Středověké pletené klobouky: Historie a vývoj
Středověk, rozsáhlé období evropských dějin, se vyznačoval specifickými trendy v odívání, které se v průběhu staletí proměňovaly. O módě v dnešním smyslu, tedy o střídání módních trendů, lze v dějinách evropské civilizace hovořit až od konce 13. století. Tehdy se poprvé každých dvacet třicet let vzhled oblečení výrazně proměňuje - druhy límců, hloubka výstřihů, umístění pasu, rukávy, délka špicí bot, klobouky, typy plášťů - to vše se vyskytuje v mnoha variantách. Oblečení mužů ve středověku podléhalo módním výkyvům snad ještě výrazněji než ženské odívání a často si s ním nezadalo v barevnosti a zdobnosti. Tento článek se zaměřuje na historii a vývoj středověkých pletených klobouků, zejména v kontextu dámské módy.
Středověká silueta a oděvní pořádky
To podle čeho nejsnáze poznáme v odívání jednotlivá historická období, je silueta postavy. Kde se nosil pas? Jaký tvar měly rukávy, jak široké byly sukně? To všechno nám na první pohled prozradí, v jakém odbobí se nacházíme. V raném středověku byly ženské šaty velmi málo tvarované. Od 13. století se evropská móda postupně alespoň částečně odpoutává od svého antického dědictví volných oděvů, u nichž bylo možné vytvořit tvarovanější siluetu pouze stažením páskem. Zhruba od poloviny 13. století se opasky nosí spuštěné na horní okraj pánevní kosti. Konečně se začínají uplatňovat rafinované střihy, přiléhavé siluety a šití oděvů na míru. Střih zmiňuje dobová literatura od 13. století, od 14. století se nosily i velmi těsné a složitě střižené šaty.
Ve společnosti rozdělené na duchovní stav, šlechtu a pracující lid byl oděv důležitým poznávacím znakem toho, do které vrstvy člověk náležel. Spolu s tím, jak měšťané bohatnou díky řemeslům a obchodu, se snaží také vyrovnat rytířům a pánům svými šaty (často pro ně není těžké některé chudnoucí šlechtice i dalece předčít svou garderobou). To se však vyšším společenským vrstvám příliš nezamlouvá, a proto už od 13. století vznikají tzv. oděvní pořádky zakazující měšťanům různé módní výstřelky, šperky a drahé látky, aby rozlišení zůstalo zachováno. Zpočátku je vydávali panovníci, později i sama města. Přestoupení bylo trestáno různě: nejčastěji pokutou, zabavením přepychového oděvu, veřejnými pracemi, ročním vypovězením z města nebo i šatlavou, kam si ovšem za manželky a dcery chodili sednout jejich manželé a otcové. Tyto podrobné vyhlášky, hojně vydávané hlavně ve 14. století, jsou dnes cenným zdrojem informací o dobové módě, jejích proměnách a používaných názvech oděvů.
Pokrývky hlavy a účesy ve středověku
Pro vdané ženy byl základní pokrývkou hlavy závoj neboli rouška (čes. také roucha, šlojíř), který ovíjí hlavu, uši a část tváří i krk. Vyskytuje se v mnoha variantách: od velmi pečlivého zavinutí odhalujícího jen tvář až po v podstatě jen úzké pruhy látky přidržující účes, od jednoduchých až po složitě řasené a aranžované, leckdy protkávané zlatem. Rouška je často doplňována obroučkou nebo korunkou.
Účesu věnovaly svobodné dívky i vdané ženy velkou pozornost. Většinou nosily vlasy rozpuštěné a nakadeřené tzv. roubíkem (rozpáleným želem), vdané ženy pod rouškou, neprovdané dívky chodily prostovlasé. Oblíbené byly u panen i mládenců věnce z živých či umělých květin a obroučky (čes. loubky). Součástí ženského účesu, zejm. drdolů, byly nezřídka také ozdobné síťky. Další oblíbenou úpravou vlasů byly copy - volně visící (to zejména ve 12. století) nebo různě stočené - ve 13. století často do tzv. beraních rohů (zatočené na stranách hlavy do husté spirály), ve 14. století většinou přes uši dopředu na temeno. Do účesů si dívky vplétaly šňůry perel či stuhy a často je doplňovaly příčesky.
Čtěte také: Vyšívání na pletené čepice
Klobouky a čepce
Klobouky a čepce všeho druhu byly vedle roušek také populární. Koncem 14. století se objevuje henin - protáhlý (až 60 cm) špičatý klobouk se závojem, ve kterém dnes vyobrazujeme většinou bílou paní. Zprvu ho nosily hlavně nevěstky, brzy se ale rozšířil i do „slušné“ společnosti.
Renesanční vlivy a reformační styl
Renesanční odívání bylo ovlivněno myšlenkami humanismu, které se šířily od poloviny 15. století z vyspělých italských měst do celé Evropy. Ve středu pozornosti stál člověk se svými klady i zápory, lidská jedinečnost a výlučnost byla respektována bez výhrad. Pro renesanční oděv bylo charakteristické osvobození od pozdně středověké vyumělkovanosti, respektování přirozených proporcí lidského těla a zrušení kategorie stavovských krojů. V Čechách se začal renesanční způsob oblékání prosazovat na přelomu 15. a 16. století, tzn. v době, kdy již byla renesanční móda v samotné Itálii téměř překonanou záležitostí. Renesanční styl odívání narážel v Čechách na silnou gotickou tradici. Zásadní změny v oblékání přijal nejprve panovnický dvůr a šlechta, později i ostatní společenské vrstvy.
V zemích střední Evropy, které byly v 16. století zasaženy reformačním hnutím, se oděv chápal především jako odznak náboženského vyznání. Reformační styl oblékání prožíval svůj vrchol od 20. let 16. století do poloviny 16. století. V důsledku kritiky přepychu a omezení nákladnosti oděvů ztrácel reformační šat na lehkosti a eleganci. Podle reformační módy se v Čechách oblékali zejména příslušníci protestantské šlechty a měšťanstva. Charakteristickým prvkem reformačního oděvu se stala šuba, kterou nosili jak muži, tak ženy. Jednalo se o typ pláště, který spadal ke kolenům nebo až k zemi, měl dlouhé široké rukávy a šálový límec zdůrazněný kožešinou. Šuba byla vepředu otevřená, takže byl pod ní vidět spodní oděv. Jedním z mála možných projevů individuality se v rámci reformační módy stala pokrývka hlavy, většinou baret nejrůznějších tvarů. Dámský reformační oděv byl oproti zemím, kde převládal vliv italské renesance, zdrženlivý a měl vyjadřovat zejména ženskou počestnost a zbožnost. Jako výraz cudnosti a přísného náboženského vyznání si některé ženy halily vlasy i část obličeje do různě tvarovaných bílých roušek.
Španělská renesance a její vliv na módu
Po politickém vzestupu Španělska zapříčiněném zámořskými objevy se začala od poloviny 16. století tamní renesanční móda šířit Evropou. Španělský kostým vznikl pro potřeby královského dvora a jeho přísné etikety a stal se výrazem absolutismu a protireformace; postupně se vyvíjel od doby Karla V. (1500 - 1558), svou klasickou podobu však dostal až za vlády Filipa II. (1527 - 1598). Španělský styl oblékání se prosadil zejména na evropských panovnických dvorech, kde se jeho nadvláda udržela až do 17. století. Do extrému byla španělská móda dovedena v Anglii za vlády královny Alžběty I. V Čechách se podle španělské módy oblékali nejprve hlavně příslušníci panovnického rodu a vysoké šlechty. Španělský styl odívání se v Čechách výrazněji prosadil poté, co Rudolf II. přenesl sídlo své císařské rezidence do Prahy (1583). Některé prvky španělské módy přejala posléze i nižší šlechta a měšťanstvo. Charakteristickým prvkem španělské módy bylo okruží, které někdy nabývalo nadměrných velikostí a muselo být podpíráno zvláštní konstrukcí. Vzhledem k okruží se nosili krátce střižené vlasy a pokrývky hlavy malých forem.
Textilní materiály a barvy ve středověku
Základním materiálem pro výrobu šatů bylo vlněné sukno, které bylo zvláště oblíbené v severnějších částech Evropy, neboť vlna částečně odpuzuje vodu a hřeje i po zvlhnutí. Spodní vrstvy oděvu byly většinou plátěné (lněné, konopné) nebo hedvábné. Z hedvábí byly také luxusní tkaniny: atlas (lesklý textil), damašek (s vetkaným ornamentem) a samet. Vzácně se objevuje i bavlna. Oblíbenou tkaninou byly hedvábné damašky, nejžádanější byla kožešina sobolí, používaly se ale i liščí, kuní, veverčí (tzv. popelka) nebo hranostajová.
Čtěte také: Průvodce nákupem levných dámských svetrů
Středověk miloval pestré a výrazné barvy, které rád skládal do kontrastních kombinací (žlutá - zelená, modrá - červená, červená - bílá, červená - žlutá), o oděvu toto platí obzvláště. K nejoblíbenějším barvám patřila červená, ať už purpur (symbol vznešenosti) nebo jasně rudá (symbol života a lásky). Červená se často kombinovala s bílou (barva čistoty a radosti), kterou podobně jako jiné světlé barvy (světle růžová) obvykle nosily mimo jiné neprovdané dívky. Častá byla rovněž zelená a modrá. Žlutá, získávaná z drahého šafránu, byla pro nákladnost své výroby (i dnes říkáme, že je něčeho „jako šafránu“) barvou těch nejbohatších. Zároveň se ale začala více a více spojovat s pýchou a rozmařilostí, tedy s neřestmi, a proto je zaváděna jako barva deklasovaných - nevěstek a židů.
Závěr
Středověká móda, včetně pletených klobouků, prošla v průběhu staletí výrazným vývojem. Od prostých roušek a čepců se postupně přešlo k sofistikovanějším kloboukům, jako byl henin. Módní trendy byly ovlivněny společenským postavením, náboženským vyznáním a také vlivy z jiných zemí, jako byla Itálie a Španělsko. Oděvní pořádky se snažily regulovat oblékání, ale touha po módních výstřelcích byla silná. Používání kvalitních materiálů a výrazných barev dodávalo středověkému odívání jedinečný charakter.
Čtěte také: Jak vybrat bílé pletené punčocháče XXL
tags: #stredoveke #pletene #klobouky #historie