Historie českého obuvnictví: Od neandrtálců k poctivým řemeslníkům
Výroba obuvi má hluboké kořeny v historii lidstva. Je pravděpodobné, že už neandrtálci používali primitivní formy obuvi k ochraně nohou před nepříznivými vlivy počasí a terénu. Od těchto prvních pokusů uběhla dlouhá doba a obuv nás provází celou historií. Bohužel, samotné řemeslo ševce se v současnosti ocitá na pokraji zapomnění. Tento článek se zaměří na historii obuvnictví v českých zemích, od středověku až po současnost, se zvláštním důrazem na tradiční řemeslnou výrobu.
Výroba obuvi v minulosti
Výroba obuvi je známá již více než 10 000 let. Z této doby pocházejí i nejstarší dochované boty - jednoduché sandály. S rozvojem civilizací se rozvíjelo i obuvnictví. V Egyptě, Řecku a Římě se objevily různé typy sandálů s podrážkou, zdobené drahými kameny, a začalo se rozlišovat pravá a levá bota. Již tehdy bylo možné podle obuvi rozpoznat, jakou práci daný člověk vykonává. Tato skutečnost se ve středověku ještě prohloubila, kdy se obuv stala důležitým prvkem společenského postavení. Špičaté boty, tzv. poulaines, byly symbolem bohatství a moci.
V 19. století došlo k průlomu díky vynálezu šicího stroje. Hromadná výroba bot výrazně zlevnila a zpřístupnila obuv širším vrstvám obyvatelstva. Současně tím však začal úpadek tradičního řemesla ševce.
Obuvnictví v Česku
I v Česku má obuvnická výroba dlouhou tradici. Zvláště v období první republiky byla česká obuv ceněná po celé Evropě. Tomáš Baťa vybudoval obuvnický průmysl, který zaměstnával tisíce lidí. Po druhé světové válce byl však tento průmysl znárodněn a začal postupně upadat.
V době komunismu bylo ruční šití bot na míru značně omezené, ne však zcela nemožné. Oficiálně byla soukromá živnost zakázána, ale řada šikovných ševců si přivydělávala opravami nebo výrobou obuvi na zakázku, často skrytě v domácích dílnách. Bylo to riskantní a hrozily jim pokuty nebo dokonce vězení.
Čtěte také: Čalounické služby Rychnov a okolí
Ševci ve středověkých Čechách a na Moravě
V Čechách a na Moravě se s ševcovským řemeslem setkáváme už ve středověku. Tehdy existovali ševci dvojího druhu: novotníci (nováci, novětníci), kteří šili boty nové, a vetešníci, kteří opravovali obuv starou. Obě skupiny se sdružovaly ve vlastních ceších. Nicméně, kvůli ševcovské prchlivosti docházelo mezi novotníky a vetešníky k vyhraněným sporům, které končily i na nože. Ve sporu šlo o to, co má kdo dělat: obecné pravidlo říkalo, že s novými „modely“ pracovali novotníci a prťáci k obnošeným botám přišívali nové podešve a nárty.
Boty se šily z nejrozličnějších kůží s výjimkou koňských: nejvíce z hovězin, teletin, na vsi i ze skopovin, od konce 15. století i z barvené kozinky - kordovánu. Nebylo nic, co by ševci nedokázali. Po křížových výpravách se i naši ševci naučili vyrábět bláznivé nosaté střevíce se špicemi až metr dlouhými. Sortiment byl kategorizován: „dílo druhé“ představovala vysoká obuv shrnovací nebo s faldem, tzv. škorně, „krátké (nízké) dílo“ pak byly rozmanité střevíce mužské, ženské i dětské. Tradiční názvosloví nám zachovalo pěkné názvy obuvnických činností i výrobků, s nimiž si běžný čtenář dnes ani neví rady: kdo jen dokáže přesně popsat škorně, postoly, krbce, škarbaly, selské krabatiny a další? Paní Móda nabízela střevíce zvané „zobáky“, „kraví huby“, „medvědí pracky“. V Itálii a ve Španělsku se již v 17.
Výroba obuvi v rukách ševců
Vlastní ševcovská rukodělná výroba zahrnovala následující úkony: braní míry, úprava kopyta a střihu, vykrojení svršků a podešví, spojení svršků a podešví, cídění obuvi a dotváření. V ševcovské dílně proto existovala značná dělba práce.
Podle dochovaných prastarých soudních záznamů ševci nechyběli u žádné taškařice a snad ani u hospodské pranice, zřejmě si totiž po dlouhém osamělém ohánění se dratví a tlučení floků do podrážek rádi užívali společnosti.
Současnost a budoucnost českého obuvnictví
Dnes je situace v českém obuvnictví složitá, protože se velká část výroby přesunula do zemí s nižšími náklady. Navíc obuvnické školy již neexistují a spolu s nimi mizí i přenos znalostí a dovedností, které se dědily z generace na generaci. Ruční výroba bot je proto dnes spíše výjimkou. Ovšem i přes tuto skutečnost tu ještě nějací mistři ševcovského řemesla jsou a s láskou a odhodláním předávají své dovednosti dál stejně nadšeným tovaryšům. Mezi nimi se najdou i ženy.
Čtěte také: Historie čištění peří a šití dek
Pavel Švienty: Ševcovství jako životní cesta
Cesta Pavla Švientyho k ševcovství začala u historického šermu, kdy si musel občas něco ušít nebo obšít kůží. Šil různé tlumoky a brašny a nějaký čas také dobové čutory na vodu. Původně byl stavařem, ale od své původní profese brzy zběhl. Začal se učit u svého kamaráda Martina Lawarta, kterého v současnosti považuje spolu s Radkem Zachariášem za nejlepší ševce u nás. A u něj se vypracoval do úrovně nejvyšší, kdy dokáže ušít luxusní společenské boty šité do rámu.
Po čtyřech letech si zařídil vlastní dílnu a zakázek měl tolik, že na to sám nestačil. Dílnou mu prošlo mnoho lidí, kteří mu chtěli pomáhat, ale najít toho pravého trvalo několik let. Takový učedník totiž prvního roku spíš zdržuje, než pomáhá. Nakonec přece jen našel, mladého vysokoškoláka Františka Kubelku, který se vrátil z cest po světě a hledal svoje místo v Čechách. Pavel Švienty ho musel od základu celému řemeslu naučit, ale viděl, jak rychle se učí a nedělá chyby. Po krátkém čase ale ani ve dvou rostoucí poptávce nestačili a přibrali k sobě třetího, Josefa Svátka. Šikovného řemeslníka, všestranně nadaného truhláře, ze kterého Pavel Švienty udělal také skvělého ševce.
Pokud zákazník přijde už s reálnou představou, Pavel Švienty mu oměří nohu a nechá vyrobit kopyto u kopytáře, ze dřeva nebo z umělé hmoty. Kopyto se znovu upraví a podle něho švec vyrobí zkušební botu, buď z látky, nebo u dražších modelů z kůže. Po zkoušce a úpravách se vyrobí finální bota. Svoje boty také opravuje, tak aby sloužily, když ne celý život, aspoň co nejdéle. O zákazníky nemá nouzi, jejich počet rok od roku roste.
Konfekce od Bati
Dříve byli jen zakázkoví ševci a všechny boty byly šité na míru. Pak přišel Baťa a všechno se změnilo. Vymyslel na tu dobu velmi moderní a pěknou botu, která byla šitá z kousků zbytkových kůží, kombinovaných s látkou, tedy poměrně levná. Navíc Baťa vymyslel univerzální kopyto a šil boty, které padly možná šedesáti procentům lidí. A nakonec vymyslel strojní linku, kdy maximálně zefektivnil lidskou práci a cenu bot srazil takřka přes noc.
Podle kopyta se nejprve šije zkušební bota. Dnes české obuvnictví, provozované v nevelkých závodech, likviduje levná asijská konkurence. Švecem se dnes už nikdo nevyučí, denní učňovské obory byly uzavřeny pro nedostatek zájemců. Naopak dálková varianta nestačí kapacitou. Lidé mají o boty a obuvnictví zájem, ale pro většinu je to jen záliba. Pravidelné kurzy šití bot pořádá i Pavel Švienty.
Čtěte také: Vliv rychlého postupu sítí
Pavel Švienty šije společenské i sportovní boty, dámské i pánské, nízké i na podpatku. Šije nejen pro platící zákazníky, ale také pro svou rodinu, a samozřejmě pro sebe. Zalíbení našel v takzvaných barefootových botách, které mají velmi měkkou ohebnou podrážku a evokují tak chůzi na boso.
Botana Skuteč: Historie obuvnické výroby ve Skutči
Sportovní obuv se značkou Botana asi střední a starší generaci netřeba příliš podrobně představovat. Tyhle boty se vyráběly ve Skutči. Při návštěvě tamního muzea, které představuje expozici věnovanou historii obuvnictví ve městě a okolí, zjistíme, že výrobě bot všeho druhu se ve Skutči dařilo už dávno před zmiňovanou Botanou. První zmínky o místních ševcích a jejich privilegiích pocházejí už z 16. století. Za Marie Terezie pak přibylo šití bot vojenských a na začátku 20. století vznikly první továrny, kterou ruční práci nahradily strojovou.
TIPABOTY s.r.o. Třebíč: Tradice a kvalita
Společnost TIPABOTY s.r.o. Třebíč vznikla 1.1.2008 odkoupením části podniku TIPA B, a.s. Třebíč, která sdružovala kromě výroby obuvi i další činnosti. Historie výroby obuvi u nás spadá do 80. let minulého století, kdy se v bývalém Okresním průmyslovém podniku Třebíč začaly boty vyrábět. Po privatizaci závodu výroby a služeb v Třebíči na ulici Vítězslava Nezvala začala rozvíjet svoji vlastní činnost TIPA B, a.s., jejímž jedním z nosných programů byla právě výroba obuvi.
Pracovní obuv vyrobená v této společnosti splňuje nejnáročnější požadavky na ochranu nohou při práci v lehkých provozech. Technologie výroby je rovněž zaměřena na dílenské zpracování vzhledem k ortopedičnosti a zdravotním požadavkům na obuv. Všechna pracovní obuv, včetně antistatické ESD obuvi, je opatřena prohlášením shody výrobce. Převážná část produkce je dodávána na tuzemský trh, ale částečně se již stačila prosadit i na trzích zahraničních. Prodej obuvi je realizován prostřednictvím sítě specializovaných velkoobchodů a prodejen v celé České republice.
V dnešní době, kdy i boty stále více podléhají módním trendům není jednoduché vyrobit botu tak, aby odpovídala náročnosti zákazníků. Boty ze společnosti TIPABOTY s.r.o. Třebíč Vás mohou provázet celým životem. Pro výrobu společnost používá převážně tuzemské materiály, které nároky na kvalitu splňují. Společnost se zaměřuje na výrobu takových vzorů obuvi, které zákazník vyhledává zejména proto, že to jsou boty pohodlné a při jejich nošení nedochází ke zbytečnému namáhání nohy. Jedním z předpokladů je, že obuv je v převážné míře vyráběny v obvodové velikosti „H“, což zaručuje potřebný prostor pro prsty a celkově se omezuje deformace nohy při nošení této obuvi. Všechny boty jsou vyrobené vždy s důrazem na ortopedičnost a s ohledem na pohodlí nohou. Tuto skutečnost dosvědčuje i to, že obuv vyráběná společností TIPABOTY s.r.o. je držitelem značky „Česká kvalita“. Licenční oprávnění vydala Česká obuvnická a kožedělná asociace. Při výrobě obuvi je kladen důraz na dílenské zpracování a použití výhradně zdravotně nezávadných materiálů a celkovou konstrukci obuvi z hlediska správného vývoje a formování nohy.
Erik Lawart: Ruční výroba bot na míru
Na počátku výroby bot stojí kopyto - dvě dřevěné formy vysoustružené přesně podle nohy zákazníka. Erik Lawart se řadí k absolutní ševcovské špičce, první obuv na míru zhotovil před dvaceti lety a začínal jako samouk, který se posouval dál díky vlastním chybám. Část odkoukal od starých ševců a zkušených brašnářů, něco našel v knihách a hodně mu v řemesle pomohl internet. Dnes patří k hrstce těch, kdo u nás dokážou ušít celou botu v ruce. „S nástupem internetu se dalo rychle nahlédnout do světa. Miliony lidí ukazují své technologie, jak šijí oni,“ vysvětluje.
Za kožené boty na míru u něj zaplatíte padesát tisíc korun, což je sice cena za dva páry, ale zůstane vám jen jeden. Ten druhý tvoří zkušební boty s cílem zjistit, zda bude finální výrobek pohodlný. Ondřej Bartoš v nich chodil týden a všímal si, kde ho tlačí nebo kde jsou naopak příliš volné.
Utrpení za luxus: Výroba zkušební obuvi
„Boty se šijí přímo na rozměry zákazníka, které se ovšem vždy trochu liší od jeho pocitů. Takže když v nich chodí, budou ho různě tlačit, ale nakonec nám řekne: ‚Tady jsem měl malíček odřený, tady mi byly těsné.‘ Já ty boty pak víceméně rozřežu, podívám se do nich a zjistím, kde přesně to bylo. Následně na kopytech přidám v místech, kde tlačily,“ vysvětluje švec. Zatímco u zkušebního páru se drobné nedokonalosti tolerují, u finálního už nikoliv. Proto vrchy bot svěřuje mistr do rukou své učednice Anety Gretzové, jež má tu nejlepší průpravu a taky nekonečnou trpělivost. Než zakotvila u ševcoviny, přičichla v Paříži ke krejčovskému řemeslu a zkušenosti sbírala rovněž u našich předních brašnářů.
Smysl pro detail a tradiční postupy
„Fascinuje mě ten soubor řemesel. Vrchy bot dělají často právě ženy, protože mají asi větší trpělivost a smysl pro detail, kdežto spodky, to je hrubá mužská síla,“ usmívá se Aneta. Ostrá jehla proniká kůží a nechává za sebou přesné drobné švy. Jediné zaváhání nebo vybočení stranou a může se jít řezat nová kůže. „Jakmile člověk do kůže píchne, ta díra tam zkrátka je a už se s ní nedá nic dělat,“ líčí. Navlhčené vrchy bot nasadí švec na kopyto, vyztuží opatky a špičky a začne kůži napínat tak, aby nikde nevznikl faldík - v ševcovské hantýrce se mluví o cvikání. Nakonec se kůže vyrovnává hladkou dřevěnou tyčí, tzv. fidlovačkou.
V továrně by poté vzali lepidlo a zbylé vrstvy jednoduše přilepili. Erik se místo toho chopí šídla a pustí se do šití: Obšije přední část, přičemž klenbu i patu přichytí javorovými floky, tudíž se bota hned tak nerozpadne a při dobré péči vydrží celý život. „Dá se to ušít i na stroji, jenže ten nedělá v každém stehu uzlík jako já, ale jen to kříží. Takže když se jeden steh předře, všechno se rozpáře,“ dodává Erik. Následuje půdování neboli vyrovnání prostoru, který vznikl po šití.
Aby se u boty nezačala při chůzi propadat klenba, musí ji mistr nejprve vyztužit klenkem, tedy dvěma bukovými dřívky přilepenými k sobě. Teprve přes ně přijdou vrstvy kůže a do došlapné části korek, který špičku tepelně izoluje a také usnadní „vyšlápnutí“ obuvi. Vše završí kožená podrážka, jež se nejdřív přilepí a poté ještě ručně přišije. „Kůže nakonec překryje steh, který tam bude. Proto u luxusních ručně šitých bot není steh vidět,“ dodává Erik.
tags: #siti #ceskych #bot #historie