Barevné korálky a vikingské nálezy: Pohled na ženský oděv a šperky v barbarské Evropě
Blíží se jaro, a s ním i touha obdivovat krásu a zdobnost. Tento článek se zaměří na ženský oděv a šperky v barbarské Evropě, s důrazem na vikingské nálezy barevných korálků, a nabídne tak inspiraci pro ty, kteří chtějí vylepšit svůj šatník a šperkovnici v dobovém stylu.
Módní trendy v dávných dobách
Je důležité si uvědomit, že i v neolitu existovaly módní trendy. S rozvojem řemesel, jako je odlévání a tepání kovů, přadláctví a tkalcovství, a zejména díky rozvoji obchodu v době bronzové, se začaly objevovat různé módní vlny. I když nové prvky nepřicházely tak často jako dnes, dají se vysledovat.
Oblíbená bižuterie českých Keltů
Jako příklad dobře zavedeného obchodu může posloužit obliba a téměř celoevropské rozšíření švartnových náramků v laténské Evropě. Dnes na první pohled nenápadné, jednoduché černé kruhy byly oblíbené jednak díky své barvě - černá byla považována za magickou - a nahradily ve střední a západní Evropě těžko dostupný gagát. Náramky byly zároveň ozdobou i talismany pro štěstí, ženy i muži jimi zdobili levou paži, zhusta i nad loktem. Je zjištěno, že po kupeckých stezkách se švartnové náramky ze severozápadního Boiohaema dostaly až do Galie a Británie, na východ na Slovensko a na území dnešního Rumunska. Po dvou stech letech přišel soumrak jejich slávy, zdokonalila se totiž výroba skla, a kromě korálů nejasných barev ze skelné pasty se najednou objevila technologie, která umožnila vytvářet nádhernými až krajkovými reliéfy zdobené náramky, nejčastěji černé, ale potom modré, červené, žluté a zelené. Jejich výroba byla rychlejší - rychleji se i ničily, pravda. Na slunci se skleněné ozdoby blýskaly, a dlouhé šňůry pestrých skleněných korálů zdobily hrudníky mužů a žen jak u Keltů, tak u Germánů.
Šperky a spínadla oděvu
Především Keltové nosili šperky v podstatě všude, kde to jen šlo. Jejich záliba ve zdobnosti připadala jako přespřílišná marnivost i Římanům! V pozdější době laténské by byl nemožný ten, kdo by neměl charakteristický keltský šperk - nákrčník zvaný torques.
Torques: Symbol postavení a moci
Torquesy by si zasloužily vlastní článek, takže stručně - nosily se řadu století a měnily způsob své zdobnosti. Šlo o kruhy s otevřenou přední částí, zhotovené ze zlata, bronzu nebo řidčeji i ze železa. Jejich repliky vyráběné dnes především francouzskými šperkaři slouží jako honosné šperky i k dnešnímu oblečení. Torques na krk se vyráběl ze zkroucených pramenů kovu, někdy se však používal jednolitý kov nebo duté trubky. Jedna část nákrčníku zůstává otevřená, aby se dal nasadit na krk. Zvláště na koncích bývaly tyto ozdoby bohatě zdobené. Používaly se i takové, které měly uzávěry s háčky, kruhy nebo zámky. Poprvé si jím lidé zdobili své krky už v době bronzové. Název pochází z latinského torquis, což znamená zkroutit. Když se na nákrčník torques podíváš, pochopíš proč. Většinou se torques vyráběly ze zlata, ale používaly se také jiné kovy, jako je stříbro nebo bronz. Možná se k výrobě užívaly i jiné materiály, do dnešní doby se ale dochovaly pouze ty z odolného zlata nebo stříbra.
Čtěte také: Návod na pletené vlnky
Dalším oblíbeným šperkem byl kovový náramek. Ženy jich nosívaly obvykle více, a to nejen na rukou, ale i na nohou - velice pozoruhodné jsou bronzové nánožníky keltských žen, nalezené u nás, s ozdobnými vypouklinami, zavírané pomocí zaklapovacího mechanismu. Nosily se nad kotníky, což zároveň dokládá, že sukně Keltek se zdaleka neplouhaly po zemi. Končívaly nejčastěji v půli lýtek nebo pod koleny.
Protože knoflík je vynález relativně novodobý, je nasnadě, že laténská, antická i ranně středověká Evropa se hemžila spínadly oděvu nejrůznějších tvarů. Oděvní spony a přezky jsou také velice členitým artiklem, proto se zmiňme pouze o tom, že byly nošeny jednak funkčně - aby přidržovaly a spínaly oděv, ať už spodní košili anebo plášť, a také se prosadily jak ozdoby, jejichž potomky jsou dnešní brože. Spony se vyráběly ze železy, odlévaly z bronzu i stříbra, tepaly ze zlata… Jistá keltská dáma měla na svém pohřebním oděvu 27 spon. Ty nejmenší byly třeba jenom 2,5 cm dlouhé. Existovaly ale i masivní, především bronzové, 10 i více cm dlouhé spony. Základními tvary spon a spínadel byl jednak oblouk - lukovitý tvar (systém dnešního zavíracího špendlíku), anebo kruh s pohyblivou jehlicí. Spony byly jednoduché i velice zdobné.
Vikingské spony a amulety
Zvláště Vikingové si na spony potrpěli, a jejich oblíbené Thorovo kladivo uplatnili i na designu spon. Vikingové vyvinuli ještě jeden specifický druh oděvních spon - párové oválné, poměrně masivní spony-přezky k charakteristickým zástěrám vikingských žen. Mít takové pěkné, bronzové anebo stříbrné spony, patřilo k dobrému tonu. Žádná vikingská žena se bez nich neobešla, zrovna tak jako bez drobných přívěsků, symbolizující její svrchovanou moc nad domácností - na zlatém řetízku visel malý klíček a nůžky, někdy i nožík a Thorovo kladivo. Byly to šperky a zároveň amulety. A rovněž hrdlo každé svobodné samostatné Seveřanky zdobila alespoň jedna šňůra jantarových korálů. Jantar byl oblíbený také jako součást prstenu nebo náušnic. Zatímco Keltové dávali z kovů přednost bronzu a zlatu, nádherné šperky Seveřanů jsou velmi často stříbrné. Též se říká, že u Seveřanů byly žluté kovy - zlato a bronz - kovy „ženskými“, kdežto kovy bílé - stříbro, železo a elektron (slitina zlata a stříbra) kovy „mužskými“… I dnes jsem si všimla, že málokterý ze současných členů vikingských společností by si pověsil na krk amulet ze žlutého kovu.
Oválné brože: Identifikační šperk vikingských žen
Článek Valenis - Václava Melčová si klade za cíl uvést do českého jazyka problematiku skandinávských oválných broží. Popíšeme, o jaký typ artefaktu se jedná, jak byl používán, jaké jsou jeho výpovědní hodnoty a jak byl konstruován. Pomocí příkladů dobře zachovaných kusů naznačíme původní vzhled standardních typů. Jako oválné brože nazýváme párový šperk, který nacházíme v bohatě vybavených ženských hrobech skandinávského kulturního okruhu. Četnost kolem 4000 kusů z nich tvoří významnou skupinu předmětů, které se v severském prostředí může rovnat snad jen skupina mečů (Jansson 1985: 12, 221). V Norsku je známo přes 1500 kusů tohoto šperku, ve Švédsku rovněž 1500, 160 v bývalém Sovětském svazu, 120 v Dánsku, 75 v Anglii, 50 v Haithabu a 35 na Islandu (Jansson 1985: 12). Toto zastoupení naznačuje, o jak všudypřítomný kulturně, sociálně a genderově identifikační šperk šlo.
Typologie oválných broží
Základní práci při třídění broží odvedl Oluf Rygh (Rygh 1885), kterého následně rozšířil Jan Petersen ve své práci Vikingetidens Smykker (Petersen 1928: 4-76). Petersenovo rozdělení je používáno dodnes a názvy typů odkazují na čísla obrázků v jeho práci. Nejzásadnější práci na poli oválných broží odvedl Ingmar Jansson, který vytvořil dosud používaný katalog hrobů s brožemi a detailně popsal oválné brože z Birky. Kromě toho významně rozšířil Petersenovu typologii (Jansson 1985: 24-94). Jansson doslova říká: „Rozdělení oválných broží doby vikinské se nepotýká s žádnými významnými problémy, protože většina broží spadá do vysoce standardizovaných typů. Slovo typ zde označuje skupinu broží, jejichž vzor je částečně nebo zcela identický. Petersen 1928: Fig. 11-24. Petersen 1928: Fig. Petersen 1928: Fig. 25-46, P51-56. Nutno podotknout, že kromě standardních typů je i množství unikátních typů, které se objevují pouze v jednom kuse. Rozšíření standardních typů v některých případech nastartovalo lokální produkce, které přetrvaly do doby, kdy se ve Skandinávii již oválné brože dávno nenosily - například v oblasti dnešního Lotyšska se brože vyvíjely až do 13.
Čtěte také: Současné trendy v korálcích do auta
Funkce a sociální význam oválných broží
Primární funkcí těchto předmětů bylo sepnutí ramínek svrchních vlněných šatů, které by bylo možné hodnotit jako slavnostní či společenské oděvy (Geijer 1938: 153-5) anebo kroje, vzhledem k faktu, že v každém zemi či regionu se preferoval jiný druh textilie (viz článek Textilní vazby vikinské Skandinávie v rámci tohoto blogu). Šaty, mající dva páry ramínek postavených proti sobě (dlouhá ramínka byla umístěna na zádech, kratší ramínka na hrudi), byly sepnuty tím způsobem, že jehla spony byla nejdříve navlečena na kratší přední ramínko a následně dlouhé zadní ramínko a zacvaknuta. Brože tak byly exponované na hrudi, zdůrazňovaly poprsí a prezentovaly postavení majitelky. Badatelé poukazují, že množství broží, variující kvalita napříč jednotlivými typy a fakt, že takřka všechny brože jsou vyrobeny ze slitiny mědi, znamená, že nepatřily nejvyšší vrstvě společnosti (Jørgensen 2008: 116-117). Pozlacení a stříbření sledovalo jednoduchý cíl - majestátnější vzhled (Lønborg 1999: 262-263). Při detailním průzkumu distribucí broží v jednotlivých krajích vidíme, že brože jsou nacházeny v oblastech s příhodnějšími zemědělskými podmínkami (Jørgensen 2008: 125). Zdá se, že brože byly vlastněny prosperujícími farmáři, kteří jimi demonstrovali svou movitost, což bylo v sociálně nepříliš rozvrstvené vikinské Skandinávii důležité gesto (Jesch 2015: 97). Toto zřejmě potvrzuje i Píseň o Rígovi (Rígsþula), eddická píseň z 10. století, když ve strofě 16 líčí, že spolumajitelka hospodářství má „na ramenou trpaslíky“ (dvergar á ǫxlum).
Konstrukce oválných broží
Základem oválné brože je plášť odlévaný ze slitiny mědi. V případě broží typů P11-39 a P47 je plášť pouze jeden, na jeho přední straně se nachází dekorace - v některých případech je přední strana osazena pukličkami - a na zadní straně nacházíme upevňovací systém. Brože typů P40-46 a P48-57 jsou obvykle tvořeny plášti dvěma (spodní můžeme nazvat např. bází, svrchní korunou), které jsou k sobě připevněny nýty. Oválné brože standardních (Petersenových) typů byly odlévané do dvoudílných forem vyráběných z jílu zpevněného jemným pískem a nějakým organickým materiálem, například dobytčím trusem (nejnázorněji ukazuje Söderberg 2018). V archeologické literatuře již skoro sto let probíhá aktivní debata o tom, zda odlitky vznikaly častěji otisknutím předlohy do jílu, anebo zda byl voskový model častěji obalen jílem. Tato diskuze přinesla zajímavé poznatky i ohledně lití oválných broží, z nichž vyplývá, že metoda lití do ztraceného vosku je při masové produkci, kterou u tohoto šperku očekáváme, časově nejúspornější a dosahuje nejlepšího převedení detailů (Jansson 1985: 12; Söderberg 2018). Současně nabízí možnost dodatečných úprav na voskových modelech, nikoli na hotových výrobcích. Přesto nevylučujeme, že se používaly i jiné výrobní postupy, které povedou ke stejným výsledkům.
Výroba dvoudílné brože
Jelikož historicky věrnou výrobu dvouplášťové brože zřejmě nikdo doposud zdokumentoval, budeme si muset postačit s popisem a předpoklady, které prokáže až experiment. Výroba obou plášťů musela probíhat separátně a lze odhadnout, že měla velmi podobný průběh, jako můžeme vidět ve výše přiloženém fotonávodu. Báze je tvořená kupolí a krempou. Krempa a spodní část kupole jsou mnohdy dekorovány plošným ornamentem po celém obvodu, zatímco vrcholek kupole je vždy naprosto hladký. Vnitřní strana skrývala výstupky pro upevnění jehly, jinak byla zpravidla hladká, ačkoli známe také dekorace nacházející se na vnitřních stranách (zdobená krempa např. C4727; trny a spirály v okolí jehly viz níže). Forma zřejmě zohledňovala četné otvory, které na bázích nacházíme a které byly určeny k připevnění koruny a obvodových drátů. Nejmenší počet otvorů pro připevnění koruny jsou 4, nejvyšší je 9. Otvory pro obvodové dráty se obvykle nacházejí párově na čtyřech protilehlých stranách brože (= 8 otvorů), méně často párově na dvou protilehlých (= 4 otvory) nebo pouze na jednom místě (= 2 otvory). Obvyklá pozice otvorů pro dráty je na úrovni vrchního okraje obvodové dekorace kupole. Nacházíme i brože, které mají otvory rovněž na úrovni spodního okraje obvodové dekorace kupole a otvory pro dráty jsou tak ve dvou liniích nad sebou. Koruna brože je určena ke krytí té části báze, která má hladký povrch a která je u různých typů různě velká. U všech dvouplášťových broží je koruna plošně zdobena ornamentem, který je v drtivé většině typů (kromě P55-56) proděravělý a nabízí pohled na hladkou kopuli báze. Přední část formy byla po otištění předlohy zřejmě zalita voskem, čímž se dosáhlo věrného zachování proděravělého motivu. Zda byla forma rozbita a model dotvarován či zda byla forma ihned překryta zadní stranou, musí ukázat až výzkum. Söderberg (2018) na základě zkoumání broží typu P42 z Birky navrhuje, že všechny byly vytvořeny ze stejného základu, avšak byly drobné modifikovány ve stádiu voskového modelu. Totéž naznačují i raritní úpravy krempy, jako například ražené ornamenty. Součástí proděravělého motivu byly i otvory pro nýty, které musely lícovat s otvory v bázi.
Specifické typy oválných broží
Zatímco ostatní dvojdílné typy disponují korunou, která vyplňuje velkou část kupole báze, typ P41 je charakteristický tím, že koruna se omezuje pouze na vrcholek kupole a je ohraničena pukličkami. Báze má na vnější části odlitou dekoraci s výjimkou hladkého kosočtverce, který je následně překryt proděravělou korunou a zanýtován devíti pukličkami. Švédští badatelé zkoumající brož typu P41 z hrobu 36 ze Staré Uppsaly přišly se zajímavým zjištěním - báze brože byla odlita ze slitiny mědi, následně pozlacena a opatřena korunou odlitou ze stříbra, pod níž byl vložen barevný textil, který byl patrný skrze proděravělý dekor (Larsson 2014).
Zapínací mechanismus
Hlavní částí zapínacího mechanismu byla jehla. Ta byla takřka vždy vytvořená ze železa, výjimečně ze slitiny mědi, a takřka výlučně byla kovaná (Jansson 1985: 114-7). Vždy byla vytvořena s mírným prohnutím a zpravidla s ocáskem sloužícím jako pružinka. Její délka se u větších broží pohybovala kolem 6-7 cm, u menších broží pak 3,5-5 cm. Tloušťka dosahovala 3-5 mm. V některých unikátních případech bylo zapínání řešeno i jinými způsoby, například nanýtováním destiček (Arbman 1943: Abb. 78).
Čtěte také: Barevné pletařské příze
Dekorace oválných broží
Na vnější straně krempy některých oválných broží (a zcela výjimečně také na vnitřní straně, např. C4727) se nachází ornament, který byl vyražen razidlem na voskový model (Jansson 1985: 113-4). Tento typ dekorace není příliš obvyklý.
Zlacení
Pokud se zaměříme na povrch broží pozorněji, můžeme si všimnout, že velká část broží byla na předních stranách zlacena. Tomuto detailu se v minulosti věnovala jen opravdu malá pozornost - ve skutečnosti pouze dvě brože z Birky se dočkaly bližší analýzy. Zlacení v ohni „se zakládá na přirozené difuzi atomů. V tomto případě se míchá zlato se rtutí, čímž vzniká amalgám, který se rovnoměrně nanáší na povrch předmětu. Rtuť v amalgámu podporuje a urychluje difuzní reakci mezi podkladem a potahovou vrstvou, přičemž se z potahové vrstvy vypařuje po dosažení teploty 250-350 °C a ve zlaté vrstvě zanechává velmi malé, leč charakteristické množství 5-25 % rtuti. Z důvodu amalgámové pasty se zlacení v ohni hodí ke zlacení slitin mědi, předmětů s hluboce profilovanými a nerovnými povrchy a odlévaných předmětů. Spotřeba zlata je u této metody vyšší, jelikož tloušťka potahové vrstvy se pohybuje kolem 100 µm“ (Aufderhaar 2009: 244-6). Zdá se však, že v době vikinské nebylo použito rtuti, nýbrž se stejnému výsledku docházelo pomocí olova (Aufderhaar 2009: 246). Plátkové zlacení sestává z mechanického nanášení plátků zlata do tloušťky 6 µm na kovový nebo nekovový podklad (Aufderhaar 2009: 244). Podklad je buďto zdrsněný a nanášení se provádí tlakem, nebo se plátky na povrch lepí. Naopak výhodou plátkového zlacení je relativně malé a snadno měřitelné množství potřebného zlata. Analýzy dalších broží mohou potvrdit, která metoda byla více preferovaná pro který typ broží. Prozatím můžeme předpokládat, že koruny dvouplášťových broží měly větší pravděpodobnost být zlaceny v ohni.
Stříbrné panely
Na brožích se v rámci koruny i báze objevuje řada čtvercových, obdélníkových, trojúhelníkových a jinak tvarovaných panelů, které byly zhotoveny ze stříbrného plechu, který byl ozdoben rytím, tepáním nebo filigránem a byl mechanicky nanesen na povrch brože (Jansson 1985: 108-111). Tepání mohlo být dosaženo podobně, jako je uvedeno v podkapitole ražený ornament. Nutno však podotknout, že ražba byla prováděna na zadní stranu stříbrného plechu, Technika filigránu spočívá v nanášení jemného profilovaného drátku na kovový povrch tak, že tvoří vzorec. Niello je výzdobná technika, která spočívá v nanášení pastovité substance do rytých ornamentů provedených na rovném stříbrném povrchu. Pasta je vyrobena následovně: stříbro, mosaz, olovo a síra jsou ve správném poměru (Theophilus Presbyter doporučuje poměr 2 díly stříbra : 1 díl mosazi : 0,5 dílu olova a síry) umístěny do nádoby a po zahřátí smíchány. Výsledkem této směsi je po zchladnutí křehká, sklovitá hmota. Ta je v hmoždíři spolu s vodou rozdrcena na prášek, který je nanesen do drážek ornamentu.
Stříbrné drátky a plíšky
Brože, jejichž koruny byly osazené čtyřmi a více neodlévanými pukličkami, jsou často zdobeny stříbrnými drátky a plíšky, které díky kontrastu vizuálně tvoří mřížku. Stočené stříbrné drátky v počtu dvou až tří prutů nacházíme zpravidla v připravených kanálcích, které spojují jednotlivé pukličky. Drátky běžně objevujeme u dvouplášťových proděravělých typů, které jsou zčásti nebo kompletně osazené neodlévanými pukličkami, mají kanálky a jsou opatřeny otvory pod pukličkami - tedy typů P42-44, P51 a P54. Obvyklá logika této dekorace je, že kontrastní dráty vytvoří hranice kosočtverců, do kterých je koruna těchto broží rozčleněna, a konce drátků přitom zůstanou skryty pod korunou mezi oběma plášti. U některých broží typu P42, které nemají otvory pod pukličkami, drátky nejsou zavedeny pod úroveň koruny (např. B7731). U některých variant P51 nacházíme řešení, že drátky jsou zavedené pod odlévané pukličky, zatímco pod neodlévanými pukličkami nezasahují pod povrch koruny (např. T13189, Bj 860B). Drátky se výjimečně objevují také u typu P37, kde se nacházejí na vodících kolejničkách a nejsou zavedeny pod povrch brože, nýbrž končí pod pukličkami, podobně jako plíšky, o nichž bude řeč.
Rady švadlenkám: Textilie a střihy v barbarské Evropě
Výroba tkaných látek znamenala spoustu možností pro zhotovování oděvů. V laténské době se již vyrábělo i velmi tenké lněné plátno na spodní košile, hrubší plátno na košile a svrchní ženské i mužské oděvy pro teplejší období, a řada krásných vlněných tenčích i velmi silných tkanin. Je jasné, že se vyráběly i tkaniny na jiné, nežli oděvnické účely (stanové plachty, loktuše, apod.) Kromě tkaní na vertikálních stavech se ještě pro výrobu ozdobných barevných pásů využívalo tkaní pomocí tzv. karetek (několik vláken či šňůr se uváže jedním koncem k tyči, druhy k pasu a jednotlivé šnůry se přehazují a proplétají skrz malé destičky - karetky). V pozdějších dobách se vyvinuly dokonce karetkové stávky, na kterých vznikaly nádherné ornamentální lemy ke seveřanským oděvům - zdobily mužské i ženské tuniky a již zmiňované zástěry vikingských paní domu.
Oděvní střihy byly jednoduché - jednoduché haleny, jednodílné šaty, košile s dlouhými či krátkými rukávy, vesty navlékané přes hlavu, a cosi jako šatové zástěry. Zdobnost oděvu nespočívala ve složitosti střihu - zde se dbalo spíše na funkčnost a maximální pohodlí, protože i dobře situovaný Kelt nebo Germán se po celý den věnoval praktickým činnostem, zrovna tak jako jejich ženy. Ovšem, šperky si dopřávali v hojné míře… Díky možnosti barvit již spředená vlákna či rouno vznikaly nejprve četné barevně pruhované, později kostkované látky. Pro Kelty charakteristické kostkované tkaniny si udržely popularitu po celou laténskou dobu, a slavné kostkované vzory dnešních skotských klanů se mohou hlásit k dávným keltským tkadlenám, které vymýšlely a vymýšlely, jak se jedna od druhé odlišit…
A nakonec zajímavost: první minisukně se opravdu nenosily v Anglii v šedesátých letech 20. století, ale v Dánsku brzo po přelomu letopočtu. Našel se oděv mladičké Germánky, který sestává ze sukénky končící nad koleny a zakončené třásněni, a kratičkého živůtku, též zakončeného třásněmi, nedosahujícího do pasu. Vypadal by zřejmě odvážně i dnes. Zároven to také dokládá, že postavení žen v barbarské Evropě bylo mnohem, mnohem suverénnější, nežli po ovládnutí Evropy křesťanskou doktrínou.
Völvy: Šamanky vikingské doby
Po celé Skandinávii leží bohaté hroby s ostatky a předměty žen, které uměly čarovat. Jsou to völvy - šamanky z dob Vikingů, které ovládaly severskou magii. Byly velmi uznávané, měly vysoké postavení, ale zároveň se jich lidé báli. Pomáhaly, ale také dokázaly přivolat zlé síly a škodit.
Potulné vědmy
Název völva pochází se staroseverského slova volva, což doslova znamená, žena s kouzelnou hůlkou. Tyto potulné vědmy - věštkyně či čarodějnice - nežily jen v dobách Vikingů, jejich předchůdkyně se zabývaly severskou magií (seiðr) už před 2 000 až 3 000 tisíci lety. Völvy byly v úzkém spojení se severským bohem Ódinem, Otcem veškerenstva, tedy i bohem smrti, magie a šamanských kouzel. Jsou spojovány i s bohyní lásky, krásy, plodnosti a sexu - Freyou. Uměly využívat nadpřirozené síly a propojit se s jinými světy. Ve společnosti hrály velmi důležitou roli, byly to duchovní i náboženské vůdkyně a léčitelky. Věštily a vykládaly budoucnost. K tomu používaly, rituály a kouzelná slova, dokázaly se uvést do transu. Předpovídání budoucnosti bylo tehdy pro Vikingy velmi důležité, věděli tak, co je čeká, kdy nastanou úrodné roky, kdy bude bída. Völvy měly velkou moc a byly také velmi dobře placené.
Völvy byly obvykle starší ženy. Nosily barevné šaty, korálky a klobouk z kočičí kůže. Vždy měly u sebe svou kouzelnou hůlku, kterou si často zdobily. Nežily ve vikinské společnosti, ale o samotě. Lidé völvu přivolali, když ji potřebovali. Obvykle ji doprovázela skupinka mladých žen. Aby mohla v transu promlouvat s duchy, bylo nutné provést rituál a za zvuků bubnů zazpívat píseň, která měla duchy přilákat. Písničku zpíval její ženský doprovod. Pokud se duchům líbila, pomohli völvě nahlédnout do budoucnosti nebo vidět minulost. Völva seděla na vysoké židli, aby viděla do jiných dimenzí. Když bubny a píseň utichly, ocitla se v říši duchů a mohla odpovídat na otázky. Prý dokonce dokázala vstoupit do těla zvířat. Vědmy se prý nedožily vysoké věku, protože cestovat dimenzemi a mluvit s duchy bylo velmi vyčerpávající. Také se stávalo, že ji klan připravil o život, když nebyl s jejím proroctvím spokojený.
Černá magie
Severská magie sloužila především ke konání dobra, přivolání štěstí, lásky, léčila neplodnost, nemoci a hojila rány. Jejím prostřednictvím bylo možné ovládat počasí. Severská čarodějka však dokázala využít i zlomocné síly. Mohla na lidi seslat různé nemoci, přivést je k šílenství, proklít je. Uměla přivolat nehody, potíže, přírodní živly a špatnou úrodu. Svou mocí ovládla bojovníky, ti pak byli zmatení a obvykle v boji zahynuli. Lidé se jí proto báli a měli k ní velký respekt.
#
tags: #barevne #koralky #vikingské #nálezy