Slovesa podle způsobu tvoření v českém jazyce

Český jazyk, jako každý jiný jazyk, se neustále vyvíjí a obohacuje o nová slova. Tato nová slova vznikají obvykle z potřeby mluvčích pojmenovat nové jevy, předměty a skutečnosti. Slovotvorba, tedy proces tvoření nových slov, je dynamická oblast jazykovědy, která zkoumá, jakým způsobem se slova tvoří a jak se jejich význam mění. V tomto článku se zaměříme na různé způsoby tvoření sloves v českém jazyce.

Základní principy slovotvorby

V jazykové teorii se slovotvorbě věnuje pozornost nejen v souvislosti s pravopisem a gramatikou, ale také se stylistikou a lexikologií. Základové slovo je termín pro slovo, z něhož vzniklo slovo nové. Tomu se pak obecně říká slovo odvozené. Zcela nová slova (neologismy) jsou v češtině vytvářena poměrně vzácně. Nejčastěji se používají již existující slova, která se různými způsoby upravují a kombinují.

Odvozování

Odvozování je základní slovotvorný způsob českého jazyka. Spočívá v připojování předpon nebo přípon ke kmeni základového slova. Podstatná a přídavná jména se odvozují převážně pomocí přípon, například konatel děje se odvozuje od podstatných jmen. Slovesa se naopak nejčastěji odvozují předponami.

Předponové odvozování sloves

Předponové odvozování je velmi produktivní způsob tvoření nových sloves v češtině. Předpony mění význam základového slovesa a umožňují vyjádřit různé nuance a aspekty děje. Mezi nejčastější předpony patří například na-, po-, pře-, vy-, za- a mnoho dalších.

Příklad:

Čtěte také: Fusion 360: Naučte se modelovat

  • psát → napsat, podepsat, přepsat, vypsat, zapsat

Příponové odvozování sloves

Příponové odvozování se u sloves používá méně často než předponové, ale i tak hraje důležitou roli. Přípony mohou měnit vid slovesa, vyjadřovat různé způsoby děje nebo tvořit slovesa z jiných slovních druhů.

Skládání

Skládání je tvoření slova ze dvou nebo tří základových slov. Skládáním vznikají složeniny. Místo, kde se základy setkávají, označujeme jako morfologický šev. Jejich členy nemůžeme rozdělit (nejsou samostatnými slovy). Tyto složeniny bývají spojeny tzv. spojovacím vokálem -o-, -i-, -e-.

Příklady:

  • vodovod (voda + vést)
  • zeměkoule (země + koule)

Zkracování

Při procesu zkracování základového slova vznikají zkratky a slova zkratková. Mezi zkratková slova řadíme i zkratky typu atd. (a tak dále), atp.

Příklady:

Čtěte také: Sladká symfonie chutí: Sýrové řezy

  • ČR (Česká republika)
  • USA (Spojené státy americké)

Hláskové změny ve slovotvorbě

Při tvoření nových slov dochází často k hláskovým změnám, které ovlivňují výslovnost a pravopis odvozených slov. Tyto změny mohou být souhláskové nebo samohláskové a jsou často vázány na určitý slovotvorný postup.

Souhláskové změny

Hláskovým změnám podléhá velká část českých souhlásek, výjimku tvoří retné a retozubné souhlásky b, f, m, p, v a souhláska l. Ke změnám dochází jak u jednotlivých hlásek, tak u hláskových skupin.

  • Změny souhlásek před příponami začínajícími na -e, -i, příp. -ka, -ky: Před příponami -ka, -ky zůstává ď, ť, ň většinou beze změny: loď -⁠ loďka, lať -⁠ laťka, síť -⁠ síťka, jabloň -⁠ jablůňka, laň -⁠ laňka. Někdy však dochází ke ztrátě měkkosti, tedy ke změně v d, t, n: chuť -⁠ choutka, oprať -⁠ oprátka, zeď -⁠ zídka, pečeně -⁠ pečínka.
  • Odvozování názvů jazyků příponou -ina: Názvy jazyků (polština) a přeneseně též vyjadřování typické pro určitou skupinu lidí (novinářština) či typické chování (oblomovština) odvozujeme nejčastěji příponou -ina od přídavných jmen zakončených příponami -ský, -cký, v nichž dochází k hláskové změně -sk-, -ck- > -šť-, -čť-: bulharský -⁠ bulharština, francouzský -⁠ francouzština, český -⁠ čeština, ruský -⁠ ruština, řecký -⁠ řečtina, anglický -⁠ angličtina, biblický -⁠ bibličtina. Pokud základ slova končí na souhlásku š, dochází ke zjednodušení souhláskové skupiny: *kazašský -⁠ kazaština (nikoliv *kazašština), lotyšský -⁠ lotyština (nikoliv lotyšština).
  • Měkčení koncové souhlásky základu u podstatných jmen slovesných: Měkčení koncové souhlásky základu se někdy objevuje v případě podstatných jmen slovesných (verbálních substantiv), která jsou odvozována od sloves procesem tzv. konverze, tj. odvozováním změnou tvaroslovné charakteristiky bez užití slovotvorných předpon a přípon. K samotné hláskové změně však dochází už při tvoření trpného příčestí (sloves 4. slovesné třídy vzoru „prosit“), od něhož jsou verbální substantiva odvozena. Ve staré češtině docházelo k této změně pravidelně: zkazit -⁠ zkažen -⁠ zkažení, oplotit -⁠ oplocen -⁠ oplocení, opozdit -⁠ opožděn -⁠ opoždění. U nověji tvořených slov se však prosadila tendence neměnit koncovou hlásku základu: přemístit -⁠ přemístěn -⁠ přemístění, vymezit -⁠ vymezen -⁠ vymezení, kosit -⁠ kosen -⁠ kosení.
  • Vypouštění písmene -y: Písmeno -y, kterým končí základové slovo, se při odvozování příponou tak jako jiné koncové samohlásky obvykle vypouští: Alpy -⁠ alpský, činely -⁠ činelový, druhohory -⁠ druhohorní.
  • Zjednodušování souhláskových skupin: Souhláskové skupiny vznikající z poslední souhlásky základového slova a z přípony -ský, -ství, -stvo někdy zůstávají beze změny, někdy se zjednodušují.
    1. Je‑li poslední souhláskou základového slova ž, š, č, z, nemění se: muž -⁠ mužský, mužství, mužstvo, abatyše -⁠ abatyšský, volič -⁠ voličský, měřič -⁠ měřičský, markýz -⁠ markýzský.
    2. h + ský → žský: Praha -⁠ pražský.
    3. ch + ský → šský: padouch -⁠ padoušský, Curych -⁠ curyšský; podobně ch + ství → šství: mnich -⁠ mnišství a ch + stvo → šstvo: živočich -⁠ živočišstvo.
    4. Od podstatných jmen vzoru „kuře“ odvozujeme od rozšířeného kmene (např. knížet‑e, zvířet‑e), odvozovací základ tak končí také na t. Nicméně v některých odvozeninách se skupina -tský mění na -cký: knížecký, zvířecký a skupina -tstv- na -ctv-: knížectví, zvířectvo. V některých případech však neodvozujeme od rozšířeného kmene, nýbrž od 1.
  • Měkčení koncové souhlásky při stupňování přídavných jmen: Při stupňování přídavných jmen příponou -ejší/-ější dochází k měkčení koncové souhlásky základu: rudý -⁠ rudější [ruďejší], okatý -⁠ okatější [okaťejší], rovný -⁠ rovnější [rovňejší], ubohý -⁠ ubožejší, vetchý -⁠ vetšejší, divoký -⁠ divočejší, chytrý -⁠ chytřejší. Souhláskové skupiny na švu základu a přípony -ší se zachovávají, v některých případech přitom dochází k měkčení poslední souhlásky základu slova: drahý -⁠ dražší, suchý -⁠ sušší, chudý -⁠ chudší, čistý -⁠ čistší (i čistější), snadný -⁠ snazší (i snadnější), zadní -⁠ zazší (i zadnější), hladký -⁠ hladší, krátký -⁠ kratší, úzký -⁠ užší, vysoký -⁠ vyšší, hluboký -⁠ hlubší. Některá přídavná jména na -ký však mají ve 2. stupni zakončení -čí: hezčí, mělčí (i mělčejší), měkčí, trpčí (i trpčejší), hebčí (i hebčejší), křehčí (i křehčejší), tenčí.
  • Nepopsaná hlásková změna j -⁠ ň: V případě sloves dochází také k dosud nepopsané hláskové změně j -⁠ ň.

Samohláskové změny

Všechny české samohlásky podléhají hláskovým změnám. Můžeme je dělit na kvantitativní (žába -⁠ žabák), kvalitativní (hnít -⁠ hnůj) a smíšené (vítr -⁠ větřík), vznikové (služba -⁠ služebná) a zánikové (suchý -⁠ schnout). Samohláskové změny jsou značně nepravidelné a v rámci jednoho slovotvorného typu některá slova změnám podléhají, jiná ne, u některých slov dochází k dloužení samohlásky, u jiných ke krácení apod. Výklad proto spíš jen nastiňuje určité tendence změn. Věnuje se zejména kvantitativním změnám, tzn. střídání krátkých a dlouhých samohlásek při tvoření slov.

  • Změna délky hlásky u zdrobnělin: Změna délky hlásky se často uplatňuje v případě jmen zdrobnělých zakončených příponami -ek, -ka, -ko: dar -⁠ dárek, list -⁠ lístek, jazyk -⁠ jazýček, žába -⁠ žabka, kniha -⁠ knížka, břicho -⁠ bříško.
  • Změna délky samohlásky při odvozování ze sloves: Ke změně délky samohlásky dochází často při odvozování ze sloves. Při odvozování ze sloves příponami -č, -tel, -dlo a -tko se krátí dlouhá samohláska v kořeni: bít -⁠ bič, řídit -⁠ řidič, vysávat -⁠ vysavač, nakládat -⁠ nakladatel, pořádat -⁠ pořadatel, chápat -⁠ chapadlo, rýt -⁠ rydlo. Krácení se neobjevuje například v těchto slovech: srovnávat -⁠ srovnávač, léčit -⁠ léčitel, násobit -⁠ násobitel, mýt -⁠ mýdlo, párat -⁠ párátko.
  • Dloužení samohlásky v předponách u podstatných jmen odvozených od sloves: Při odvozování podstatných jmen z předponových sloves dochází k dloužení samohlásky v předponách na‑, při‑, u‑, vy‑, za‑. Někdy se současně mění též délka kořenové samohlásky základového slova: nalézt -⁠ nález, přikázat -⁠ příkaz, usilovat -⁠ úsilí, vyzbrojit -⁠ výzbroj, zaručit -⁠ záruka. Samohláska v předponě se však obvykle nedlouží v případě dějových podstatných jmen na -ka, pokud základové slovo obsahuje dlouhou samohlásku: nabízet -⁠ nabídka, přihlásit -⁠ přihláška, ukázat -⁠ ukázka, vyhlížet -⁠ vyhlídka, zatáčet -⁠ zatáčka (ale např.
  • Krácení samohlásky u podstatných jmen dějových zakončených na -tí: U podstatných jmen dějových (srov. bod 1.1.4) zakončených na -tí dochází ke krácení vždy: pít -⁠ pití, rýt -⁠ rytí, šít -⁠ šití, vyplout -⁠ vyplutí. Při odvozování dějových jmen na -ní dochází ke krácení u jednoslabičných jmen: hrát -⁠ hraní, brát -⁠ braní (výjimkou jsou zdát -⁠ zdání a ržát -⁠ ržání), u víceslabičných jmen ke změně nedochází: prohrát -⁠ prohrání, zasmát -⁠ zasmání. V některých případech může naopak docházet k dloužení samohlásky: udat -⁠ udání. K řadě nepravidelných změn dochází též u dalších podstatných jmen dějových.
  • Samohláska se může krátit při tvoření přídavných jmen příponami -telný, -cí: Samohláska se může krátit při tvoření přídavných jmen příponami -telný, -cí, zřídka u dalších přípon. Délka samohlásky základového slova se mění například při tvoření těchto slov: číst -⁠ čitelný, hrát -⁠ hrací, zvát -⁠ zvací, sát -⁠ sací, ráj -⁠ rajský, básník -⁠ básnický. Délka samohlásky se nemění například u těchto slov: vnímat -⁠ vnímatelný, odmítat -⁠ odmítnutelný, přehlédnout -⁠ přehlédnutelný, čekat -⁠ čekací, čerpat -⁠ čerpací. Zvláštním případem jsou přídavná jména účelová a dějová, viz kap.
  • Dloužení předpony u přídavných jmen odvozených od sloves: Při odvozování přídavných jmen z předponových sloves se v některých případech předpona dlouží. Ke změně délky samohlásky dochází také nepravidelně při konverzi (viz bod 1.1.4; určit směr změny není vždy jednoduché, proto uvádíme jen příklady dvojic slov, kde dochází ke změnám hlásek): vymést -⁠ vymetat, hrábnout -⁠ hrabat, sáhnout -⁠ sahat, mýdlo -⁠ mydlit, hospodář -⁠ hospodařit, pytlák -⁠ pytlačit. Délka samohlásky se nemění například u těchto slov: seknout -⁠ sekat, stříknout -⁠ stříkat, řada -⁠ řadit, půle -⁠ půlit.

Gramatické kategorie sloves

Slovesa (verba) jsou ohebný slovní druh, který vyjadřuje činnost, stav, děj nebo změnu stavu. Sloveso je ve většině případů ve větě přísudkem. Pokud jsou ve tvaru určitém (tj. vyjadřují určitou osobu), ptáme se na ně CO KDO DĚLÁ?: Pes skáče. → Co dělá pes? Pokud jsou v infinitivu (tj. v základním tvaru), ptáme se CO DĚLAT?: Snažím se spát. → Co se snažím dělat?

Osoba a číslo

U sloves můžeme určit tři osoby v čísle jednotném a tři osoby v čísle množném podle toho, kdo se daného děje účastní a kdo je jeho původcem.

Čtěte také: Návody na podzimní aktivity s dětmi

  • 1. osoba - mluvím já (já píšu, my píšeme)
  • 2. osoba - mluvíš ty (ty píšeš, vy píšete)
  • 3. osoba - mluví on/ona/ono (on píše, oni píšou)

První a druhá osoba označují tzv. mluvnické osoby, třetí osoba označuje nemluvnickou osobu - podmět je tzv. nevyjádřený.

Slovesný čas

U sloves můžeme rozlišit tři různé časy podle toho, kdy se daná událost, činnost, děj odehrává.

  • Přítomný čas: Označuje děj, který právě probíhá nebo děj, který probíhá v okamžiku promluvy. Při určování si můžeme pomoci tím, že si řekneme, zda děj probíhá právě teď.
  • Minulý čas: Vyjadřuje děje, které se odehrály v minulosti (např. Včera jsem četl knihu).
  • Budoucí čas: Vyjadřuje děj, který teprve bude probíhat.

Slovesný způsob

Způsob je mluvnická kategorie, která vyjadřuje, zda je děj reálný, možný či nutný. Díky způsobu dokážeme rozlišit, zda o ději informujeme, zda se jedná o přání, rozkaz či o děj, který možná nastane.

  • Oznamovací způsob: Jedná se o oznámení o tom, že se něco děje, stane nebo stalo. Je to základní způsob a používáme jej v běžné mluvě asi nejčastěji.
  • Podmiňovací způsob: Vyjadřuje děj, který je případně možný - může se stát, ale pouze pokud je splněna nějaká podmínka, případně se jedná o přání.
    • Kondicionál přítomný: Kdybych byl bohatý, koupil bych si loď.
    • Kondicionál minulý: Kdyby se byl rozhlédl, nesrazilo by ho auto. (V současné češtině se podmiňovací způsob minulý prakticky neužívá. Setkáváme se s ním spíše jen jako s prostředkem zdůraznění nebo stylizace. Základní významový rys, který minulý podmiňovací způsob vyjadřuje, je neuskutečnitelnost děje spočívající v tom, že daný děj v minulosti měl/mohl proběhnout jinak: Kdyby mi to byl řekl včas, byl bych mu to odpustil. Kdybych tehdy býval udělal takovou věc, vůbec bych ti to byl neřekl.)
  • Rozkazovací způsob: Vyjadřuje rozkaz (výzvu, apel, radu apod.). Používá se v 1. osobě čísla množného a 2. osobě čísla jednotného i množného.

Slovesný vid

Mluvnická kategorie vidu vyjadřuje, zda je děj dokončený nebo nedokončený / ohraničený nebo neohraničený.

  • Nedokonavý vid: Označuje děj, který není ohraničený. Pomůže nám, že pokud se jedná o sloveso nedokonavé, můžeme si při tvorbě budoucího času přidat tvar slovesa být, lze si říci budu. Např. padá - bude padat, čte - bude číst, píše - bude psát apod. Jedná se zpravidla o děj, který může dále pokračovat. Pamatujte si, že vid nedokonavý vyjadřuje děj „nedokonaný“, tzn. neskončený; děj může být opakován - např. píše (teď), ještě nedopsal a může v psaní pokračovat.
  • Dokonavý vid: Označuje děj, který je časově nějak ohraničený, je ukončen. Slovesa v tomto vidu nemohou vyjadřovat přítomnost, ale pouze minulost (dočetl jsem) nebo budoucnost (dočtu). Je to děj, který se děje nebo bude dít jednou a nebude se opakovat.

Některá slovesa tvoří tzv. vidové dvojice - mají dokonavou i nedokonavou variantu (např. psát - napsat, číst - přečíst). Některá slovesa jsou tzv. obouvidová - mohou být dokonavá i nedokonavá v závislosti na kontextu (např. věnovat).

Slovesný rod

U podstatných jmen jsme se naučili rozlišovat jmenný rod - rod střední, ženský a mužský. U sloves ale nehovoříme o rodě jmenném, ale o rodě slovesném, proto pozor na záměnu. Je nutné tyto rody rozlišovat podle toho, o jaký slovní druh se jedná. Pro pochopení slovesného rodu je nutné mít alespoň základní znalosti o větných členech, minimálně o podmětu a přísudku.

  • Činný rod: Vyjadřuje, že podmět sám vykonává nějakou činnost. Např.: Petra píše do soutěže.
  • Trpný rod: Vyjadřuje to, že podmět sám nic nedělá/nečiní, ale naopak mu něco dělá/činí někdo jiný. Rod trpný je vyjádřen zvláštním tvarem, kterému říkáme příčestí trpné. To je zpravidla zakončeno na -n (-na/-no/-ni/-ny), např. Petře bylo napsáno, že se soutěže nezúčastní.
    • Trpný rod se tvoří opisem pomocí pomocného slovesa být a příčestí trpného (např. Dům je stavěn).
    • Trpný rod lze vyjádřit i zvratně, slovesem se zvratným „se“: Ztracený klíč se už našel. Domácí koláče se dobře prodávaly.

Slovesné třídy a vzory

Slovesná třída a vzor je kategorie nejsložitější. Český jazyk rozlišuje 5 slovesných tříd podle toho, jaký tvar / jaké zakončení má sloveso ve 3. osobě jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu, např. on/ona/ono nese, bere, umře, trpí, sází, dělá, kupuje apod.

  • 1. třída: vzor nese
  • 2. třída: vzor bere
  • 3. třída: vzor peče
  • 4. třída: vzor maže
  • 5. třída: vzor umře

Určité a neurčité slovesné tvary

  • Určité slovesné tvary: Jedná se o takové, které mohou vyjádřit osobu a číslo (můžeme u nich určit kategorii osoby a čísla). Ve větě bývají nejčastěji přísudkem. Např.: Přišel jsem. - 1. osoba čísla jednotného (já)
  • Neurčité slovesné tvary: Jde o takové tvary, které nemohou vyjádřit osobu a číslo (nemůžeme u nich určit kategorii osoby a čísla). Patří sem infinitiv, přechodníky, příčestí činné a trpné.

Infinitiv

Infinitiv (neurčitek) je základní podoba slovesa, kterou můžeme najít v různých slovnících a jazykových příručkách.

Přechodníky

Přechodníky jsou neurčité tvary slovesa, které se příliš často nepoužívají, a můžeme se s nimi setkat především ve starší literatuře. Jsou ale součástí našeho jazyka, a proto je nemůžeme vynechat. U přechodníků určujeme tyto mluvnické kategorie: číslo, čas, slovesný rod, vid a jmenný rod. Můžeme rozlišit dva typy přechodníků podle toho, od jakého tvaru slovesa se tvoří.

  • Přechodník přítomný: Tvoří se od sloves nedokonavých.
  • Přechodník minulý: Tvoří se od sloves dokonavých.

Příčestí činné

Příčestí minulé (činné) je slovesný tvar, kterým se tvoří minulý čas. Jedná se o takový tvar, který neobsahuje pomocné sloveso být. Poznáme jej tak, že je zpravidla jednoslovný; jedná se o jedno slovo. Výjimkou jsou zvratná slovesa obsahující se/si (smát se, povídat si).

Složené slovesné tvary

Slovesné tvary, které jsou složeny z více částí (více slov). Např.: budu tancovat, spali bychom, byl bych si povídal apod. Mezi složené slovesné tvary patří:

  • Minulý čas
  • Budoucí čas
  • Podmiňovací způsob
  • Trpný rod

tags: #slovesa #podle #způsobu #tvoření

Oblíbené příspěvky: