Tvoření přídavných jmen od zeměpisných názvů: Pravidla a výjimky
Tento článek se zaměřuje na pravidla a záludnosti spojené s tvořením přídavných jmen od zeměpisných názvů v českém jazyce. Poskytuje ucelený přehled pravidel pro tvoření těchto přídavných jmen, včetně zohlednění domácích i cizích jmen, a to srozumitelným způsobem pro různé úrovně čtenářů.
Úvod
Tvoření přídavných jmen od zeměpisných názvů se řídí určitými pravidly, ale i výjimkami. Je důležité je znát, abychom se vyhnuli chybám a psali správně.
Tvoření přídavných jmen od domácích zeměpisných jmen
Většina přídavných jmen od jmen zeměpisných se tvoří příponou -ský. Například Plzeň → plzeňský, Bochov → bochovský.
Jména zakončená na -ko, -ky, -ka
U jmen zakončených na -ko, -ky, -ka se koncové -k- někdy odsouvá: Jevíčko → jevíčský, Sedlečko → sedlečský, Okříšky → okříšský, Bystřička → bystřičský. Jindy koncové -k- podléhá změnám při odvozování příponou -ský: Hoštka → hoštecký, Popůvky → popůvecký.
Víceslovná zeměpisná jména
Od víceslovných zeměpisných jmen tvoříme složená přídavná jména (Český Brod → českobrodský, Ústí nad Orlicí → orlickoústecký), která se v komunikační praxi uplatňují především tam, kde je nutná přesná identifikace objektu. V úzu se však často setkáváme s názvy odvozenými pouze od jmenné části zeměpisného jména, tzn. Český Brod → brodský, Ústí nad Orlicí → ústecký.
Čtěte také: Návody na podzimní aktivity s dětmi
Od jmen složených z přívlastku (přídavné jméno vzoru „jarní“) a podstatného jména tvoříme přídavná jména pravidelně příponou -ský, přední člen je spojen s následujícím členem spojovací samohláskou -o-. První člen pojmenování vstupuje do odvozeného přídavného jména v podobě utvořené od tvrdého vzoru „mladý“, neodvozujeme tedy Horní Blatná → horněblatenský, ale hornoblatenský, stejně tak Dolní Bečva → dolnobečevský, Kostelní Lhota → kostelnolhotský. Někdy se první člen základu mění: Přední Kopanina → předokopaninský (nikoli předno-), Zadní Poříčí → zadopoříčský (nikoli zadno-) apod. V některých případech se odvozeniny tvoří pravidelně s užitím měkkého vzoru „jarní“: Vyšší Brod → vyšebrodský, Dívčí Hrad → dívčehradský.
Při tvoření přídavných jmen typu labskoústecký je nutno obrátit pořadí složek a vypustit předložku: Ústí nad Labem → labskoústecký, Ústí nad Orlicí → orlickoústecký, Lipník nad Bečvou → bečevskolipnický, Hořice na Šumavě → šumavskohořický apod. Jména typu labskoústecký nepatří k frekventovaným a jejich tvoření působí v praxi značné obtíže. V běžné mluvě obvykle vystačíme s přídavnými jmény odvozenými od prvního členu: ústecký, lipnický; velmi častá jsou zde i opisná vyjádření, např. spojení šumavskohořická pošta lze nahradit předložkovým pošta v Hořicích na Šumavě.
U podvojných zeměpisných jmen, sdružujících v jeden celek dvě různá zeměpisná jména, zachováváme psaní se spojovníkem i v odvozeném složeném přídavném jménu: Rakousko-Uhersko → rakousko-uherský, Frýdek-Místek → frýdecko-místecký apod.
Tvoření přídavných jmen od cizích zeměpisných jmen
Při tvoření přídavných jmen od cizích jmen vycházíme co nejvíce z pravidel české slovotvorby, nebereme ohled na cizojazyčné podoby přídavných jmen, např. přídavné jméno od Moskva je v ruštině moskovskij, v češtině odvozujeme Moskva → moskevský. Základem pro odvození je zvuková podoba podstatného jména, avšak k jeho psané podobě je rovněž nutno přihlížet.
Jména zakončená na samohlásku
Stejně jako u domácích jmen se samohláska při odvozování odsouvá: Verona → veronský, Belize → belizský, Borodino → borodinský. Samohláska však zůstává ve slovech jednoslabičných: Spa → spaský, Bre → breský, Mbo → mboský, někdy se ponechává nevyslovované e v anglických jménech: Cambridge → cambridgeský, Newcastle → newcastleský.
Čtěte také: Tvoření vánočních zvonečků
U zakončení na -i, -y, -u se ustálila tendence zachovávat samohlásku v dvouslabičných slovech: Asti → astijský, Cluny → clunyjský, Baku → bakuský, před příponu se po -i, -y vsouvá ještě opěrné j: Mary → maryjský, Bali → balijský (možno i baliský), a to až na ustálené výjimečné případy, např. Haiti → haitský, Korfu → korfský (lze i korfuský).
Samohlásková písmena -å, -ø, -ö v zakončení základu se často vyskytují u jmen pocházejících ze severských jazyků a při odvozování se většinou ponechávají, např. Storå → storåský, Tromsø → tromsøský, Malmö → malmöský.
Jména zakončená na souhlásku
Končí-li základ zdvojeným písmenem -ss, zachovává se -ss- i v přídavném jménu: Reuss → reusský, Edessa → edesský, Halikarnassos → halikarnasský.
U jmen se zakončením na -ing a skupinu -ng v základu se g obvykle neodsouvá, a to zejména u anglických jmen: Reading → readingský, Ealing → ealingský a ve jménech, v nichž naznačuje zadopatrovou výslovnost souhlásky n: Peking → pekingský, Luo-jang → luojangský, Däpung → däpungský.
Odsouvání zdvojených souhláskových písmen je u cizích názvů problematické, písmena se obvykle odsouvají analogicky s jinými typy, tj. odsouvá se poslední písmeno před koncovou samohláskou základu, srov. Helsinky → helsinský. Odsouvání se týká hlavně skupin -kk- (-cc-) a -nn-: Kurikka → kurický, Lucca → lucký, Cayenne → cayenský (i cayennský).
Čtěte také: Nápady pro vánoční tvoření
Vkladné -e-
Vkladné -e- se uplatňuje v základech zakončených na souhláskovou skupinu, nejčastěji s poslední souhláskou r, l, m, n, ň: Basra → baserský, Tuzla → tuzelský, Vjazma → vjazemský, Livno → livenský, Jelňa → jeleňský.
Odstranění koncové samohlásky a rozšíření o -j-
Odsouvání koncové samohlásky a rozšíření o -j- se uplatňuje u slov zakončených na samohláskovou skupinu: Bilbao → bilbajský, Samtredia → samtredijský, Anzio → anzijský apod. Od zeměpisných jmen zakončených na -ie, -ye se v některých případech odvozují přídavná jména odsunutím koncové samohlásky a rozšířením o -j- (Núbie → núbijský), v jiných se odsouvají obě samohlásky (Persie → perský).
Změny hlásek k a g
k + ský → cký. Platí i pro případy, kdy je vyslovované [k] psáno v grafické podobě jako -c-: Kresčak → kresčacký, Bangkok → bangkocký, Cognac → cognacký (ale některá jména na -k se ponechávají beze změny: Norfolk → norfolkský).
g + ský → žský: v této skupině je hojné kolísání - měkčí se zpravidla ve jménech pocházejících ze slovanských a baltských jazyků: Atig → atižský, jinde je např. c + ský → cký: Brodnica → brodnický, Gönc → göncký.
Cizí přípony
U malé skupiny přídavných jmen se uplatňují cizí přípony, popř. se česká podoba tradičně tvoří odchylně, např. Loreta → loretánský, Peru → peruánský, Kuba → kubánský, Provence → provensálský, Malta → maltézský kříž (ale maltské obyvatelstvo).
Tvoříme-li přídavná jména od víceslovných názvů, liší se způsob tvoření podle původu jména. U jmen slovanského původu postupujeme obdobně jako u jmen domácích. Např. od názvu Kamensk Uralskij (rus.) utvoříme přídavné jméno uralskokamenský analogicky podle domácího typu Horšovský Týn → horšovskotýnský, protože Uralskij je ve výchozím sousloví přídavným jménem, jen pořadí podstatného a přídavného jména je oproti češtině obráceno. U jmen neslovanských dochází ke spřahování obou složek, jejich podoba se nemění: La Rochelle → larochellský, San Francisco → sanfranciský. Vzhledem k tomu, že zeměpisná jména cizího původu se mohou skládat i z mnoha složek a vytvořené přídavné jméno by působilo neobratně, je často vhodnější použít opisného vyjádření.
Délka samohlásky v základu slova
Délka samohlásky v základu slova se při tvoření přídavných jmen obvykle nemění. Existují však výjimky:
- Zachování délky: Samohlásky u jmen zdrobnělých délku zachovávají.
- Změna délky: Délka samohlásky základového slova se mění v některých případech.
Psaní "ú" a "ů"
Písmeno ú se píše:
- Na začátku slov, např. účel.
- Po předponě a na začátku druhé části složeniny, např. trojúhelník.
Písmeno ů se píše v případech ostatních. Například:
- V koncovkách 2. a 3. pádu čísla množného.
- V 1. pádu čísla jednotného.
Psaní předpon s-, z-, vz-
Psaní předpon s-, z-, vz- má jasná pravidla, i když existují výjimky.
- Předpona vz- se píše vždy se z: vzpomenout si, vztyčit.
- Předložka z se pojí se 2. pádem.
- Předložka s se pojí se 7. pádem.
Rozlišení předpon s- a z-
Předpona s- se píše tehdy, pokud jde o směr „dohromady, k sobě“, nebo „shora dolů“ a „z povrchu pryč“. Najde se i několik ustálených případů, kde je psaní předpony s- dáno tradicí, např. skonat, schovat se, skončit, stěžovat si, strávit.
Předpona z- se píše při tvoření dokonavých sloves, která vyjadřují výsledek děje nebo která se tvoří z podstatných či přídavných jmen s významem „stát se tím, co znamená základové slovo“. Stejně zažitá je také předpona z- se ve slovech zpívat, zpovídat, zkoušet nebo zkoumat.
Shoda přísudku s podmětem
Při shodě přísudku s podmětem je třeba dodržovat následující pravidla:
- Několikanásobný podmět stojí před přísudkem: přísudek může být vždy v množném čísle.
- Sešity a knihy podražily.
- Sešity a ořezávátka podražily.
- Od samého rána nás svým zpěvem budily pěnkavy a kosi.
- Od samého rána nás svým zpěvem budila pěnkava a kos/kosi.
- Od samého rána nás svým bučením budilo tele a selata.
- Několikanásobný podmět je tvořen nesouřadně, tj. pomocí předložky s - možností je více, ale vždy správně je při pořadí podmět-přísudek psaní podle podmětu v 1. pádě.
- Bratr se sestrou šel domů.
- Matka s dcerou šla na návštěvu.
- Přišly už dívky s hochy?
- Vrátila se již děvčata s chlapcem?
- Z dlouhé cesty se vrátili chlapci s dívkami až k večeru.
- Z dlouhé cesty se vrátily dívky s chlapci až k večeru.
- Z dlouhé cesty se vrátil otec s dcerami až k večeru.
- Shodu mají jako životná, i když koncovky jsou neživotné:
- Rodiče se vrátili domů.
- Lidičky běhali po návsi.
- Řídíme se koncovkou:
- Ledoborci brázdili moře x Ledoborce brázdily moře.
- Dny se krátily. Dni se krátily.
Zájmena "jenž", "jímž", "jejíž"
- Vymyslel postup, jímž bylo možno dosáhnout cíle - tím postupem.
- Vymyslel metodu, jíž bylo možno dosáhnout cíle - tou metodou.
- Vymyslel řešení, jímž bylo možno dosáhnout cíle - tím řešením.
- Vzpomínal na ženu, již tolik miloval - tu ženu tolik miloval.
- Pozor na 1. p. mn. č.: správně je jen Muži, již se nevrátili.
- Pozor na 4. p. j. č.: správně je Muž, jehož/jejž vidíme, ale jen Hrad, jejž vidíme.
Psaní čárek
- Odděluje se čárkou jak zleva, tak zprava (ať je vložena do jedné věty, nebo do dvou):
- Ten muž, který stojí u okna, je můj bratr.
- Čárka se nepíše, a to ani ve vedlejších větách spojených slučovacím poměrem:
- Vešel a posadil se.
- Řekl, že přijde a poradí nám.
- Nechce, abychom se trápili a pořád na to neštěstí mysleli.
- Těsný a volný přívlastek:
- Těsný přívlastek vybírá z více variant, možností, nabídek jednu, kterou právě definuje jako tu, o niž v dané situaci jde; čárka se pak nepíše: Lodě vplouvající do přístavu se podrobí karanténě. (Smysl: Před přístavem je více lodí, ale jen ty, které vplují, musejí do karantény.)
- Volný přívlastek jen dodává méně podstatnou informaci k jednomu objektu či skupině objektů, nedefinuje, nevybírá: Lodě, vplouvající do přístavu, se podrobí karanténě.
- Můj bratr žijící v New Yorku má dvě dcery. (Smysl: Mám více bratrů a definuji z nich toho, který žije v NY - jen ten má dvě dcery.)
- Můj bratr, žijící v New Yorku, má dvě dcery.
- Beethoven, prožívající v té době hluboký milostný vztah, psal v rychlém sledu jednu klavírní sonátu za druhou.
- Před alternativním nebo se čárka nepíše, považuje se za slučovací, nikoli vylučovací. Musí ovšem jít o alternativu v okamžiku promluvy (tj. v dané chvíli je ještě na výběr, třebaže později již musí dojít na buď-anebo):
- Kup housky nebo rohlíky, to je jedno.
- Budeme to muset přeplavat nebo přebrodit.
- Pojedu dnes nebo zítra, ještě nevím.
- Vysloveně vylučovací (= čárka se píše) je nebo např. v tomto případě: Okamžitě vynes smetí, nebo si mě nepřej!
- Jestliže se v souvětí sejdou dva nebo tři spojovací výrazy vedle sebe, posune se čárka před první z nich.
- Hrál karty, a když prohrál tři stovky, zvedl se od stolu.
- Vyslechl si námitky, a aby se neřeklo, formálně slíbil se jimi zabývat.
Složená přídavná jména
Složená přídavná jména charakterizujeme jako přídavná jména skládající se alespoň ze dvou původně samostatných složek.
- Souřadná: složky jsou na stejné úrovni, např. hygienický a epidemiologický = hygienicko-epidemiologický.
- Podřadná: jedna složka rozvíjí druhou.
Pokud je první složka složeného přídavného jména zakončena na -sko, -cko, -ně nebo -ově, používáme pro oddělení obou složek spojovník (ten zde v podstatě plní funkci spojky a), např. zemědělsko-potravinářský (týkající se zemědělství a potravinářství), technicko-ekonomický (týkající se techniky a ekonomiky), literárně-hudební (týkající se literatury a hudby), obsahově-významový (týkající se obsahu a významu) apod.
Jestliže první složka složeného přídavného jména nekončí na -sko, -cko, -ně nebo -ově, píšeme obě složky dohromady bez spojovníku, např. hluchoněmý, sladkokyselý, světloplachý, verbonominální.
Složená přídavná jména, v nichž je první složkou číslovka, píšeme dohromady. Pokud číslovkovou část zapisujeme číslicí, připojujeme tuto číslici přímo k druhé části složeniny (bez spojovníku).
Označujeme-li složeným přídavným jménem dvě samostatné (tedy oddělené) barvy, píšeme mezi oběma částmi spojovník, např. žluto-zelený pruhovaný svetr, bílo-modré květované šaty, modro-žlutý míč, červeno-modro-bílá vlajka, černo-bílý károvaný šátek. Označujeme-li barevný odstín, píšeme celé přídavné jméno dohromady, bez spojovníku (např. žlutozelený, tj. žlutý odstín zelené barvy; bílomodrý, tj.
Základním pravidlům o psaní složených přídavných jmen odporují některé tradiční způsoby psaní - např. Českomoravská vrchovina, Moravskoslezský kraj, moravskoslezský region apod. Dohromady se píše rovněž přídavné jméno řeckořímský ve spojení řeckořímský zápas. Tradiční způsob zápisu dvou samostatných slov se obvykle respektuje u složených přídavných jmen se složkou raně, pozdně, vrcholně, např. raně novověký, pozdně barokní, vrcholně renesanční. Zvlášť i dohromady můžeme psát spojení typu světle šedý (i světlešedý), tmavě modrý (i tmavěmodrý), bledě modrý (i bleděmodrý) apod. Od složených přídavných jmen podřadných odlišujeme volná spojení příslovcí s přídavnými jmény, která píšeme samostatně.
tags: #tvoření #přídavných #jmen #skála #pravidla