Zide a mlynářské řemeslo v historii českých zemí
Historie mnoha měst a obcí v českých zemích je úzce spjata s mlýny a mlynářským řemeslem. Mlýny, jakožto zařízení sloužící ke zpracování obilí na mouku, byly v minulosti nepostradatelné pro zajištění základní obživy obyvatelstva. Mlynáři tak zastávali významnou roli v hospodářském a sociálním životě společnosti. Kromě toho, na Šumavě, zaujímaly brambory ve stravě postavení chlebu téměř rovné, poté, co byly do Čech uvedeny po hladových letech 1771 a 1772.
Mlýny jako součást historie
Mlýny, jakožto instituce nejvyššího významu pro zásobování obyvatelstva moukou, základní složkou pro domácí výrobu chleba, hrály klíčovou roli v minulosti. Historie mnoha sídel je s nimi neoddělitelně spjata.
Jeden takový mlýn, jehož historie sahá až do roku 1414, se nachází u Velké Bíteše. První zmínky o něm pocházejí z Bítešské knihy, kroniky, která má kontinuitu až do současnosti. Mlýn měl dva náhony, což byla v dané době rarita. Mlynářské kolo s horní vodou, která tekla seshora, roztáčelo kolo. Mlynáři v okolí se často hádali o vodu, ale tento mlýn měl výhodu druhého náhonu, který vedl až z Vlkovského rybníka, a voda byla zajištěna i v dobách sucha. U mlýna fungovala i pila, kde se řezalo dřevo až do 60. let 20. století.
Počátkem 20. století mlýn vyhořel a byl exekučně prodán. Mlelo se zde přibližně do poloviny 30. let, později se už jen šrotovalo, a za války byl mlýn zavřený. Současní majitelé mají v plánu mlýn opravit, umístit do něj památkově chráněné mlecí zařízení a připomenout na místě stará řemesla.
Vzdělanost a mlynářské řemeslo
Vztah vzdělání a řemesel, včetně mlynářského, se v průběhu historie proměňoval. Dříve bylo umění číst a psát výsadou duchovních a měšťanů, na venkově byly tyto dovednosti až do 18. století spíše neznámé. Císařovna Marie Terezie a její syn Josef II. se zasloužili o podporu všeobecného vzdělání, což vedlo ke zřizování triviálních škol při farách a kostelech.
Čtěte také: Historie a současnost kovářství
Školství na Šumavě
Na Šumavě, konkrétně v Kvildě, byla škola zřízena již v roce 1768. Prvním učitelem byl Norbert Weis, po němž následovala učitelská dynastie Schmidů. Říšský zákon o obecných školách z roku 1869 znamenal modernizaci školství a zavedení osmileté školní povinnosti. I školní dohled přešel z církve na stát, který za tím účelem zřídil vlastní zemské a okresní školské úřady.
Šumavští spisovatelé, jako Karl Klostermann a Johann Peter, shodně referovali o tom, že ještě ve druhé půli 19. století nebyli ani obecní představení "mocni" čtení a psaní. Johann Peter formuloval situaci na venkově velice drsně: "Otevřeně řečeno, je mezi vesnickými starosty jen málo těch, kdo by (zejména ohledně schopnosti číst a psát) odpovídali nárokům doby a svých spoluobčanů; za dnů mládí nebylo jim totiž ve zplesnivělé školní jizbě dopřáno toho štěstí užít si požehnaných plodů nové školy; v mnoha lesních vsích vůbec nijaká škola neexistovala a tak musily děti často putovat na hodiny daleko do školy ve farní osadě, k níž jejich ves náležela, což odůvodňovalo zejména v zimě nemožnost pravidelné školní docházky. Navíc však se v těchto páchnoucích, ubohých, středověkému vězení podobných vesnických školách neučilo věcem v životě potřebným právě mnoho… "
Mlynářské rody na Šumavě
Na Šumavě mělo mlynářské řemeslo dlouhou tradici. V 18. století jsou známa příjmení několika mlynářských rodin, které své vědění a um předávaly z generace na generaci. Byl to třeba "Harant" v Klášterském Mlýně, ve Wunderbachu a Schlösselwaldu, "Buxkantl" ve Svojši, "Wolf" v Modravě, stejně jako "Reif" v Kunžvartu a Scheureku. Také na Kvildě měla mlynářská živnost starou tradici. Po třicetileté válce sem přibyla rodina příjmením "Strobl", ale kdy tu vlastně začala své řemeslo provozovat, nedá se už dnes zjistit. To, že tradice Stroblova mlýna na Kvildě je opravdu starší, ukazuje mapa Josefa Haase z roku 1736, která má při mostě přes Seebach v části Kvildy zvané zdávna Dörfl zakreslen malý rybníček. To, že je tu Seebach opatřen jménem "Mühl-Bachl", je zřetelný poukaz na existenci mlýna v tomto místě v té době. Je zajímavé, že v sousedícím stavení se usadil pekař. Tady se mouka ze mlýna hned dál zpracovávat.
Mlýny v okolí Kvildy
V 18. století vznikl v okruhu Kvildy další mlýn. Josefinská vojenská mapa z roku 1765 zachycuje podél už zmíněného Seebachu v údolí zvaném "Dobl" dva rybníky a jedno stavení, opatřené značkou svědčící pro existenci mlýna. Jeho provozovatel nemohl být v dostupných pramenech zjištěn. Možná nebylo to místo právě příhodné a tak byl následně jeden mlýn zřízen na soutoku Seebachu s Vltavou, kde podle zmíněné mapy stály už dvě pily. Jde o stavení se starým čp. 48, které po roce 1805 neslo čp. 41. Tady se usadil jeden mlynář z Bavor jménem Florian Uhrmann. Josef Uhrmann, jeho syn a následník, v roce 1828 odchází z Kvildy jinam. Na jeho místo nastoupil mlynář Wenzel Edenhofner z Rehberka, jehož pokračovatelem byl Johann Edenhofner. Johannův syn a jmenovec tu pak zbudoval elektrárnu, která přešla v roce 1937 do vlastnictví Adolfa Zoglauera. V sousední Bučině byl zřejmě už tehdy zbudován i mlýn. Nejprve ho vlastnili Harantové, pocházející z už také zmíněné staré mlynářské rodiny na Pěkném potoce. Snad jako první z nich se tam usadil Peter Harant. Jako obyvatelé mlýna následovali Peter Plechinger a Johann Adam Strunz, ani jeden z nich však tu už pravděpodobně mlynářské řemeslo neprovozoval. Roku 1803 sem ovšem přichází Johann Uhrmann, totiž bratr už zmíněného kvildského mlynáře Floriana Uhrmanna, u kterého opět jako označení povolání můžeme číst "Müller". Následuje jeho syn a jmenovec Johann.
Mlýny na Horské Kvildě
Na Horské Kvildě se stavení čp. 19 při Hamerském potoce říkalo "Möi" (tj. "mlejn" v místním nářečí). Jistý Tobias Müller pak je znám jako dočasný majitel hostince a mýtnice, pozdější Pollaufovy hospody. Jeho syn Johann sídlil už v usedlosti "beim Danielen", která po roce 1771 dostala čp. 4. Následoval tu jeho syn Johann Adam Müller a po něm zas Johann Georg Müller. Kdy byl ve zmíněném čp. 19 mlýn zřízen, se zjistit nedá, poněvadž informace z matrik jsou příliš kusé. Ten poslední jmenovaný Müller nebyl Müller toliko příjmením, nýbrž i německým označením svého povolání, skonal pak v čp. 19, zvaném "Möi". Jeho manželka Rosina se po svém ovdovění znovu provdala za Franze Buxkantla z také už zmíněné mlynářské rodiny ze Svojše. Poté, co Buxkantl Kvildu opustil, převzal mlýn Rosinin syn z prvního jejího manželství s Johannem Georgem Müllerem Josef Müller a po něm i jeho vlastní syn Josef. Po jeho smrti tradice "Müllerů" na Horské Kvildě už neměla pokračování.
Čtěte také: Řemesla s nejvyšším výdělkem
Zánik mlýnů
Okolo roku 1900 převzaly pily místo kdysi tak nezbytných mlýnů. Příčinou byly především lepší dopravní možnosti, které způsobily, že mouku bylo nyní výhodnější vyrábět jinde.
Židé a hospodářský život v českých zemích
Židé v českých zemích se od dávných dob věnovali obchodu a řemeslům. Většina významných podnikatelů a obchodníků rozvinula plně své aktivity až koncem 18. a v průběhu 19. století, kdy došlo ke všeobecnému hospodářskému rozvoji. Židovští obchodníci se postupně stali uznávanými a významnými podnikateli, z nichž několik se dokonce zasloužilo o samotný rozvoj průmyslových odvětví souvisejících se zpracováním vlny a kůže. O kvalitě a významu jejich činnosti hovoří řada různých ocenění, které tito podnikatelé získali na hospodářských a průmyslových výstavách konaných jak u nás, tak i v mnoha evropských zemích.
Lazar Abraham Pollitzer a jeho manufaktura
Prvním významnějším rousínovským židovským podnikatelem byl Lazar Abraham Pollitzer. V počátcích své činnosti se spíše zabýval prodejem vlny a vlněných látek, které vykupoval převážně od místních tkalců a soukeníků. V tomto drobném podnikání se mu začalo postupně dařit natolik, že již v letech 1764 - 1765 rozšířil svou činnost tím, že založil rozptýlenou manufakturu, která produkovala vlněné a bavlněné cajky, mlynářské plátno a zvláštní druh tkanin určený pouze pro Židy. Pollitzerova manufaktura byla vlastně pokračováním jiného manufakturního podniku, který byl ve Slavkově založen roku 1701 Dominikem Ondřejem Kounicem. Po brzkém zániku slavkovské manufaktury se většina tamních tkalců usadila v okolí Rousínova. Mlynářská plátna, která se zde vyráběla, však nešla moc na odbyt, a proto se tehdy samotný hrabě Kounic rozhodl požádat židovského rychtáře Pollitzera o to, aby se o tkalce postaral a pro tento účel třeba i manufakturu zřídil.
Pollitzer založil tkalcovskou manufakturu, jejíž činnost probíhala v rozptýlené formě, což znamená, že celá výroba nebyla soustředěna výhradně na jednom místě. Tkalci odebírali vlnu od Pollitzera, který ji dovážel převážně z Uher, zpracovávali ji doma na vlastních stavech a výsledné tkaniny předávali zpět Pollitzerovi, který s nimi dále obchodoval. První písemně doložená zpráva o existenci Pollitzerovy manufakturní činnosti pochází z roku 1765. V roce 1766 předložil císařovně Marii Terezii žádost o zřízení samostatné manufakturní továrny v Rousínově, která měla vyrábět různé druhy tkanin. Císařovna nakonec žádosti vyhověla a udělila Pollitzerovi písemnou koncesi k provozu manufaktury. Od zamýšlené snahy plně rozvinout svou manufakturní činnost však musel Pollitzer brzy upustit, protože se již v letech 1767 - 1768 dostal do finanční krize. Přestože si na zaplacení kauce vypůjčil nemalý obnos 4 000 zl. od nejzámožnějších místních Židů, stal se přesto nakonec veškerý majetek manufaktury předmětem dražby. Později přešly všechny suroviny, stejně jako manufakturní výrobní zařízení do majetku Pollitzerovy ženy. I přes tyto zprávy je doloženo, že manufaktura již nedosáhla svého významu a odbytu z počátků své činnosti, což nakonec znamenalo i její úplný zánik někdy v I. polovině 70.
Další židovské podniky v Rousínově
Továrna Löwa Oppenheimera a jeho syna Davida, která se nacházela v domě č. 47 zdejší židovské čtvrti. Firma pod názvem „Löw Oppenheimer a syn“ byla založena v roce 1824. Celkem 24 výrobních strojů zajišťovalo produkci stuh, příze a harasu. Jakožto jedna z mála továren vyrábějící takovýto druh zboží, nabízela své výrobky k prodeji v rámci celé tehdejší monarchie (vyvážela např. na území dnešního Rakouska, Polska, Maďarska aj.). V roce 1835 dokonce získala na průmyslové výstavě ve Vídni čestné uznání. V polovině 19. století se továrna stala majetkem Veroniky Oppenheimerové a svou činnost vykonávala až do počátku 20. Postupem let přibyly v Rousínově další židovské průmyslové podniky, z nichž lze za nejvýznamnější označit továrnu na éterické oleje a esence. Továrna, jež nesla jméno „Moses Horowitz a spol.“, začala svou výrobu někdy kolem poloviny 19. století a již v roce 1870 měla ve svém provozu dokonce parní stroj. Kvalitu výrobků pocházejících z této továrny dokládá řada ocenění, jako např. stříbrná medaile z výstavy v Linci či medaile z Moravské hospodářské výstavy.
Čtěte také: Sochařské řemeslo s Václavem Šedým
Koželužské řemeslo a židovští mistři
Významným řemeslníkem byl rousínovský koželužský mistr Adolf Flesch, který získal právo provozovat v Rousínově koželužskou činnost od slavkovské vrchnosti v roce 1834. Vyučil se u známého brněnského mistra Jakuba Budischowského, ale nejvíce zkušeností v oboru zpracování kůže získal v letech 1830 - 1834. V tomto období prošel celou řadu zemí a významných měst spjatých s koželužskou výrobou (např. Itálii, Belgii, Švýcarsko, Francii - Paříž, Holandsko - Amsterdam, Německo - Hamburk, Mnichov, Berlín aj.), v nichž se seznámil s novými postupy a technikami své práce. Ihned po návratu z ciziny si v domě svého otce založil koželužskou živnost. Ve své dílně zaměstnával zpočátku 6 dělníků, kteří pod jeho vedením pracovali tak pilně, že za 10 let činnosti dílny vykazoval Flesch již značné jmění (asi 30 000 zl.), a to i přesto, že např. nedostatek vody v židovské čtvrti a nutnost dovážet základní suroviny z Brna ho v jeho činnosti značně omezovaly. Nepříznivé podmínky ztěžující koželužskou práci nakonec přiměly Flesche k tomu, že v roce 1845 požádal moravské gubernium o udělení továrního oprávnění pro zpracování kůže v Brně, kam chtěl svou výrobu přemístit. Žádost nebyla kladně vyřízena a z tohoto důvodu se Flesch v roce 1846 odvolal až ke Všeobecné dvorské komoře ve Vídni. Při prošetření stížnosti se ukázalo, že Fleschovy výrobky se vyznačují nebývalou a znamenitou kvalitou, a není proto důvodu mu bránit v přesunu jeho živnosti do Brna, což Flesch učinil již v tom samém roce.
Nejen Adolf, ale i další členové Fleschova rodu patřili k významným podnikatelům své doby. Zvláště pak Isidor Vincenc Flesch, který byl za své zásluhy dokonce povýšen do šlechtického stavu. Významněji se do historie brněnského kožedělného průmyslu zapsal rovněž další rousínovský rodák Enoch Bloch, který podobně jako Adolf Flesch získal své bohaté zkušenosti se zpracováním kůže převážně v cizině (Německo, Francie). V roce 1852 požádal Bloch o přenesení své kožedělné výroby z Rousínova do Brna, kde pro tento účel zakoupil dům na adrese Rybářská ulice č. 11. Provoz továrny, jež nesla jméno „E. Bloch & Söhne“, byl zahájen v roce 1854. Tato továrna, zpracovávající původně kůže a vyrábějící strojní řemeny, se velmi rychle rozrostla a postupně se spíše zaměřovala na dodávky vojenské výstroje, např. bot pro ruskou armádu aj. Dalším významnějším kožedělným podnikatelem byl Juda Katscher, jenž získal oprávnění ke své činnosti pro Rousínov v roce 1851. Ze stejných důvodů, z jakých žádal A. Flesch o přenesení své živnosti, získal taktéž Juda Katscher v roce 1857 oprávnění přesídlit svou výrobu do Brna.
Přesun podniků do Brna
Mezi další důležité podniky, které svým významem určovaly samotný vývoj v jednotlivých odvětvích moravského průmyslu a podnikání, patřil bezesporu podnik Heinricha Herschmanna, ve kterém bylo od počátku jeho založení v roce 1832 tkáno vlněné zboží. V roce 1855 získaly výrobky z Herschmannovy továrny významné ocenění na výstavě v Paříži. Z důvodu, že potřebné suroviny pro svou výrobu musel nakupovat v Brně, kde své výrobky taktéž nabízel k prodeji, rozhodl se požádat obchodní a živnostenskou komoru o možnost přestěhovat svou firmu do Brna.
K postupnému přesídlování rousínovských židovských podniků do moravské metropole vedla živnostníky především dlouholetá tradice a obecná známost města v obchodním světě, ale i místní zkušené a zručné dělnictvo, stejně jako možnosti jednoduššího způsobu nákupu surovin či následného prodeje výrobků. K odchodu za lepšími podmínkami do Brna se nakonec odhodlali i ostatní podnikatelé, jako např. majitel vlnařského podniku Max Deutsch nebo Max Bum, vlastník tkalcovské firmy, kterou bychom po jejím přesídlení (1849) našli na adrese Příční č. 4, či výrobce cajků Heinrich Herschmann (1856) a další. Odchod významných židovských podnikatelů a řemeslníků z Rousínova během 19. století tak znamenal až na pár výjimek postupný úpadek hospodářských aktivit zdejšího židovského obyvatelstva, které již nikdy nedosáhly takového významu, jaký jsme mohli zaznamenat právě v 18. a 19.
tags: #zide #a #mlynarske #remeslo #historie