Odhalení původu a historie příjmení: Případová studie příjmení "Sky"
Příjmení jsou fascinující okno do minulosti, odrážející pohyb lidí, jejich povolání a sociální struktury. Zjistit původ a historii svého příjmení může být vzrušující cesta do minulosti. Redakce magazínu UdálostiExtra.cz se nedávno věnovala tématu vzniku a původu příjmení, zdůraznila, že při hledání odpovědi na tuto otázku je třeba zvážit okolnosti vzniku konkrétního příjmení.
Historické kořeny příjmení
Lidé si začali dávat příjmení zhruba od 14. století, aby se odlišili od osob se stejným jménem žijících v jedné oblasti. Dědičnost příjmení v rodinách byla nařízena až patentem císaře Josefa II. v roce 1780, kdy bylo povinné používání zavedeno o 6 let později. Je tedy naprosto jasné, že vaši předkové mohli mít příjmení úplně jiné, než nyní máte vy.
Metody zkoumání původu příjmení
Na internetu lze nalézt relativně hodně portálů vysvětlujících vznik příjmení. Tyto výklady čistě vysvětlují možné přenesení „slova“ v příjmení. Před interpretací původu vašeho příjmení je nejlepší začít vypracováním rodokmenu. V případě vypracování rodokmenu se snadno můžete dostat několik set let zpátky.
Charakteristika příjmení
Příjmení tvoří ve slovní zásobě národa zvláštní skupinu. Jsou zbavena významu slova, z něhož vznikla. Často se od něho liší pravopisně či tvaroslovně (např. Rosypal, Sirovátka, Kafka; Nohavica, Stejskal, Stojaspal a podob.) Ustáleně označují nositele, jsou dědičná zpravidla po otci, přecházejí (u některých jazyků v přechýlené podobě) na manželku a na dcery.
V běžném styku ztrácí příjmení svůj prvotní význam. Proto vůbec nevnímáme, že pan Malý vůbec není malý nebo, že slečna Divoká je ve skutečnosti úplně klidná. Dědičná příjmení se vyvíjela postupně. Hlavním důvodem jejich používání byla potřeba rozlišit osoby stejného jména např. v obci nebo v nějakém kolektivu. Samo slovo příjmení dodnes naznačuje určitý vztah k osobnímu jménu - stojí "při jméně". Dalším důvodem byl samotný vývoj společnosti a zdokonalování veřejné správy. To vyžadovalo přesnou evidenci osob a tato potřeba vedla k ustalování příjmení nejprve u šlechty, pak u měšťanů a u svobodných sedláků. Dědičnost a neměnnost příjmení byla u nás uzákoněna r. 1780. Dnešní grafická podoba příjemní se datuje od poloviny 19. století, kdy došlo k pravopisné reformě, která je základem moderního českého pravopisu.
Čtěte také: Návody na podzimní aktivity s dětmi
Kategorie původu příjmení
A co všechno mohlo být v minulosti základem příjmení?
- Osobní jména: Velkou skupinu tvoří příjmení vzniklá z rodných a osobních jmen, existuje asi 150 přípon, kterými jsou tvořena. Základem příjmení jsou obvykle osobní jména, která se u nás vyskytovala po staletí. Jde o jména jako Jakub, Jan, Martin, Marek, Matouš, Mikuláš, Matěj, Václav, Petr nebo Šimon. Např. příjmení odvozené z různých podob jména Jakub má asi 1,5 % naší populace. Jedná se například o příjmení Jakubše, Jakubík, Kubíček, Kubišta, Kubela, Kubec nebo Kubovec.
- Místní jména: Skupina českých příjmení odvozených od názvů míst je opět velmi rozmanitá, patří sem jména jako Palacký, Kopecký nebo Pražák. Mnoho příjmení vzniklo také podle domovského znamení nebo podle erbu.
- Apelativa: Úplně neobvyklá nejsou ani příjmení Kovář, Fiala nebo Dlouhý. Ta patří do skupiny příjmení tvořených z apelativ, tedy z podstatných jmen, přídavných jmen, sloves, příslovcí, částic a citoslovcí obecného významu. Můžeme je ještě dále rozdělit na příjmení odvozená od zaměstnání, řemesel, nějakých charakteristických rysů duševních nebo fyzických, od událostí, od názvů nástrojů, jídel, od názvů zvířat nebo rostlin. Příjmení vznikala také z názvů dopravních prostředků, ze starých názvů chemických výrobků, ze slov označujících prostorové vztahy, množství, míru, ale také z názvů biblických osob, které jsou ztělesněním určitých vlastností.
- Slovesa: Doposud jsme mluvili převážně o příjmeních vzniklých z podstatných a přídavných jmen, existují i příjmení vzniklá z jiných slovních druhů. Jsou to příjmení, která vznikala ze sloves, a to z příčestí trpného, ojediněle také z přítomného času sloves a z celých vět. Jedná se o příjmení Hovorka, Mlčoch, Nepovím, Koupil, Kouřil nebo Stojespal.
- Příslovce a citoslovce: Příjmení jako Tenkrát, Prsk nebo Tydlitát se vyvinula z příslovcí a citoslovcí.
- Cizí původ: Doposud jsme neuvedli žádné příjmení, které by vzniklo ze slov cizího původu a i taková v češtině máme. Tato příjmení najdeme všude, kde se stýkají různé národní jazyky, setkáme se s tím prakticky u všech evropských národů. U nás se vyskytují nejčastěji příjmení německého původu.
Analýza příjmení "Sky"
Příjmení "Sky" není české a nemá ani český ekvivalent, nemá tedy v češtině žádný význam. Příjmení spadající do této skupiny se charakterizují fonetickou podobou s příjmením jiných. Obecně je za vznikem příjmení právě fonetická či grafická podoba.
Původ a význam
Příjmení "Sky" má anglický původ. V angličtině slovo "sky" znamená oblohu. Příjmení mohlo vzniknout jako přezdívka pro někoho s jasnýma modrýma očima, nebo pro někoho, kdo žil na místě s krásným výhledem na oblohu. Může také souviset s povoláním, například s astronomií nebo navigací.
Proces počešťování
K počeštění (neboli degermanizaci) příjmení docházelo především kolem roku 1840 a následně po 2. světové válce. Docházelo tak ke změně německého příjmení za český ekvivalent. Změna příjmení z nejčastěji německého tvaru na český byla běžná během Národního obrození. Příkladem může být Josef Kajetán Tyl, jehož otcem byl František Till.
Fonetický přepis
Příjmení nemá český původ, ale bylo počeštěno a nepřišlo o svůj fonetický přepis. Příjmení nemá český původ, má však svůj český protějšek, ale významy jsou v každém jazyce jiné. Velký vliv měla samozřejmě různá jazyková a písařská úroveň tehdejší administrativy. Zapisující příjmení napsal, tak jak jej slyšel či chápal a pravděpodobnost, že si zapisovaný zkontroloval své méno, je takřka nulová.
Čtěte také: Tvoření vánočních zvonečků
Příjmení jako součást identity
Příjmení se do veřejných listin zapisují v podobě nom.sg., zpravidla rodově rozlišující pojmenovanou osobu: Novák - Nováková; Veselý - Veselá; plurál manželé Novákovi, Veselí i Veselých; na náhrobních nápisech je na základě společenského zvyku obvyklé uvádět Rodina Novákova, Veselých, méně časté jsou nápisy Rodina Novákových, Veselého. Je to uzuální záležitost, která není nikde kodifikována. K vyjádření různých vztahů ve větě se u p. v zásadě užívá týchž gramatických kategorií jako u podstatných jmen obecných, což vyplývá z faktu, že p. mají povahu jmen. P. vystupují vždy jako podstatná jména konkrétní a životná, a to bez ohledu na jejich původ, např. adjektivní: Ryšavý, slovesný, tj. v tvaru minulého času: Stojespal, n. rozkazovacího způsobu: Osolsobě, příslovečný: Tenkrát, citoslovečný: Cink, Tydlitát. Jejich mluvnický rod je dán přirozeným rodem pojmenovaných jedinců; proto se základová p. vyskytují v rodě mužském a stala se životnými (nom. sg. ta švestka × ten pan Švestka; dat. sg. naší švestce × panu Švestkovi). Skloňování p. vychází ze systému č. jmen obecných, podle jejichž vzorů se v souhlase se svým zakončením skloňují. Skloňování p. se řídí především podle jejich podoby vyslovované, u českých p. povětšině shodné s jejich podobou psanou. Při začleňování cizích p. do č. skloňovacího systému se přihlíží i k jejich podobě psané, neboť její respektování spíše umožní určit původní podobu jména (např. France /frans/, dat. sg. Franceovi /fransovi/ - z tohoto tvaru je patrná výchozí podoba France). Vzhledem k jistým zvláštnostem souvisejícím s funkcí p. se jejich skloňování vyznačuje některými osobitostmi ve využití mluvnického rodu a čísla. Tlak přirozeného rodu se u p. prosazuje natolik, že ovlivňuje při jejich skloňování zařazení k nejužívanějším (skloňovacím) vzorům, tj. „pán“, „muž“; viz ✍Knappová (2008).
Tvoření ženských podob příjmení
Jedním ze základních rysů č. a šíře sl. slovotvorného systému je odvozování ženských podob p. z příjmení mužských, tj. přechylování příjmení. Vychází z týchž principů jako skloňování mužských p., úzce s ním souvisí a navazuje na ně. Přechýlená podoba ženského p. má dvě důležité funkce: jednak rodově určuje nositelku takového p., jednak umožňuje ženské p. v textu skloňovat, začlenit je do deklinačního systému č. Většina č. i cizích p. se v č. bez problémů připojuje k č. skloňovacím vzorům a ženská podoba p. se od nich vytváří mechanicky ze základových p. mužských příponou ‑ov(‑á): Horák - Horáková; Kareš - Karešová. (Přivlastňovací přípona ženského rodu ‑ov(‑a) kdysi sloužila k neoficiálnímu označení svobodných žen, a to na rozdíl od vdaných žen s příjmením zakončeným na ‑ov(‑á).) Týká se to především p., která jsou tvaroslovně podstatnými jmény zakončenými na souhlásku, tj. typické zakončení č. i cizích p., např. Roden - Rodenová, Bernstein - Bernsteinová, Sumec - Sumcová, Juhász - Juhászová. Pokud příjmení zakončená na souhlásku jsou zakončená na ‑ek‑, ‑ček‑, ‑ec‑, ‑el‑, ‑er‑ a při skloňování tzv. pohybné ‑e‑ vypouštějí, vypouští se i při odvozování ženského p. (Bílek, gen. Bílka - Bílková, Sládeček, gen. Sládečka - Sládečková, Sumec, gen. Sumce - Sumcová). Jestliže se v původem cizích příjmeních na ‑el‑, ‑er‑ vypouštění ‑e‑ řídí rodinnou zvyklostí, uplatňuje se analogicky při odvozování ženského p.: Štancel, gen. Štancela i Štancla - Štancelová i Štanclová, Winter, gen. Wintera i Wintra - Winterová i Wintrová. Od mužských p. zakončených na samohlásku se rovněž analogicky se skloňováním odvozují i ženská p.: Svoboda, gen. Svobody - Svobodová; Sádlo, gen. Sádla - Sádlová; Kaše, gen. Kaše - Kašová. Z některých podob ženských p. jednoznačně vždy nevyplývá základová podoba p. mužského, např. ženské p. Janková se může vztahovat k mužským podobám Janek, Janko, Janka. U cizích p. zakončených na samohlásku, analogických systémovým typům č., se při matričním zápisu připouští variantní možnost ponechat ženské p. i v podobě nepřechýlené, např. Borgia - Borgiová i Borgia, Turzo - Turzová i Turzo, Fekete - Feketeová i Fekete, Olteanu - Olteanová i Olteanu, Martini - Martiniová i Martini. U p. ve tvaru přídavného jména se vytváří ženská podoba p. přechodem jména k ženskému adjektivnímu paradigmatu: Veselý - Veselá. U cizích slovanských adjektivních p. je možné při matričním zápisu uvádět nejen podobu přechýlenou podle mluvnice č., ale též podobu přechýlenou již ve výchozím jaz., např. ve slovenštině Múdry - v č. Múdrá i Múdra, v r. Zajcev - v č. Zajcevová i Zajceva, v polštině Kowalski - v č. Kowalská i Kowalska. Oba typy přechýlení se skloňují podle č. vzorů, tj. gen. Múdré, Zajcevové, Kowalské. Adjektivní p. zakončená na ‑ých‑ mají v mužském i ženském rodě tvary totožné: Jan Veselých - Kristýna Veselých. U méně běžných a jinoslovanských p. na ‑ich‑, ‑ych‑, ‑ech‑ je možné takové příjmení variantně přechylovat v souhlase s rodinnou zvyklostí: Dolgich - (paní) Dolgich i Dolgichová, Bratrych - Bratrych i Bratrychová, Miškech - Miškech i Miškechová. Viz ✍Knappová (2008).
Matriční zápis ženských podob příjmení
Č. mluvnické zásady pro vytváření přechýlených ženských podob p. jako jeden z důležitých rysů č. jazyka našly svůj odraz i v matričních předpisech pro oficiální zápis ženských p. a staly se součástí matričních zákonů i zákona současného. Ve vyhlášce čís. 22/77Sb. se považuje za náležitý zápis ženských p. „ve tvaru odpovídajícím pravidlům českého nebo slovenského pravopisu“ (výrazu pravopis je ovšem podle někdejších zvyklostí užito ve smyslu pravopis + mluvnická kodifikace, o niž právě jde). Jinde se praví, že „příjmení žen se uvádějí s náležitou koncovkou utvořenou podle zásad českého a slovenského přechylování“. Dlouho očekávaný nový matriční zákon vyšel až v 21. stol. a zohlednil rozvíjející se mezinárodní styky i smlouvy, jakož i problémy s užíváním přechýlených ženských podob v cizině, a zákonně upravil možnosti jak občanek ČR, tak též u nás evidovaných cizinek matričně zapsat jejich p. také v mužském, tj. nepřechýleném tvaru, který se jako základní podoba přejímá z oficiálních dokladů (rodného listu apod.) občana ČR. V zákonu čís. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení; v jeho novele čís. 165/2004 Sb., se uvádí: (1) Příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly č. mluvnice (✍Knappová, 2008:44-75; publikace slouží jako kodifikační příručka v Ústavu pro jazyk český AV ČR i v matriční praxi). (2) Při zápisu uzavření manželství lze na základě žádosti ženy, jíž se uzavření manželství týká, uvést v matriční knize příjmení, které bude po uzavření manželství užíva…
Pravopisná podoba příjmení
Pravopis p. se na rozdíl od jmen rodných neřídí dobovou pravopisnou kodifikací. Přenáší se z generace na generaci a je jakýmsi znakem příslušnosti k jedné a téže rodině jako výsledek dlouhodobého historického vývoje p. (✍Knappová, 2008:146-151). Jedno a totéž příjmení se může v různých rodinách vyskytovat v odlišných pravopisných podobách (Zkoumal - Skoumal, Girsa - Jirsa, Ouzký - Úzký, Syrový - Sirový, Skala - Skála, Zajíc - Zajic atd.). Znamená to, že p. mohou zachycovat i různá vývojová stadia č. pravopisu (např. Zyka pocházející ze jména Zikmund svědčí o tom, že byl zapsán ↗bratrským pravopisem) i rozmanitá hláskoslovná stadia vývoje p. (např. Ouředník). K jistým proměnám pravopisných podob p. docházelo jednak při prvotním zápisu p., kdy tehdejší administrativu zajišťovali za Josefa II. převážně němečtí úředníci č. řeči často neznalí. K proměnám pravopisných podob docházelo později také při některých výpisech a přepisech z matrik, v nichž opět zanechala stopy i různá jaz. a písařská úroveň dobové administrativy. Protože se č. země nalézají ve středu Evropy, pod vlivem různých historických, národnostních a společenských událostí se k nám dostala řada p. původu cizího, zvláště německého. Většina těchto p. se po čase začlenila do č.jaz. systému a prošla jistým stupněm počeštění, zejména pravopisného (Schwarz - Švarc, Švorc). Existence německého p. v č. rodině ovšem nemusí znamenat, že její předkové měli něm. národnost. I když pravopisná podoba p. nepodléhá dobové pravopisné kodifikaci, v mnoha případech však již zdaleka nejde o tu původní, výchozí podobu, kterou by bylo zapotřebí za všech okolností uchovat. Pokud občan ČR není s pravopisnou podobou svého p. spokojen, může v souladu se zákonnými možnostmi požádat o její změnu.
Struktura českých příjmení
Pro česká p. jsou typické různé slovotvorné a morfologické obměny, využívající bohaté derivační možnosti č. Velmi početná jsou p. odvozená příponou ‑sk(‑ý) / ‑ck(‑ý); takovéto pojmenování označovalo u jeho prvotního nositele buď příslušnost k rodu (Filipovský, Matějský), n. místní původ (Bělohradský, Jičínský); tyto prvotní motivace vzniku p. jsou dnes setřeny. Největší zastoupení má v ČR p. Stránský, zaujímající 176. místo v pořadí častosti p., za ním s jistým odstupem Skalický, Táborský. Mnohá z nich mají menší frekvenci, např. Lomnický, Kladrubský či Jestřebský. Četnou skupinu vytvářejí p. odvozená příponou ‑ek‑ ve tvaru zdrobněliny; často byla odvozena jednak z křestních jmen, a to často jako pojmenování pro syna muže nosícího jméno v základním tvaru (otec Martin - syn Martínek), dále i pro zpřesnění stavovského postavení (Zemánek, tj. malý zeman) a dalších různě motivovaných substantiv; vznikala též na základě přirovnání (Jeřábek, Zajíček), označení různé činnosti či vlastnosti (Piskáček, Kulhánek) aj. Hojně jsou zastoupena p. vzniklá z tvaru l‑ového příčestí (Dokulil, Vymlátil), resp. činitelských jmen (Stejskal); viz ↗příjmí. Lehce depreciativní nádech bývá pociťován u p. odvozených příponou ‑d(‑a), např. Škarda, Camrda, Mičunda, Havrda. Početnou skupinu vytvářejí p. s předponou ne‑, odvozená ze základů jmenných i slovesných, jako jsou např. Nekovář, Nezpěvák, Neřád, Nezbeda, Neveselý, Neklopil apod. Vyčleňují se taky p. na ‑aj‑, ‑ej‑, přičemž některá z nich souvisejí se slovesy, např. Trvaj, Zahraj, jiná s adjektivy, jako Belej, Pilnaj, další se jmény, např. Tomšej (tj. Tomšův).
Čtěte také: Nápady pro vánoční tvoření
V českých p. jsou doloženy i některé nářeční změny hlásek, které nacházejí svůj odraz v existujících pravopisných variantách stávajících p., např. v × b (Bavor/Babor), v × f (Vnouček/Fnouček), d × dz (Divý/Dzivý). U některých původem nářečních podob p. je zaznamenáno vynechávání hlásek (Mlynář/Mynář), jejich přidávání (Vařečka/Vařejčka), či obměny jejich zakončení (Zajíc/Zajonc). Dokládají se i různá stadia hláskového n. pravopisného vývoje (Dlauhý/Dlouhý, Saudek/Soudek) a rozmanité obměny výchozího p. (Erazim/Harazim/Arazim/Harazín). Výraznou skupinu tvoří p., která vznikla skládáním n. ustrnutím předložkových či větných spojení. Z různorodých složených p., v nichž jedna část je substantivní, jsou evidována např. p. Červenobrada, Bědajanek, Ledahudec, Hejpetr, Šestořád, druhou složku adjektivní mají např. Samohrd, Babyrád, Brzybohatý; z větných a slovních spojení jsou v ČR evidována např. p. Dusbaba, Kazihnitka, Darmovzal, Stojespal, Bohaboj, Řídkošil, Šumichrast, Hrejsemnou, Osolsobě, Skočdopole, Poďdomů, Nebojsa …; Bezedna, Bezucha, Skamene, Zbubna aj.
Dokládají se i zdvojená příjmení jako Novotný-Hanzal, Pavlas-Jirásek, Skopal-Procházka, která byla zděděna po předcích, neboť v uvedené pravopisné podobě není možné je nově vytvářet. Občané ČR mohou po sňatku užívat buď jednoslovné p. společné, zvolené po jednom ze snoubenců (Pavel Horák + Tereza Svobodová mohou mít společné p. Horák - Horáková, n. Svoboda - Svobodová), n. si ponechá každý své dosavadní p., popř. může jeden ze snoubenců za p. společným na druhém místě uvádět a oficiálně užívat své předchozí p.; je-li v takovém případě společným p. po ženichovi Horák - Horáková, žena může po svatbě užívat dvojslovné p. Horáková Svobodová, mají-li společné p. po nevěstě, může snoubenec po svatbě užívat dvojslovné p. Svoboda Horák. Podle výkladu ustanovení paragrafu 8., odst. 1 zákona o rodině (94/1963Sb., ve znění pozdějších předpisů) se předcházející p. připojuje bez pomlčky.
Pokud si občané či občanky ČR vytvářejí ve svém vědeckém, uměleckém apod. životě dvojslovné p. s pomlčkou (Beňačková-Čápová), náš právní řád neumožňuje takovou podobu dvojslovného p. se vyskytuje ve více pravopisných podobách, např. Bílý / Bilý / Bíly / Bili, Procházka / Procháska / Prochazka, Novák / Novak / Nowak. Tato pravopisná variabilita svědčí nejen o různých vývojových stadiích č. a jejích nářečních jevech, ale je též výsledkem různých cizojazyčných, zejména něm. vlivů; viz 2. Protože pravopisná podoba p. nepodléhá dobové pravopisné kodifikaci a je měněna oficiálně pouze tehdy, když o to rodina požádá, vznikla na č. území řada částečně či úplně počeštěných něm.
tags: #tvoreni #prijmeni #sky #puvod