Dekorace z hutního skla: Historie a současnost
Sklářství má v českých zemích hlubokou a dávnou tradici, zčásti díky vhodným přírodním podmínkám a především zručnosti a pracovitosti sklářů. Dnes je sklo běžnou součástí života, ale původně bylo luxusním materiálem, který se získával náročným procesem známým již 3000 let před naším letopočtem.
Historické kořeny sklářství v českých zemích
Výrobou skla se zdejší lidé začali zabývat již v raném středověku. Od 8. století se obyvatelé českých a moravských hradišť pokoušeli vyrábět drobné šperky a nádobky. Výrobky byly zprvu poměrně primitivní, ale s postupující dobou se zdokonalovaly.
Středověký rozkvět
Dobou velkého rozkvětu sklářství byl středověk. Sklo se v Čechách vyrábělo podle archeologických dokladů od druhé poloviny 13. století. Sklářská výroba se soustředila v lesnatých oblastech, neboť k tavbě bylo potřeba velkého množství paliva. Zejména ve 13. století pak začali do Českého království přicházet němečtí kolonizátoři, kteří bohatě přispívali svými znalostmi o výrobě skla. Hluboko v pohraničních hvozdech zakládali mnoho nových hutí, které se zabývaly výrobou tzv. „pateříků“ - růžencových korálků. Objevovaly se první zdobné číše, poháry, konve a džbány, které však byly výsadou jen těch nejzámožnějších vrstev. V době vlády Karla IV. se zhotovovaly typické vysoké flétnovité číše, zdobené nálepy.
Renesance a Rudolfínská doba
Období renesance přineslo do Českého prostředí řadu převratných změn. Za vlády Habsburků se Čechy znovu otevřely vstříc jihu a západu Evropy, což podnítilo čilou obchodní a kulturní výměnu. Podnikavá šlechta podporovala na svých panstvích rozvoj výnosných řemesel, mezi něž patřilo také sklářství. Byli zváni zkušení skláři ze Saska, kteří zakládali nové hutě v pohraničních horách, především v Lužických a Jizerských horách, v jižních Čechách a o něco později také na Moravě, především v Jeseníkách. Nejdůležitější roli hrály sklářské rody Schürerů, Wanderů, Preusslerů a Friedrichů. Vrchol renesančního skla v Čechách nastal za doby panování císaře Rudolfa II. Bylo zdokonaleno zdobení skla malováním, ale oblibu nejvyšších vrstev si získaly také poháry zdobené dokonalou rytinou.
Úpadek a obnova v 18. a 19. století
Třicetiletá válka zasadila českému sklářství těžkou ránu. Hutě padaly za oběť válečnému pustošení, nebo byly zavírány pro nedostatek surovin a pracovních sil. Mnoho kvalifikovaných sklářů zahynulo v důsledku válek nebo epidemií. Někteří museli nedobrovolně opustit zemi kvůli svému protestantskému vyznání, nebo konvertovat ke katolictví. Na počátku 18. století se české sklo stalo v Evropě natolik populární, že začalo z trhu vytlačovat benátské výrobce. V 18. století bylo české sklo a dovednost zdejších sklářů natolik vyhlášená, že byly vydány patenty rušící jejich tovaryšské vandry a zakázáno stěhování z Čech. Na počátku 19. století pak české sklářství prošlo krátkou krizí, která však předznamenala následnou konjunkturu tohoto odvětví ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století, kdy byly oblíbené hlavně produkty z českého barevného skla.
Čtěte také: Útulný domov na podzim
Technologický pokrok v 18. a 19. století
Tehdejší výroba skla vyžadovala opakované tavení, drcení a přetavování směsi sklářských písků, aby vzniklo alespoň hrubé sklo charakteristické nazelenalou barvou. Mnohem lepšího výkonu dosahovaly sklářské pece s vnitřním roštem, které se v Čechách rozšířily v průběhu 16. a 17. století, kdy poptávka po skle vzrostla. Sklářská pec však byla ještě v 18. století stavbou dočasnou. Zhruba po půl roce ji museli skláři nechat vyhasnout a kupoli pece pak opravit, nebo zcela strhnout a vybudovat novou. V 19. století se zvětšil počet pracovních otvorů, kterými se dovnitř vkládaly suroviny pro výrobu skla. Efektivita práce navíc vzrostla zavedením generátorů, které vytápěly pec, a umožňovaly tak tavit sklo pětkrát do týdne.
Sklo jako dekorační prvek v průběhu staletí
Sklo se dříve objevovalo zejména v zámeckých interiérech od počátku budování rezidencí tohoto typu v 16. století jak v podobě užitkové, tak umělecké. Už základní vybavení panských sídel vyžadovalo tabule do oken z plochého skla. Díky svým optickým vlastnostem bylo sklo používáno při výrobě luxusních svítidel, která vévodila reprezentativním interiérům. Častá byla také zrcadla, celoskleněná benátská nebo v dřevěných rámech, které mohly být bohatě vyřezávané a zlacené. Aristokratická společnost s oblibou pořizovala luxusně zdobené stolovací a dekorační předměty ze skla. Od 17. století bylo běžné také nakupování a převážení sklářského polotovaru z Brd, Posázaví a Šumavy do severočeské České Lípy a okolí, kde se z něj vyráběly výsledné produkty. Majitelé panství rozvoj sklářství velmi podporovali, protože šlo o výnosné podnikání. Věhlas českého křišťálu rychle rostl, protože obchodníci s ním podnikali stále delší a odvážnější obchodní výpravy za hranice Českého království. Největší zásluhu na tom měli podnikatelé z oblasti Nového Boru.
Techniky zdobení skla
Typickým způsobem dekorování skla u nás je rytí a broušení skla. České broušené a ryté sklo dosáhlo vrcholné popularity mezi lety 1720-1750, kdy prakticky ovládlo většinu světového trhu s luxusním nápojovým sklem. Rytí do skla se v Čechách rozšířilo na přelomu 16. a 17. století díky oblibě takové výzdoby na dvoře Rudolfa II. V pramenech se rytí a broušení uvádí pod souhrnným názvem „řezání“ a stalo se základní výzdobnou technikou barokního skla. V Čechách se ryté a broušené sklo hojně produkovalo až do poloviny 18. století, kdy zájem o ně poklesl, protože se do obliby dostaly jiné formy dekorace skla. Například zlacení. Zlacení se provádí na povrchu skla pomocí vpalování zlaté pasty. Zlacení se kombinovalo s dalšími výzdobnými technikami. Malování skleněných nádob se původně používalo k zakrytí defektů skla vznikajících během nedokonalého výrobního postupu. Pro stolní sklo se používala výhradně technika malby za tepla, která vyžaduje fixaci motivů vypálením. Tato technika byla hojně rozšířená v 16. století.
Proměny stylů a technologií v 19. století
V druhé polovině 18. století začala zlatá éra českého křišťálu poněkud upadat. Odbyt klesal kvůli měnícímu se vkusu zákazníků, četným válkám i drahým surovinám. Rokokový styl hledal zálibu v rozpustilých barevných motivech, a proto se znovu rozvíjelo umění malby na sklo. Teprve konec válek v roce 1815 přinesl změny k lepšímu. Z Vídně se rozšířil uvolněný a domácký styl, zvaný biedermeier. Skleněné zboží nyní již nebylo pouze výsadou panovníků, šlechty a bohatých měšťanů, ale konečně bylo běžné i mezi širšími vrstvami. Sklo biedermeieru se vyznačovalo novými barvami a nápaditými tvary. Technologové přicházeli s novými technologiemi barvení skla. Friedrich Egermann z Nového Boru vynalezl recept na výrobu žluté a červené lazury. Uvedl také nový typ skla, napodobující polodrahokamy - lithyalin. V jižních Čechách se zase vyrábělo neprůhledné černé a červené sklo, zvané hyalit. Období po roce 1850 se vyznačovalo střídáním celé škály uměleckých stylů a módních vln. Jejich společným jmenovatelem byl návrat ke stylům minulosti. Tak přichází druhé a třetí rokoko, neogotika, neorenesance a neobaroko. Hutě v Čechách a na Moravě obratně reagovaly na měnící se vkus, takže se dokázaly vyrovnat konkurenci ze zemí západní Evropy.
20. století a současnost
První světová válka v letech 1914-1918 způsobila v oboru sklářství těžké ztráty. Mnoho sklářů bylo odvedeno na frontu, nastal nedostatek surovin, byl znemožněn vývoz do zahraničí, a tak mnoho skláren muselo ukončit provoz. Když „Velká válka“ skončila a Československá republika získala samostatnost, zdědila více než 90% sklářského průmyslu bývalého Rakouska-Uherska. Obchodní kontakty se obnovily a sklárny v pohraničí se opět vrátily do pozic celosvětových vývozců skla. Protože se jednalo o většinou německojazyčné oblasti, usiloval československý stát o podporu vzniku sklářství také v českých regionech. Nejdůležitějším projevem tohoto úsilí byl vznik sklářské školy v Železném Brodě v roce 1920. Již v roce 1945, několik měsíců po konci války, byl sklářský průmysl zestátněn. Mnoho bývalých sklářských podnikatelů, odborníků a pracovníků německé národnosti bylo odsunuto do zahraničí, a jejich továrny byly hromadně zařazovány do státních podniků. Vývoz byl sjednocen pod značkou Skloexport. Nové renomé si čeští skláři získali na výstavě EXPO v Bruselu v roce 1958. Od té doby bylo sklo podporováno jako charakteristický vývozní artikl reprezentující Československo jak v rámci východního bloku, tak i v západním světě. V oblasti velkoprodukce nastalo zavádění plně automatizované výroby, zaplňující trh jednoduchými vzory, zatímco tradiční ruční výroba částečně ztratila konkurenceschopnost. To bylo jedním z hlavních důvodů, proč se v 80. letech projevila určitá stagnace sklářského oboru.
Čtěte také: Jak uspořádat vojenskou párty?
Sklářství po roce 1989
V období po roce 1989 došlo k výrazným změnám. Velké státní podniky se ve vlně privatizací přeměnily na nové, více či méně úspěšné firmy. Největší objem výroby dnes představuje ploché sklo pro stavebnictví a dopravu, následované obalovým sklem pro potravinářství a chemický průmysl. Významný podíl má produkce speciálního technického skla, zejména přesné optiky nebo laboratorní techniky. Výtvarný styl se konečně zbavil zábran, které na něj kladla doba minulá, a začal se rozvíjet v nebývalé škále tradičních i moderních uměleckých stylů. Doba přeje otevřené výměně zkušeností mezi domácími a zahraničními řemeslníky a umělci. Dnes je sklářský průmysl soustředěný především v severních a v severozápadních Čechách. Méně náročné provozy technických typů skla však najedeme také v Karlovarském, Plzeňském, Středočeském kraji, na Vysočině, na severní a jižní Moravě.
Čtěte také: Osvěžte svůj domov květinami
tags: #dekorace #z #hutniho #skla #historie #a