Sluneční Pleteň: Umístění a Anatomie

Sluneční pleteň, známá také jako plexus solaris nebo celiakální plexus, je komplexní síť nervů umístěná v břišní dutině. Hraje klíčovou roli v mnoha důležitých tělesných funkcích, včetně trávení, imunitního systému a reakce na stres. Pochopení její anatomie a umístění je důležité pro pochopení její funkce a vlivu na celkové zdraví.

Umístění Sluneční Pleteně

Sluneční pleteň se nachází v horní části břicha, za žaludkem a před aortou. V mikro-světě lidského těla existuje přirozeně paralela; vždy se jedná o jednu a tutéž oblast, nacházející se ve střední části břicha, asi 3 prsty POD pupeční jizvičkou. Tato oblast je často popisována jako "druhý mozek" těla.

Anatomie Sluneční Pleteně

Sluneční pleteň je spletitá síť nervů, která zahrnuje sympatická a parasympatická nervová vlákna. Přijímá signály z mozku prostřednictvím míšních nervů a vysílá signály do orgánů v břiše, čímž reguluje jejich činnost.

Neurony a Glie

Základní morfologickou, trofickou a funkční jednotkou nervové tkáně je neuron. Neuron se skládá z:

  • Těla (perikaryon, neurocyt, pyrenofor): Má trofickou funkci a zajišťuje životnost celého neuronu a tím i jeho specifickou funkci. Tvoří jej buněčná membrána, velké jádro a cytoplazma s buněčnými organelami (mitochondrie, lyzosomy, charakteristický Golgiho aparát, endoplasmatické retikulum s ribozomy). Pro nervovou buňku je typická tzv. Nisslova substance - propojené cisterny endoplasmatického retikula, která zasahuje do dendritů, ale nikoli do axonu. Cytoskelet se skládá z neurotubulů (mikrotubulů) a zvlněných filament. U některých neuronů jsou v neuronu zrnka pigmentu, melaninu (např. substatia nigra), dále tukové kapky s příměsí žlutého pigmentu, tzv. multivezikulární tělíska a multilamelární útvary.
  • Dostředivých cytoplasmatických výběžků (dendritů): Vedou dostředivé vzruch do neuronu, často se bohatě větví s jejich povrch zvětšují vybíhající dendritické trny - spinae. V buněčné membráně je mnoho receptorů, které představují místa chemicky aktivovaných iontových kanálů. Jsou to bílkovinné útvary reagující na chemické signály z jiných neuronů (např. na míšním motoneuronu se jich odhaduje asi 10 000, z toho 20 % na buněčném, 80 % na denritech, které mají 40 % povrchu membrány nervové buňky. Dle stupně větvení se dělí na primární, sekundární a terciální dendrity. Jsou tvořeny buněčnou membránou a v odstupu do nich proniká Nisslova substance. Označují se jako protoplasmatické výběžky, protože mají podobnou skladbu jako neuroplasma těla.
  • Odstředivě vedoucího výběžku (neuritu): Z nervové buňky vystupuje jeden výběžkem - neurit, jehož základem je tzv. osový válec - axon. Ten začíná po odstupu z těla neuronu - tzv. odstupový kužel - funkčně tzv. iniciálním segmentem, kde vzniká vzruch, a vede podráždění ve formě vzruchu k dalšímu neuronu nebo výkonnému orgánu - efektoru. Je zakončen terminálním úsekem - telodendrion, který se větví a na koncích větvení jsou tzv. terminální knoflíky (boutons terminaux). zakončení výběžků - synapse.

Nervová tkáň je tvořena neurony a podpůrnými neurogliovými buňkami s jejich výběžky. Existují čtyři typy neuroglií:

  1. Ependymové buňky, astrocyty (astroglie) a oligodendrocyty (oligodendrogile): Tyto tři typy jsou ze zevního listu.
  2. Mikroglie (mezoglie, Hortegova glie): Objevuje se v nervové tkáni s prorůstáním cév - mesodermu.

Funkce neuroglií zahrnují schopnost tvořit mezibuněčné vazby - interneronová synaptogeneze, a tím tvořit postupně různě hierarchizované sítě a účast na signalizaci mezi neurony a glií.

Axon a Synapse

Axon je odstředivě vedoucí výběžek neuronu. Jeho cytoplasmatická složka je tvořena cytoplasmou s neurofilamnenty a neurotubuly - mikrotubuly, mitochondriemi, nepravidelnými profily hladkého endoplasmatického retikula.

Myelinizované axóny (bílá a dřeňová vlákna, periferní nervstvo - PNS) mají myelinovou pochvu, kterou tvoří v CNS z výběžků buněk oligodendroglie a v PNS z tzv. Schwannových buněk, které se postupně obtáčejí svou membránou i v několika vrstvách kolem axonu (až 50 vrstev, s výběžku zůstávají prakticky pouze membrány - dvoumembrána, cytoplasma mezi nimi se postupně ztrácí). Mezi buňkami se na axonu nacházejí tzv. Ranvierovy zářezy, kde není axon kryt Schwanovou buňkou, v tomto místě buňky pouze sousedí. Oblast krytá Schwanovou buňkou se nazývá internodální úsek. Na periferních nervech jsou v myelinové pochvě ještě zřetelné Schmidt-Lantermannovi zářezy, které odpovídají místům hranic mezi dvouvrstvami membrán Schwannových. V oblasti Ranvierova zářezu je axon ztenčelý a zde vydává i kolaterály. Myelin obsahuje 40 % proteinů a 60 % lipidů (fosfolipidy, cerbrozidy, sulfamidy a cholesterol). Poslední, třetí skupinu tvoří tzv. šedá Remakova vlákna (jsou to bezmyelinové axony vegetativních nervů), která jsou v podobě svazečku zahrnuta mezi jemné cytoplasmatické výběžky Schwannových buněk, bez toho aniž by se okolo axonu navrstvili lamely myelinu.

Axoplasmatický transport je antegrádní - od těla axonu k zakončení a retrográdní, který je o polovinu pomalejší. Je to aktivní děj a ne pouhá difúze. Je potřeba k jeho činnosti energie (oxidační fosforylace, ATP, optimální koncentrace vápníkových iontů - 3-5 mmol). Podílejí se na něm tzv. rychlý transport (40-700 mm / 24 h, optimum cca 400 mm /24 h) - dopravuje především některé neurotransmitery (např.noradrenalin) enzymy jejich přeměny (např. dopamin-β- hydroláza, acetylcholinesteráza), aminokyseliny, 20 % bílkovin a glykoproteidy, zejména některé důležité složky membrány neuronu, mezi nimi i receptory. Uvolňují se buď okamžitě, nebo postupně - ty se označují jako látky se středně rychlým transportem.

Synapse (zápoje) jsou specifické útvary zajišťující funkční spojení mezi neurony. Synapse axonu se nazývají také jako transmisivní synpatický segment. Je vytvořen rozšířenými zakončeními bez myelinu. Může jich být u jednoho axonu až 100. Označuje se jako presynaptická část synapse. Obsahuje mitochondrie a látky dopravované axoplazmatických transportem. Klasické schéma : presynpatický neuron (axon → terminální synaptické zakončení) → dendrity nebo soma postsynaptického neuronu. Přenos se mezi pre- a postsynaptickým neuronem uskutečňuje humorálně. Cytoplasma presynaptických zakončení obsahuje vedle mitochondrií (zdroj energie) synaptické váčky (vehikuly), které se hromadí především u synaptické štěrbiny (cca 20nm) a obsahují neurotransmiter (transmiter, přenašeč, posel, mediátor). Buněční receptory jsou útvary vyčnívající z vnější strany membrány, aby byla umožněna vazba na mediátoru na aktivní vazebné místo receptorové bílkoviny. chemicky řízené iontové kanály (např. acetylcholin nikotinový receptor - Na+ a K+ Ca++, receptory pro útlumové kyseliny propouštějící Cl-) - mění ionotovou vodivost.

Typy Neuronů

Neurony se dělí dle počtu výběžků:

  • Bipolární: Mají jeden dendrit a jeden axon - senzorické buňky - mají jeden relativně dlouhý axon (v sítnici, v předsíňovém gangliu,.
  • Alodendritické neurony: Mají několik hlavních větvících se kmenových dendritů (pyramidové buňky mozkové kůry a přepojovací jádra v mozkovém kmeni).
  • Idiodendritické neurony: Mají stromečkovitě se větvící dendrity a patří do skupiny specializovaných neuronů (mitrální buňky čichové kole, bulbus olfactorius, bipolární buňky v sítnici, v ganglion spirale cochlae, Purkyňové buňky mozečku…).

Wallerova Degenerace a Regenerace

Wallerova degenerace vznikne po oddělení axonu od buněčného těla a dojde k degeneraci distálního pahýlu (tzv. retrográdní, sekundární - je časově kratší) a později i k anterográdní degeneraci (primární Wallerova degenerace - je časově delší a pozdější), kdy dojde, pokud nedojde k regeneraci a ke kontaktu s receptorem či efektorem periferie axonu, i k postupnému zániku těla neuronu (např. Wallerova regenerace je reakce těla buňky na oddělení těla s produkcí stavebních proteinů od axonu. Nový axon roste rychlostí cca 1 mm/den a snaží se spojit s původními efektory nebo receptory, poté dochází k tvorbě myelinových pochev a následně k i event funkční regeneraci. Pokud je přerušen periferní nerv a nedojde k jeho spojení vznikne na jeho konci tzv.

Funkce Sluneční Pleteně

Sluneční pleteň hraje klíčovou roli v regulaci mnoha důležitých tělesných funkcí:

  • Trávení: Ovlivňuje činnost žaludku, střev, jater, slinivky břišní a dalších orgánů trávicího traktu.
  • Imunitní systém: Komunikuje s imunitními buňkami a ovlivňuje jejich aktivitu.
  • Reakce na stres: Aktivuje se při stresových situacích a spouští reakci "bojuj nebo uteč".
  • Emoce: Úzce souvisí s našimi emocemi a prožíváním. Silné emoce mohou ovlivnit činnost sluneční pleteně a naopak.

Vliv na Emoce

Solární plexus úzce souvisí s našimi emocemi. Pocit "motýlů v břiše" při nervozitě nebo "pěstí v žaludku" při strachu? To vše má na svědomí právě solární plexus. Když prožíváme silné emoce, jako je radost, strach nebo smutek, solární plexus reaguje.

Péče o Sluneční Pleteň

Pro zdravý solární plexus je důležité:

  • Správná výživa: Omezit zpracované potraviny, cukr a kofein. Zařadit do jídelníčku čerstvé ovoce, zeleninu, celozrnné produkty a libové bílkoviny.
  • Pravidelný pohyb: Jóga, pilates nebo i procházky v přírodě prospívají trávení a uvolňují napětí v oblasti břicha.
  • Dýchací cvičení: Hluboké dýchání do břicha stimuluje solární plexus a zklidňuje mysl.
  • Relaxace: Stres a úzkost negativně ovlivňují trávení a celkovou pohodu. Meditace, jóga a mindfulness nám mohou pomoci dosáhnout vnitřního klidu a rovnováhy.

Ústřední Nervstvo a Periferní Nervy

Ústřední nervstvo je soubor nejvyšších center, které udržují jednotu organismu a zabezpečují jeho integraci s prostředím, včetně reakcí. Množství zpráv a vlivů z vnějšího i vnitřního prostředí organismu se označují jako podnět. Nervový systém pak řídí, reguluje a kontroluje všechny funkce organismu a dává vznik k složitému komplexu činností, které označuje jako chování jednotlivce. Nervový systém má kódy, kterými získává podněty z prostředí (vnějšího i vnitřního), zpracovává informace a přiměřeně reaguje. Základními ději v nervové systému jsou podráždění a útlum (excitace a inhibice). Obě děje jsou aktivní a vyžadují energii. Základem je změna propustnosti Na+ a K+ kanálů závislé na polarizaci membrány. Depolazirace subsynaptické membrány nestačí na aktivaci celé membrány - vznikne tak potenciálová změna, která se označuje jako excitační postsynaptický potenciál (EPSP) (depolarizace nastane cca 0,5 ms po dosažení aferentního vzruchu k tělu neuronu, za 1-1,5 ms dosáhne vrcholu, a pak se exponenciálně vrací k výchozí hodnotě (1/e tj. 1/ 2,718 se označuje časová konstanta, u ESPS je 4 ms). Postupně dochází k sumaci jednotlivých EPSP a dosáhne úrovně vzruchové aktivity - vzniká hrotový akční potenciál. Sumace proběhne současně a nazývá se prostorová sumace. Pokud podněty přichází v kratším intervalu než je depolarizace membrány, jedná se o časovou sumaci. Oba typy sumací se nazývají facilitace (odpověď převyšuje součet jednotlivých reakcí). Přechod vzruchu přes synapsi vyžaduje určitý časový úsek a označuje se jako synaptické zpoždění (je asi do 0,5 ms). Při depolarizaci dochází k přechodu sodíkových iontů dle koncentračního elektrického gradientu do neuronu. Podráždění některých vláken může způsobit hyperpolarizaci (vzniká asi za 1-1,25 ms po příchozu aferetního vzruchu), snižuje se dráždivost neuronu, tlumí se odpověď - inhibiční postsynaptický postenciál (IPSP), jehož vrchol nastává za 1,5-2 ms, klesá s časovou konstantou kolem 3 ms. I zde existuje prostorová a časová sumace, dochází k lokálnímu zvýšení propustnosti pro draslíkové a chlorové ionty, ale propustnost pro sodíkové ionty zůstává nezměněna.

Principy kódování v nervstvu. Podněty dělíme dle tří kriterií: modality (specificity), kvantity a kvality. Pro vznik podnětu jsou nutné tří podmínky: musí být dostatečně silný (podnětový práh), musí mít určité minimální trvání, rozdíl mezi výchozím a novým stavem musí nastat dostatečně rychle.

Periferní nervová vlákna mají tendenci se sdružovat do svazků - nervů. Jednotlivá vlákna nervových buněk jsou zabalena do ochranného pláště, endoneuria. Více neuritů vytváří primární svazky a jsou obaleny v dalším ochranném plášti, jímž je perineurium, které vypadá jako rukáv tvořený vrstvami epiteloidních buněk. Buňky jsou uspořádány v několika vrstvách a navzájem jsou propojeny pomocí těsných spojení (tight junctions), které zajišťují nepropustnost pro většinu makromolekul. Tato vnitřní vrstva je pak obalena vnější vrstvou z pojivové tkáně. Posledním ochranným pláštěm je epineurium. Každý axon neuronu je izolován Schwannovou buňkou, okolo níž se nalézá první ochranný obal endoneurium. Endoneurium je vrstvička z pojivové tkáně okolo každého nervového vlákna periferních nervů a je tvořeno vrstvou retikulárních a kolagenních vláken, dále se zde nalézají fibroblasty a příležitostné makrofágy. Několik svazků je chráněno druhým obalem perineuriem, tvořeným z epiteloidních buněk. Perineurium je ochranný plášť svazku několika nervových vláken, která jsou jednotlivě obalena ve svém vlastním pouzdře zvaném endoneurium. Více svazků perineuriích je pak obaleno dalším pláštěm nazvaném epineurium. Posledním obalem je epineurium, které chrání a zároveň vyplňuje svazky vláken. Epineurium je tvořeno fibrózním pláštěm vazivové tkáně. Celý útvar se pak nazývá periferní nerv. Vazivová tkáň obklopující nerv se nazývá mezoneurium. V podélném směru jsou atonální vlákna zvlněná.

Reflexní Oblouk

Reflex je funkčně strukturní jednotka nervového systému, v níž se projevují podráždění a útlum. Reflex se uskutečňuje po reflexním oblouku, který tvoří: čidlo - receptor → dostředivá (aferentní) senzitivní dráha → ústředí v nervovém systému - v míše, mozku → odstředivá (eferentní) motorická dráha → efektor - sval, žláza. Dělí se dle počtu neuronů : dvouneuronové - propriocepční, tříneuronové, disynaptické - exterocepční, víceneronové - vegetativní, viscerální. Dále se dělí na nepodmíněné - vrozené a podmíněné - získané, naučené. Zvláštní skupinou jsou instinkty.

Základní funkční výkony nervových center jsou prostorová sumace - součet podnětů a okluze - jedna buňka podrážděna současně z více vláken, podnět je slabší než pokud by byla podráždění izolovaná, facilitace - zvýšené sumační podráždění. Při základních dějích v centrálním nervstvu, podráždění a útlum, vzniká v okolí míst podráždění útlum a v okolí místa útlumu podráždění - prostorová indukce. Pokud vznikne opačný děj po skončení děje prvotního - indukce časová. Indukce jsou typické pro vyšší nervové činnosti. Další jsou revertebrace - tj. kroužení vzruchu po neuronových okruzích a vznik tzv. následného výboje (after-discharges). Revertebrace je podkladem tzv. rozněcování (kindling), je považována za obecný základ fyziologických a patologických pochodů.

Uspořádání nervového systému. Prostorová síť neuronů a jejich spojů představuje složitý komplex obvodů. Základní kompenzační strategií nervového systému je plasticita nervového systému. Je to schopnost přizpůsobovat se nejrůznějším vlivům.

Hřbetní Mícha

Hřbetní mícha je provazec nervové tkáně uložený v páteřním kanálu délky asi 40-50 cm. Na průřezu v různých segmentech má oválný, kruhovitý nebo válcovitý tvar o šířce 10-13 cm. Je obklopena míšními obaly. Jsou tři: na povrchu je měkká plena- pia mater spinalis, která vniká do všech záhybů a rýh míchy. Nad ní je pavoučnice - arachnoidea spinalis, která míchu obaluje volně. Mezi oběma měkkými plenami je prostor - cavitas subarachnoidea vyplněný mozkomíšním mokem - liquor cerebrospinalis. Zevně je tvrdá plena- dura mater spinalis, která kolem míchy vytváří vak - saccus durae matris spinalis a přechází až na míšní nervy do meziobratlových otvorů - foramina intervertebralia. Tvrdá plena nesrůstá s periostem kanálu páteřního.

Mícha začíná pod velkým týlním otvorem - foramen magnum výstupen prvního krčního míšního nervu. Kaudálně mícha končí kuželovitě v úrovni L1-2 - conus medullaris a dále pokračuje do úrovně S2 konečným vláknem - filum terminale. Na míše se nachází dvě ztluštění - krční, má střed ve výši obratle C5, a bederní, ve výši obratle Th12 (intumescentia cervicalis et lumbalis). Štěrbinou a brázdami je povrch míchy podélně rozdělen na přední, boční a zadní provazce - funiculi medullae spinalis ventralis, lateralis et dorsalis. Zadní boční brázdou - sulcus dorsolateralis vstupují vlákna zadních kořenů míšních nervů (senzitivní - radices posterior). Přední boční brázdou - sulcus ventrolateralis vystupují vlákna předních kořenů míšních nervů, motorická - radices anteriores. Přední a zadní kořeny se spojují v míšní nervy, kterých je 31-33 párů a vystupují z meziobratlových otvorů. Z toho je 8 nervů krčních, 12 hrudních, 5 bederních, 5 křížových a 1 až 3 kostrční. Odpovídající úsek míchy, z kterého vzniká příslušný míšní nerv se nazývá míšní segment. Z horní krční míchy vystupují míšní nervy horizontálně, kolmo, dolní krční a další míšní nervy se postupně sklánějí kaudálně, až bederní, křížové a kostrční nervy vytvářejí chvost vláken (koňský chvost - cauda equina). Dochází k tomu proto, že páteř roste rychleji než mícha.

Na průřezu míchou je uprostřed patrný centrální kanál - canalis centralis, který je kaudálně uzavřený a kraniálně vstupuje do komorového systému mozku - IV. komory. Je vyplněn mozkomíšním mokem. Šedá hmota míšní - substantia grisea. Má tvar motýla, který se mění v jednotlivých úsecích míchy. Zadní rohy jsou delší, štíhlejší a dosahují téměř k povrchu.

Třetí Čakra a Její Mylné Zaměňování

Třetí čakra, tzv. solární čakra, bývá však velmi často mylně zaměňována za solar-plexus - lékařům a boxerům dobře známou nervovou pleteň v oblasti mírně NAD pupíkem. Chyba vznikla totiž z nesprávného výkladu původních indických obrázků čaker již v první vlně obliby jógy, tedy někdy v 50tých letech minulého století. Indové na svých původních půvabných nákresech energetického systému lidského těla totiž malují čakry jako květy, ale protože do obrázku se 1. ,2. a 3. Jenže neznalý západní hledač, přišedší s vlnou květinových dětí hippie do Indie, lačný po vědění a objevivší tuto novou "ameriku", to vzal doslovně. Naopak pomýlené pumpování energie do solar-plexu (výše, nad pupíkem) může vyústit v dosti nepříjemné pocity, jako např. pálení žáhy, nadýmání, pocity plnosti a zhoršeného trávení, v důsledcích pak i překyselení žaludku, překrvení dvanácterníku, nejurputnější případy se dopracují až k žaludečním či duodenálním vředům či dokonce akutní neprůchodnosti střev.

Všechna prastará cvičení jako např. pozdrav Slunci, pozdrav Měsíci, T'ai-chi, Pět tibeťanů, buddhistické poklony a mnoho dalších, většinou vycházejících z východních nauk, však dobře ví, jak je to správně. Hravým způsobem je lze naučit si uvědomovat svůj Střed, svoje skutečné a pro život nezbytné těžiště. Tuto (často opakovanou, zcela samo-zřejmou) znalost pak ocení i ve škole, při zkoušení, při trémě, strachu…. Své děti to mohou jednoduše naučit i rodiče, učitelé či vychovatelé, i ti, kteří jógu ani jiná podobná cvičení nepraktikují. Stačí udělat malý pokus - namalujeme-li a vystřihneme si človíčka z pevného papíru, a pokusíme-li se jej udržet balancováním na špičce prstu, najdeme jeho fyzické a fyzikální těžiště právě v místě pod pupíkem.

Kožní Soustava a Její Funkce

Kožní soustava tvoří souvislý pevný a dostatečně pružný pokryv celého těla. Svou pevností a elasticitou (díky kolagennímu vazivu) poskytuje mechanickou ochranu hlouběji uloženým orgánům a částem těla. Je sídlem kožních smyslů (vnímání dotyku, tepla, chladu a bolesti). Podílí se na termoregulaci (řízení tělesné teploty) zvýšením nebo omezením výdeje tepla. Uplatňuje se při látkové výměně (schopnost vylučovat a vstřebávat některé látky, tvorba provitaminu D). Je orgánem rezervním (ukládání tukových zásob, zásobárna krve). Zrohovatělé buňky epidermis slouží jako ochrana přes různými škodlivými látkami a brání absorpci, anebo ztrátám vody. V podstatě chrání ostatní buňky v těle před vysycháním. Kyselý sekret kožních žláz chrání kůži před osídlením větším množstvím bakterií a plísní. Zdravá kůže představuje pevnou obrannou linii proti infekci, která může vniknout tehdy, je- li kůže porušena, a tím je cesta do nitra organismu otevřená. V průběhu vývoje tvořil ochranný kryt těla jednoduchý epitel ektodermového původu, který zprostředkoval vztah organismu k vnějšímu prostředí. Postupně se z jednoduchého tělesného obalu vyčlenily orgány, schopné reagovat na vnější podnět, podráždění, toto podráždění přenášet na určité vzdálenosti a zpracovávat ho (nervový systém a smyslové orgány). Kůže se stala smyslovým orgánem rozloženým na rozsáhlém povrchu těla, je vlastně největším orgánem pro percepci vzruchů z vnějšího prostředí.

Kůže má podobu silné blány, která pokrývá celý povrch těla a tvoří jeho ochranný obal. Její plošný rozsah je proto shodný s velikostí tělního povrchu a měří podle velikosti těla 1,5 - 2 m2. Hmotnost kůže je 2,5-2,7 kg. Tlouštka kůže (bez podkožního vaziva) kolísá mezi 1 - 4 mm. Obecně platí, že kůže je nejsilnější tam, kde působí největší tlak, tj. na dlaních a chodidlech (zde se mohou vytvářet tzv. Nejtenčí a nejjemnější je kůže na očních víčkách a na předkožce - preputium. Pohyblivost kůže proti spodině je v různých částech těla odlišná. Pozn.: Kůže na předkožce je velmi odolná na otěr i mechanickou námahu. Tukový podkožní polštář je individuálně různě silný a významným způsobem se podílí na modelaci obrysů lidského těla. Způsob rozložení podkožního tuku je dán pohlavně - jinak u mužů, jinak u žen, a rovněž i jeho množství je u obou pohlaví různé.

Melanin je v buňkách ve formě subcelulárních tělísek - melanosomy a vzniká z aminokyseliny - tyrozinu. Jeho syntéza je závislá na enzymu - tyrozináze, který se nachází v melanocytech. Barva melaninu je v rozmezí žluté, červené, hnědé až k černé. Karoten je žluté až oranžové barvivo. Naše tělo jej získává z rostlinné potravy (mrkev, rajčata …).

Barva kůže je odlišná i u téhož jedince na různých místech těla (tmavší zabarvení kůže je na zádech, na končetinách na straně extenzorů, v axile, na skrotu a penisu, na labia majora pudendi v okolí řitního otvoru a na dvorci prsním). Mění se během života a při různých funkčních stavech (kůže novorozence je světlá, s přibývajícím věkem tmavne, u těhotných žen se objevují na některých místech těla tzv. těhotenské skvrny). Po ozařování kůže (rtg, zářiče) a po spáleninách se naopak mohou objevovat světlé skvrny. Barvu kůže vedle obsahu kožního pigmentu ovlivňuje také tlouštka pokožky, prokrvení apod. Různé barevné odstíny kůže u příslušníků různých lidských ras jsou dány rozdílným množstvím pigmentu. Jeho tvorbu podmiňuje hormon předního laloku hypofýzy: melanocyty - stimulující hormon (MSH).

#

tags: #sluneční #pleten #umístění #anatomie

Oblíbené příspěvky: