Lidská tvořivost: Definice a aspekty

Tvořivost, jinak též kreativita, je komplexní schopnost, která vzniká spojením kognitivních schopností, osobnostních rysů a motivace. Zahrnuje vytváření nových a originálních myšlenek, ale i realizaci nových myšlenkových operací, které jsou užitečné a překračují běžné koncepce.

Definice tvořivosti

Tvořivost lze chápat jako schopnost produkovat nové a užitečné myšlenky, ale také jako proces, sled dějů, v rámci kterého tyto myšlenky vznikají. Různí autoři zdůrazňují různé aspekty tvořivosti. Někteří ji spojují s divergentním myšlením, jiní s motivací a osobním uspokojením. Kreativita vyžaduje originalitu i užitečnost. Za kreativní jedince jsou považováni vynálezci a autoři uměleckých děl. Může být kreativní i člověk, který si navrhne vlastní dům nebo vymyslí zlepšovák na zahradu?

Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. Malá kreativita přináší drobná zlepšení v každodenním životě, zatímco velká kreativita vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu, jako jsou významné vynálezy a objevy. Mimořádná kreativita (velká kreativita) nicméně pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita), přičemž mimořádná kreativita vzniká v případě, že rysy a schopnosti, které jsou podkladem kreativity, se vyskytnou v ideální souhře. Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např.

Historické pohledy na tvořivost

První teorie tvořivosti se objevily ještě před vznikem psychologie jako vědy. V antice a středověku se věřilo, že nové myšlenky pocházejí od bohů. V antice existovala teorie dvoukomorové mysli, kde bohové vdechovali tvůrčí myšlenky do jedné komory a druhá komora umožňovala tuto inspiraci vyjádřit. Aristotelés tento pohled zpochybnil a tvrdil, že hluboké poznání a produkce nových nápadů je výsledkem vlastních myšlenek a jejich spojování na základě asociací. Gestaltismus se postavil proti spojování myšlenek a tvrdil, že tvořivé myšlenky vznikají restrukturací a změnou nahlížení na problémy. Významným představitelem gestaltismu byl Max Wertheimer, který rozlišoval reproduktivní a produktivní myšlení. Reproduktivní myšlení opakuje postupy z minulosti, zatímco produktivní myšlení přináší nové řešení.

Psychologické aspekty tvořivosti

Psychologické výzkumy tvořivosti se zaměřují na osobnostní charakteristiky tvořivých osob a na kognitivní procesy spojené s produkcí tvořivých nápadů. Joy P. Guilford rozlišil konvergentní a divergentní myšlení. Konvergentní myšlení hledá jedno správné řešení, zatímco divergentní myšlení produkuje různá řešení. V rámci existujících testů tvořivosti jsou hodnoceny a posuzovány její různé aspekty či dimenze, resp. parametry:

Čtěte také: Konvergentní myšlení: Klíč ke kreativitě?

  • Flexibilita (pružnost): Schopnost produkovat nové nápady.
  • Intelektuální schopnosti: Komplexní kognitivní dispozice zahrnující schopnost optimálně využívat některé kognitivní procesy.
  • Osobnostní rysy: Tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení, otevřenost vůči změnám a novým myšlenkám.

Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená.

Fáze tvořivého procesu

Tvořivost lze chápat nejen jako schopnost, ale i jako proces, který má několik fází. Matematik Henri Poincaré tvrdil, že po formulování problému nastává etapa nevědomé práce. Graham Wallas na jeho myšlenky navázal a vymezil čtyři fáze tvořivého procesu:

  1. Preparace: Přípravná fáze, kdy se jedinec seznamuje s problémem a hledá informace.
  2. Inkubace: Fáze, kdy se problém nechává "uležet" a probíhá nevědomé zpracování.
  3. Iluminace: Náhlé a spontánní vynoření se nápadu na řešení problému.
  4. Verifikace: Ověření kvality nalezeného řešení.

Empirickou podporu pro fázi inkubace se snažili najít např. Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon. Rozlišuje dva typy informací o problému: faktické (např. vlastnosti objektu) a řídící (např. seznam podcílů). Řídící informace mohou omezovat využití faktických informací u dalších podcílů. Inkubace je dle Simona funkční díky tomu, že řídící informace se rozpadá rychleji než faktická, a po přestávce se tudíž faktická informace stane dostupná i pro další podcíle a umožní tak přistoupit k problému jiným způsobem (přednášky Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.). Simon je také autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu. I v rámci řešení problémů se pak může projevit tvůrčí myšlení.

Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled (např. Maierova úloha se dvěma lany, Dunckerova úloha se svíčkou a krabičkou připínáčků) nebo v testech vzdálených asociací. Studiu mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol. Tito autoři ve svých výzkumech za pomoci fMRI a EEG zjistili koreláty mozkové aktivity pro úlohy řešené vhledem v oblasti anteriorního superiorního temporálního gyru pravé hemisféry.

Modely tvořivosti

Boden ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. Nepravděpodobnostní objevy vznikají kombinací známých myšlenek, zatímco nemožnostní objevy jsou radikálnější a přinášejí zcela nové myšlenky. Finke, Ward a Smith navrhli obecný model tvořivosti Geneplore, který rozlišuje generativní a explorační fázi. Generativní fáze vytváří mentální reprezentace (preinventivní struktury), které jsou zkoumány v explorační fázi. Pokud je explorační fáze úspěšná, vznikne tvůrčí produkt. Pokud ne, vrací se jedinec zpět do generativní fáze. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci. V případě strukturované imaginace například když mají lidé tvořit neexistující mimozemská zvířata, tak je tvoří z komponentů, které už znají - např. zachovají nohy, oči, a jen upravují jejich počet. Funkční fixace pak znamená, že člověk se nedokáže oprostit od způsobu užívání určitých objektů, na který je zvyklý, a je těžké daný objekt použít pro zcela jiný, netypický účel (např.

Čtěte také: Tvořivost a poslech v hudbě

Analogické myšlení a mentální modely

Využití analogického myšlení je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při vybavování musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při přiřazení porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní hlubší vztahová podobnost (např. kategorizace fyzikálních úloh dle fyzikálních principů), spíše než povrchní podobnost (např. Různé analogie facilitují řešení různých problémů.

V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému. Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů). Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti. V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie (např.

V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku. Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex. Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce. Analogické myšlení je základem úloh mnoha testů inteligence (např.

Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. mentálních modelů (neboli naivních či folkových teorií). Mentální modely představují jeden z druhů smíšených mentálních reprezentací (tj. mentální reprezentace tvořené jak analogovými, tak propozičními reprezentacemi), které představují subjektivní teorie či konceptuální rámce, které si daný jedinec vytvořil o vnější či vnitřní realitě, a to za účelem jejího popisu, vysvětlení a predikce. Jsou silně subjektivně zabarvené (ovlivněné rozsahem poznatků a osobními přesvědčeními); nejsou přesným obrazem reality, ale snaží se ji simulovat. Dynamické mentální modely jsou tedy prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy. Často mají charakter vizuální představy - tj. často jde primárně o imaginativní mentální reprezentace (např. když si představujeme a vytváříme „teorii“ o tom, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most - přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…). Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi.

Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U zpětnovazebního modelu lidé funkci termostatu vysvětlují tak, že termostat zapne a vypne kotel automaticky v závislosti na teplotě v místnosti. Lidé užívající záklopkový model interpretují funkci kotle tak, jako by měl určitou záklopku - tedy čím vyšší teplotu nastaví, tím více se záklopka otevře a tím rychleji se místnost vytopí. Tito lidé pak termostat regulují častěji a nastavují ho na více extrémní teploty v obou směrech. V závislosti na používaném mentálním modelu se pak může lišit spotřeba energie, což je důležité z hlediska ekologie, ale i financí. Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací.

Čtěte také: Význam kreativity

Konfirmační zkreslení

Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich falzifikaci. Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá konfirmační zkreslení. Wason tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je přitom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např.

Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení. Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci. I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. Klahr a Dunbar se zabývali kreativitou v kon…

Tvořivost v kontextu vývoje

Tvořiví jedinci jsme my všichni, kteří si svými jednoduchými nápady můžeme zpestřovat a zpříjemňovat každodenní žití. Vytváříme si tak realitu, ve které žijeme a obohacujeme si život prostřednictvím tvořivé síly nám sobě vlastní. Díky tomu není náš svět jednoduchý a stále si jej zpestřujeme. Projevuje se svou rozmanitostí, jeho vývoj postupuje vpřed a nestojí na pomyslném bodě. Kdo je obzvláště tvořivý, tak jsou to děti, které nás dennodenně překvapují svými ohromujícími nápady, rozesmějí nás, udivují a nutí k zamyšlení. Děti předškolního věku disponují velkou představivostí a talentem k tvořivosti. Mají schopnost se v jakékoliv oblasti tvořivě projevit. Pronikají do tajů a zákonitosti světa. Dětská fantazie nezná meze, neboť se nebojí pouštět své myšlenky do nepoznaných oblastí, kam jejich poznání nedosahuje, je jim zcela vlastní. Děti si tak lépe zapamatují učivo a svět je pro ně srozumitelnější. Tvořivost pomáhá při snižování strachu i úzkosti a zlepšuje citové kvality. Rozvíjení dětské tvořivosti se pokládá za jednu z nejdůležitějších věcí v životě dětí. Děti jsou plné radosti, lásce k životu a chuti tvořit je všude stejná. Pokud se děti pohybují v nepříznivém prostředí, může to ovlivnit kvalitu tvořivosti, nicméně touha tvořit zcela nevymizí ani v tomto případě.

Význam tvořivosti

Tvořivost má vliv na kognitivní a sociální vývoj. Snaha zachytit projevy tvořivosti u dětí předškolního věku a následně vyhodnotit oblast fluence a flexibility, kde se zkoumá, jaké jsou rozdíly produkce slov z hlediska pohlaví a věku. Vyjádření tvořivosti pomocí konkrétní definice může být obtížné, jelikož se jedná o těžce definovatelnou věc, abychom mohli zachytit její celou podstatu. Není proto lehké zdůraznit hlavní složku tvořivosti tak, aby dávala smysl a zároveň, aby se dalo vypovídat o její formě a způsobu realizace, jejímž prostřednictvím se projevuje. Důkazem tohoto tvrzení jsou definice samotné tvořivosti, které se autoři z celého světa snažili zformulovat. Tvořivost někteří autoři chápou jako základ. Tvořivost je vlastnost, jež se projevuje mnoha způsoby. Rozmanitost definic je rozdělena do osmi skupin:

  1. Definice podle J. P. Guilforda, která hovoří o tom, že tvořivost spadá do systému tzv. intelektových operací, protože se zde jedná o myšlení divergentní.
  2. Tvořivost vyžaduje schopnost se otvírat novým věcem.
  3. Tvořivost je smysluplný, nový a originální tvořivý produkt, na základě motivace.
  4. Tvořivost je výsledkem vnitřního pojetí a ne vlivem vnějšího působení vnějších sil.
  5. Tvořivost je pro jedince zdrojem vnitřního uspokojení, který v rámci tvořivého procesu využívá různorodých prostředků a vyjadřuje tak svou podstatu a jakési sdělení ostatním i sobě, kdo vlastně je, díky výslednému produktu. S touto definicí se nejvíce ztotožňuji, protože nejpřesněji popisuje můj pocit, jak nejlépe uchopit definici tvořivosti a pomáhá vyjádřit sama sebe nejen dospělým, ale i dětem.
  6. Podle R. Beana je také tvořivost definována  mírou uspokojení, které dětem přinášejí vlastní výtvory, a ne tím, jak se dítěti daří napodobovat standart někoho jiného. Kreativita je pokrok v subjekto-obejktových vztazích, při kterém vzniká novým způsobem a spolu s formováním vědomí nový anebo alespoň stejně hodnotný produkt.
  7. Tvořivost je takový produkt, který má pro populaci významné hodnoty.

Zkoumání tvořivosti

Zkoumání tvořivosti se zintenzivnilo v posledních padesáti letech. Tvořivost byla zkoumána před sto lety a poprvé podrobena hlubšímu zkoumání. Lidé zkoumali tvořivost již v raném období dějin a setkáváme se tu s pojmem dvoukomorová mysl. Tento pojem vysvětluje J. Jaynes (in Dacey, Lennon, 2000) tak, že v dávných dobách lidé věřili, že ta komora mozku, kde vznikají myšlenky, je ovlivňována bohy, které nám nové myšlenky posílají pomocí múz. Tyto myšlenky zprostředkovávala ostatním druhá strana komory. Názor, že si člověk uvědomuje sám sebe a myšlenka je sebeuvědoměním, přišlo na svět v době středověku. Lidé se tak obohatili o názor, že myšlenka vzniká v mysli. V začátku 19. století začala panovat dogmata, že myšlenka se dědí. Tuto teorii vyvrátil na přelomu 19. a 20. století. Důležitá je interakce s prostředím, které člověka obklopuje a genetickou výbavou, hrající důležitost především při formování samotné tvořivosti než působení geno̊. Začalo diskutovat ve 20. století, kdy se rozdělili na Asocianisty a Gestaltisty. Asocianisté zastávali názor, že vlivem spojování myšlenek do celků vznikne tvořivost. V současnosti je tvořivost stále vysoce diskutovaným tématem. Vyskytuje ve všech oblastech života i v mnoha profesích. Vlastnost tvořivosti není zcela zachytitelná a uchopitelná, aby přestala být středem zkoumání vědco̊ a psychologo̊. Dříve panovaly názory, že jen vyvolení: literáti, umělci a vědci, jsou obdařeni tvořivostí. Schopnost tvořivosti má každý a záleží pouze na něm, zda se jejím prostřednictvím bude rozvíjet. Tvořivost není jen dramatická. Tvořivost je součástí nás samotných a důležitá jak pro jednotlivce, tak pro celé lidstvo. Tvořivost je vytváření něčeho nového a vyjádření své základní podstaty prostřednictvím formy, pomocí níž dosahujeme pocitu uspokojení. Tvořivost je neustálým procesem učení a vnitřním naplněním. Tvořivost je pro mne neustálým procesem učení a vnitřním naplněním. Tvořivost od vymýšlení nových kuchařských receptů, je důležitým prvkem, jak mít radost sám ze sebe a být v životě spokojený. Jde o celoživotní proces a utváření osobnosti.

Faktory ovlivňující tvořivost

K projevům tvořivosti patří prostředí, ve kterém jsme vyrostali a v němž žijeme. Člověka je obklopeno různými věcmi, které byly vytvořeny a jsou vytvářeny kreativními jedinci. Vnímáme stále nové vynálezy a věci z oblasti vědy, kultury a techniky, které nám pomáhají vyrovnat se s každodenními úkoly a problémy jednodušeji. Tvořivost se podílí na inovacích a podněcuje člověka k neustálému zlepšování existujícího novým způsobem. Důležitý význam má nejen pro inovativní postupy ve světě, ale i pro svou hodnotu v rámci výuky na školách a při celkovém rozvoji dětí. Rozvoji tvořivosti by měla být věnována pozornost a neměla by být omezována ně podporována. Je zřejmé, že v životě dítěte má její rozvoj nezastupitelnou roli. Osobnost dítěte předškolního věku se teprve vytváří a je třeba rozvoji pomáhat. Rozvoj tvořivosti může mít blahodárný vliv na psychiku a osobnost dítěte. Tvořivost prokazatelně pozitivně ovlivňuje zvyšování sebevědomí a průbojnosti, tvořivější děti jsou sebevědomější a lépe se prosazují. Jak již bylo zmíněno, je dle mého názoru tvořivý každý. Je zapotřebí rozlišovat oblasti, ve kterých se jedinci projevují, nicméně u některých jsem vypozorovala, že se objevují protichůdnosti. R. Bean ve své knize zdůrazňuje, že každé dítě je tvořivé. Zatímco na dalších stranách se zmiňuje, že pokud máme doma tvořivé dítě, můžeme mít doma nepořádek. Každý jedinec je tvořivý v jiné oblasti. Proto ani není nutné rozdělování jedinců na tvořivé a netvořivé. Nelze hodnotit osobnost dítěte a říct, že se jedná o dítě přímo na tvořivou a netvořivou. Osobnost nelze zredukovat na několik základních rysů. Vykazuje-li jedinec nadprůměrnou tvorbu a hodnotné produkty např. v literatuře, neznamená to, že jej lze označit za tvořivého. Kreativitu nelze posuzovat pouze podle jedné činnosti. V oblasti vědecké by se takový jedinec neuplatnil, protože má vlohy třeba jen ke spisovatelství. Když se nám třeba nelíbí namalovaný obraz našeho přítele a prohlásíme o něm, že není tvořivý, vztahuje se to pouze jen k jeho obrazu. Kdyby nás pozval na oběd, jeho kreativita by se plně rozvinula v oblasti kulinářské. Tvořivé jsou ty činy, když mají subjektivní smysl pro daného jedince. V současné době se ukazuje, že osobnost jedince se uplatňuje celá v procesu tvořivosti, to znamená se všemi svými psychickými procesy a vlastnostmi. Je důležité mít schopnost tyto vlohy umět rozvinout a zároveň odhalit. Důležitou roli hraje schopnost vnímat a rozlišovat, originalitu, absenci vnímat ženské a mužské role schopnost být otevřen novým zkušenostem, být vytrvalý a samostatný. Tvořivost je odměněna a uznávána v případě, že dané dílo splňuje kritéria této tvorby. Důležitý je tvořivý potenciál jedince, který je tím nejpodstatnější. Je důležité tento potenciál odhalovat u dětí v předškolním věku a pomoci jim s ním dále pracovat a využívat jej. Každý jedinec má trochu odlišnější kombinaci tvořivých schopností jinou, což se projevuje na kvalitě a kvantitě těchto schopností. Pokud u dětí v předškolním věku tvořivý potenciál neobjevíme a nepracujeme na jeho kvalitě, může to být škoda, protože se plně nerozvíjí a zůstane jen schopností, která nebyla využita. Objevení a práce s tvořivostí je závislá na mnoha faktorech, které mohou ovlivnit rozvíjení tvořivého potenciálu. Nemusí tomu tak být vždy. Důležitou roli hraje motivace ke kreativitě. V případě jejího objevení je dobré na ní pracovat, rozvíjet její kvalitu a snažit se ji v rámci možnosti dítěte uplatňovat. Někdy je dobré nechat dítěti volnost a nepodporovat řízenou tvorbu, protože tím se může potlačila chuť a přirozená tvořivost dítěte. Tvořivost se skládá z mnoha faktorů, které ovlivňují řešení tvořivého problému. Mezi tyto faktory patří tvořivé schopnosti a vlastnosti, inteligenci a její význam, jakou roli má fantazie, motivace apod. J. P. Guilford rozlišuje pět tvořivých schopností. Elaborace (propracování)  umožňuje vytvářet nové struktury znalostí a dovedností a může se uplatnit např. v konstruktivní činnosti, stejně jako obrazotvornost a představivost. Umožňuje nám prožívat své představy ve vysněném světě, protože je opakem reálného světa. Fantazie je důležitým prvkem tvořivého procesu. Fantazii člověk projevuje v bdělém stavu a setkáme se s ní i ve spánku. Fantazie má své místo jak ve zdraví člověka, tak i v patologii. Fantazie může vést k umělecké činnosti, ale i jakýkoliv vědecký pokrok. Tvořivá fantazie nám umožňuje vytvářet si v představách obrazce a vjemy, které můžeme hodnotit a ověřovat. Fantazii můžeme uplatnit v jakékoliv činnosti, například v mezilidských vztazích. Tímto tématem se zabývá psychologická fantazie, která říká, že při výchově tvořivosti dětí je třeba již od útlého věku uvolňovat a rozvíjet i fantazii. Správná a dobrá fantazie totiž umožňuje dítěti tvořit lepší asociaci, různé hypotézy, vnímat a vidět svět v lepším světle a hledat alternativy při řešení problémů. Důležitý je také vztah tvořivosti a myšlení, tudíž je nutné rozlišovat tvořivost od fantazie. Je důležité u dětí rozvíjet a povzbuzovat tvořivé myšlení a posuzovat a rozvíjet hodnotící myšlení. Děti se snaží vyjádřit své myšlenky a hned, jak je napadnou, tak své představy realizují. Tahle oblast rozvíjení kreativního myšlení je velmi důležitá. Tvoří totiž přechod mezi fantazií k tvořivému řešení problémů a tvořivým vnímáním. Vyzdvihuje se množství myšlenek, originalita a rozmanitost. Množství myšlenek, které vyprodukujeme na nějaký podnět, nazýváme fluencí. Fluence se podle J. P. Guilforda (1971) může projevit v oblasti verbální, symbolické, figurální a sluchové. Fluence je schopnost pohotově produkovat nápady. Rozmanitost myšlenek nazýváme flexibilitou. Flexibilitou rozumíme i nový úhel pohledu na nějakou situaci, který mohou děti vymyslet. Podobně jako fluence se může projevit ve stejných oblastech. Důležitým termínem je také originalita myšlení. Děti, které se při své tvorbě vyvarují čerpání banálních slov, produkují originálnější návrhy. Je důležité od dětí požadovat, aby na daný problém, otázku, úlohu vyprodukovaly co nejvíce nápado̊ (fluence) a nápado̊ co nejrozmanitějších (flexibilita). Můžeme se setkat s originálními nebo fantastické nápady a slova, protože právě jejich kombinací vznikají dobré návrhy. Jako učitelky mateřské školy bychom měly stimulovat tvořivost a vést děti, aby svoje nápady a myšlenky dopracovaly do praktických a realizovatelných podob. Protože tvořivost není jen o produkci nápadu, ale i o tom, co vlastně uvnitř jsou. Při rozvíjení tvořivosti můžeme zlepšit své pocity, citlivost k vlastním pocitům a jejich rozsah a dynamiku. Neméně důležité je také rozvíjení vnímání a zaměřování vnímání na významné problémy a podněty. V tvořivém procesu hraje důležitou roli motivace člověka. Motivace je souhrn hybných sil člověka. Pro člověka samotný tvořivý proces, hledání a objevování nových věcí. Tvořivost přináší člověku radost. Tato radost jej dále motivuje ke vzniku dalším výtvorům (Zelina, Zelinová 1990). Tvořivost rozvíjí osobnost člověka, rozvíjí jeho kognitivní a sociální dovednosti a schopnostech.

tags: #lidská #tvořivost #definice

Oblíbené příspěvky: