíři
Obecně se zdá, že na Plzeňsku starým řemeslům přejí. Například Sigmondova naučná stezka vede nejenom hezkou krajinou kolem Boleveckých rybníků, ale také kolem staré kolomazné pece. V pecích kolomazníci z dehtu získaného od uhlířů a starého oleje nebo jiného tuku vařili kolomaz. Ta se používala k mazání náprav u vozů i trakařů a byla univerzálním mazadlem strojů až do 19. V Lomanech u Plas v Muzeu těžby borové smoly nahlédnete pod pokličku smolařům, kteří se zabývali těžbou borové smoly. Věřte nebo ne, tohle řemeslo žilo ještě v 70. letech 20. století. V hájovně v Lomanech u Plas je muzeum věnované těžbě smoly, které vám ukáže nástroje i nádoby potřebné k těžbě, dobové fotografie a další exponáty, které připomínají historii lesnictví v regionu. Názvy míst a obcí Smolov, Smoleč, Dehtáře, Smolín, Milíře, Uhlířské Janovice či Uhlířský vrch vypovídají o důležitosti uhlířství, dehtářství a kolomaznictví, takzvaných lesních řemesel. Uhlířské milíře i dehtárny stávaly v těsné blízkosti základní a zcela nezbytné suroviny - dřeva, tedy na okrajích lesů. Výroba dřevěného uhlí ostatně patří k nejstarším řemeslům vůbec, byla známa již v pravěku a dřevěné uhlí bylo nezbytnou surovinou pro výrobu kovů, skla a střelného prachu. Konec řemesla přišel v 19. V německy mluvících zemích je uhlířství zapsané na Seznamu světového nehmotného dědictví UNESCO, u nás můžete tradiční pálení uhlí občas vidět jako letní atrakci ve skanzenech či muzeích. Prastaré dovednosti předků můžete poznat také každoročně v srpnu, kdy u Dolského mlýna v národním parku České Švýcarsko probíhá týden věnovaný lesním řemeslům.
Cvokařství: Zapomenuté řemeslo
Ve Starém Rožmitálu, což je součást Rožmitálu pod Třemšínem a leží jen kousek za hranicemi Plzeňského kraje, pak objevíte Cvokařské muzeum. Nejde o výletní cíl pro potrhlé kamarády, ale o místo, kde se seznámíte s dalším prastarým řemeslem. Výrobou cvoků a cvočků se tu kdysi zabývali v každé druhé chalupě, kromě toho cvokaři vyráběli například hřebíky, skoby nebo kramle. Jediné muzeum v ČR a možná i v Evropě, či dokonce ve světě věnované zaniklému řemeslu cvokařskému. Muzeum najdete v Aleji Johanky ve Starém Rožmitálu, městské části Rožmitálu pod Třemšínem. Otevřeno je denně mimo zimní měsíce, od slušné hodiny ranní do soumraku. Vstup je volný a nutný.
Čtěte také: Lžíce: Malý předmět s velkou historií
Trhači kostic: Zpracovatelé suroviny pro korzety
Trhač kostic zní jako název plemene bojových psů, ve skutečnosti ale šlo o řemeslníky, kteří zpracovávali surovinu pro výrobu korzetů. Nešlo o velrybí kosti, ale kostice z pružných rohovitých plátů, které mají kosticovití kytovci místo zubů. Kostice se podobají kartáčům a fungují jako síto, na němž se zachycuje plankton. Trhači kostic roztloukali pláty na menší části a prodávali je výrobcům korzetů, krinolín, klobouků a slunečníků. S nástupem průmyslové výroby dosáhla spotřeba kostic takových rozměrů, že v 19. Nicméně trhači kostic se v českých zemích nevyskytovali. Žili tam, kde byl zdroj materiálu, tedy především v přístavních městech.
Mudlarking: Hledání pokladů v bahně
Podobně na tom byli lidé, kteří se věnovali mudlarkingu. Řemeslo, pro které čeština ani nemá název, provozovali lidé žijící kolem řeky, kteří se pokoušeli uživit prodejem toho, co v době přílivu přinesla řeka a co dokázali vyhrabat z bahna.
Další zaniklá řemesla: Abecední přehled
Kdybychom ze zaniklých řemesel měli sestavit abecedu, začínali bychom poněkud nevesele u andělíčkářek: za libozvučným označením se skrývaly ženy, které prováděly potraty. Následují brabenáři: živili se sbíráním mravenčích kukel, které se sušily a sloužily jako krmivo pro zpěvné ptáky. vzkvétalo zejména v Krušných horách, ale už v polovině 19. chodívali od vesnice k vesnici a oplétáním drátů opravovali a zpevňovali prasklé hliněné nádoby. Nabízeli také třeba pastičky na myši a další výrobky z drátu a plechu, podobné jako vídáte ve stáncích na historických jarmarcích. Pod D patří též doškaři, tedy výrobci došků, krytiny ze slámy. Následují formani, tedy povozníci a kočí nákladních vozů, jen ti dnešní vyměnili koně za dodávky nebo náklaďáky. neboli jirchář byl řemeslník vydělávající kůže hlinitými solemi. Nebezpečná profese spojená s mnoha chorobami, například neštovicemi, svrabem, tyfem nebo cholerou, bylo hadrnictví. Ke kolomazníkům měl blízko koptař, který pálením smolného dřeva, uhlí, dehtu a pryskyřic v peci s dlouhým komínem a komorou na lapání sazí vyráběl z takto vzniklé hmoty černočernou barvu pro výrobce tuší, inkoustu, knihtiskařských barev či barev na látky. A pak tu samozřejmě byli koudelníci, které znáte z písničky Já jsem z Kutné Hory koudelníkův syn. chodil večer po městě, přes rameno nesl dlouhou dřevěnou tyč s knotem, později u plynových pouličních lamp s hákem, a rozsvěcoval světla. Ráno potom zase lampy zhasínal. bděl nad spícími městy a vesnicemi a hlídal jejich obyvatele před nebezpečím. Ponocné dodnes můžete potkat v Domažlicích a ve Znojmě, ovšem pánové v náležitém historickém outfitu jsou hlavně atrakcí pro turisty. Ras, pohodný neboli antoušek byl člověk, který likvidoval uhynulá zvířata anebo odchytával ta toulavá. byl výrobce střelného prachu. Sanytr coby materiál potřebný pro jeho výrobu, tedy ve vodě rozpustné vápenné soli, bylo nutné seškrabávat ze zdí chlévů a sklepů. Ještě docela nedávno seděly na telefonních ústřednách a poštách spojovatelky a ručně propojovaly telefonické hovory. Zvěrokleštiči neboli miškáři kastrovali hospodářská zvířata. Obec Komňa v Bílých Karpatech na Uherskohradišťsku otevřela unikátní muzeum, které přibližuje život takzvaných zvěrokleštičů neboli miškářů v druhé polovině 19. století.
Kloboučnictví: Od rozkvětu k úpadku a možné renesanci
Zapomenuté řemeslo kloboučnictví spolu opět objevíme v tomto článku. Klobouky, dříve nedílná součást šatníku, byly symbolem společenského postavení a identity. Jejich výroba, tedy i samotné řemeslo kloboučníka, má v českých zemích dlouhou tradici. Od středověku, kdy se kloboučníci sdružovali do cechů, až do 20. století, kdy se výroba klobouků industrializovala. Zapomenuté řemeslo kloboučnictví má za sebou dlouhý příběh Zapomenuté řemeslo, které se pojí s výrobou klobouků, se v českých zemích objevilo již ve 14. století. V 16. století potom kloboučnictví zažilo rozkvět, zejména v souvislosti s rozvojem soukenictví. Nejvýraznějším centrem výroby klobouků se stal Nový Jičín, kde rovněž i vznikl jeden z prvních kloboučnických cechů. Zdejší kloboučníci vyráběli kvalitní klobouky, které se vyvážely do celé Evropy. Výroba klobouků nebyla vůbec jednoduchá. Ve skutečnosti šlo o náročný proces, zahrnující přípravu suroviny (zejména zaječí a králičí srsti), plstění, tvarování, barvení a konečnou úpravu. století industrializovalo K úpadku kloboučnictví došlo v průběhu 20. století S nástupem 20. století a změnami v módě začalo kloboučnictví upadat. Klobouky postupně ztratily na své důležitosti a výroba se přesunula do velkých továren. V České republice se největším výrobcem klobouků stal Tonak v Novém Jičíně, který dodnes vyrábí plstěné klobouky. Dnes je již řemeslo kloboučníka spíše vzácností. Ačkoli se zájem o ručně vyráběné klobouky opět zvyšuje, počet profesionálních kloboučníků je velmi nízký. Bohužel v současné době v České republice neexistuje žádná škola, v níž by se kloboučnictví vyučovalo. Ručně vyráběné klobouky jsou stále symbolem elegance, individuality a kvality. Ostatně, kloboučnictví je nejen řemeslem, ale i uměním, které spojuje tradici s moderním designem. Pokud vás toto řemeslo zaujalo, můžete se inspirovat prací současných kloboučníků, navštívit historické muzeum nebo se pokusit najít nějaký kurz, který by vám umožnil vyzkoušet si výrobu klobouku. Inspiraci můžete hledat i v našem článku, kde vás seznámíme s jedním velmi zajímavým kloboučníkem. i (Zdroj: Prima DOMA MEDIA, s.r.o.) Peter de Vries svou práci kloboučníka opírá o dovednost pracovat s nůžkami Peter de Vries - Muž, který se zamiloval do nůžek a ruční výroby klobouků Jak Peter de Vries říká: “Ke kloboučnickému řemeslu potřebujete celou řadu náčiní a strojů, avšak ústřední roli mají vždy nůžky.” Jde o krejčovské nůžky s krátkou čepelí, které se používají k stříhání filcu, sestřihnutí slámové výztuže, nití i ke koncové kontrole. Nůžky, které vlastní Peter de Vries, ho doprovází již 29 let. Zdědil je po své babičce a každý den je používá ke své práci. Tyto nůžky jsou pro něj totéž, co je štětec pro malíře. Přesně takovým způsobem patří nůžky k práci kloboučníka. Nůžky jsou o pocitu. Jsou prodloužením řemeslníkovy ruky, takže je musí skvěle ovládat. U toho si pak člověk všimne, jak moc je kloboučnictví jemnou prací. Peter de Vries těmito nůžkami již nastříhal tisíce klobouků. Jsou tak dokonalé, že s nimi můžete dokonce otevřít i láhev piva a říct si, že vám padl a “na zdraví”! Od roku 1989 však žije v Hamburku, kde si jako samouk koupil stroje na tvarování klobouků a rozjel jejich výrobu. Rodilého Nizozemce zajímají především všestranné tvary. V roce 2004 si nechal patentovat svůj výtvor zvaný “The Sushehat”, což je klobouk s 9 různými tvary, inspirovaný čelenkou japonských velitelů. Za tento klobouk získal hned několik ocenění.
Umělecké kovářství a svařování: Ženy v tradičně mužském oboru
Svařování je těžká práce pro chlapy. Ale co když zpod svářecí kukly vykoukne ženský obličej? Umíte si to představit? Umělecké kovářství a svařování Kovářství je jedno z řemesel, které je staré téměř jako samo lidstvo. Starověký kovář byl rád, když se mu povedlo dobré kladivo, s nímž mohl dále zpracovávat železnou rudu. Současné kovářství je víceméně umělecká tvorba, která sází na kreativitu kováře i požadavky zákazníků. Nejdůležitějším nástrojem kováře je kladivo a kovadlina. Kromě toho ale musí umět kovář ovládat i další nářadí a musí si umět poradit také s dalšími úkony, které s kovařinou souvisí. Mezi nimi je to například i svařování. Kovář je považován za vládce a krotitele ohně, a v případě svařování to platí dvojnásob. Počátky svařování byly s kovářským řemeslem úzce spjaty. Ačkoliv spousta kutilů zvládá základy svařování, ve skutečnosti je potřeba mnoho znalostí a preciznosti. A samozřejmě bezpečnosti, protože svařování je "zdraví škodlivé", pokud se nedodržují technologické postupy a nepoužívají ochranné pomůcky. Umělecké svařování je cestou k vytváření originálních výrobků ze železa. A řemeslníky, kteří se do uměleckého svařování pouštějí, lze bez nadsázky považovat za umělce. Tato díla se však nedostávají do galerií, zato se s nimi můžeme setkávat ve městech, v ulicích, parcích nebo třeba na návsi ve vesnici. Halina Masná je svářečka a kovářka, která vytváří jedinečná umělecká díla vizionářským způsobem a s velkou zručností. Její doménou je oživovat staré kovové materiály a skrze svařování jim dát nový život. Při tvorbě uměleckých děl kombinuje tvůrčí hravost s praktickou dovednostní svařování a kování železa. Neodradila ji ani náročnost profese, které zasvětila svůj život, ani fakt, že se jedná o převážně mužskou záležitost, kde žena působí spíše jako zjevení. i (Zdroj: HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r.o.) Kdo by hádal, že se za kuklou skrývá ženská tvář? i (Zdroj: HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r.o.) Halina Masná - svářečka a kovářka i (Zdroj: HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r.o.) Motýl z kovu Jejím nejnovějším počinem je dvoumetrový kovový motýl, ve kterém se propojují jemné estetické elementy s masivními kovovými konstrukcemi. Něžnost motýlích křídel složená z ozubených koleček cyklistické převodovky je důkazem dokonalého skloubení neskloubitelného.
tags: #stara #remesla #ktera #se #uz #nepouzivaji