Řemeslo formy ze dřeva: Historie, techniky a současnost tradičního umění

Řemeslo formy ze dřeva má v českých zemích bohatou historii. Jedná se o umění, které vyžaduje zručnost, trpělivost a cit pro materiál. Od výroby perníkových forem až po složité sochy, dřevořezba provází lidstvo od pradávna a odráží vývoj společnosti a kultury.

Historie řezbářství a dřevěných forem

Dějiny řezbářství sahají až do pravěku. Nejstarší zmínky o výrobě perníku v oblasti střední Evropy pocházejí ze 13. a 14. století, zejména z bohatých německých měst. První písemná zmínka o perníku v českých zemích se váže k roku 1335, kdy se perník prodával v Turnově při posvícení. Perníkářství se v té době řadilo k luxusnímu zboží, a proto si lidé mohli pochutnat na perníku jen o zvláštních příležitostech.

K rozvoji perníkářství dochází od 2. poloviny 17. století a postupně se dostává k širším vrstvám obyvatelstva. Z tohoto období pochází dochované dřevěné perníkářské formy. V období baroka se objevují formy s náboženskými motivy, postavami dam a kavalírů, milostné scény, později charakter postav zlidověl, objevují se motivy plodnosti nebo ochrany. Koncem 19. století, se objevují i novodobá témata, jako třeba mašinka. Svého vrcholu dosáhla perníkářská tvorba v polovině 19. století, od té doby začala ustupovat cukrářské výrobě. Perníkářské dílny se přeměňovaly na cukrářské a na počátku 20. století výroba perníků téměř zanikla.

Perníkáři používali bohatě vyřezávané dřevěné formy, do nichž se těsto vtlačovalo. Formu neuměl vyrobit jen tak někdo, jejich vyřezáváním se živili takzvaní formšnajdři. Byli to řemeslníci světem jdoucí, zastavili se v tom či onom městě a podívali se, kdo potřebuje opravit formu nebo udělat novou.

Dřevo jako materiál pro řezbářství

Dřevo je přírodní a po staletí snadno dostupný materiál. V přímém kontaktu se dřevem člověk jeho opracováním velmi obohacuje své veškeré smysly. Dřevo se dělí podle stavby a také podle tvrdosti. Pro řezbáře je nejvhodnější lipové dřevo. Je to dřevo měkké a přitom pevné, velice dobře opracovatelné, které se při správném opracování pod dlátem neštípe či nebortí a umožňuje, na rozdíl od ostatních materiálů, i tzv. mírné opracování proti létům. Jeho léta jsou téměř neznatelná, dřevo je tedy celistvé a svojí stavbou vhodné i na jemné detaily.

Čtěte také: Historie a současnost kovářství

Dřevo, které je syrové, se sice snadněji opracovává, ale také tzv. stále pracuje. Pokud dřevo není řízeně sušené ve speciálních sušárnách a necháme čerstvý kmen jen tak volně ležet a vysychat, jeho vnitřní pnutí při sesychání ho většinou od čelních příčných řezů rozpraská, a tím ho znehodnotí. Proto je vhodné čerstvý materiál v kmenu podélně rozříznout a zpomalit sesychání v jeho čelech nátěrem jakoukoli barvou, např. latexem, u některých dřevin je vhodné ihned odstranit kůru a u jiných je lepší jí na kmenu zanechat.

Techniky řezbářství

Pod pojmem řezbářství se ukrývá spousta různých technik a přístupů:

  • Volná abstraktní řezba
  • Ornamentální řezbářství
  • Vrubořezová technika
  • Loutkářství
  • Figurální a portrétní tvorba
  • Betlémářství
  • Výroba hraček
  • Tvorba dřevěných šperků
  • Užitkové přeměty
  • Dekorativní nábytek
  • Vyřezávané rámy
  • Perníkové formy
  • Reliéfní tvorba
  • Historické repliky
  • Skandinávský styl
  • Nožíkaření
  • Dotváření samorostů
  • Inkrustace
  • Řezba v netypických materiálech

Řezbáři pro svou práci využívají nejčastěji měkké, ale zároveň pevné lipové dřevo, které se dá dobře opracovat. Pracují také se dřevem ořechovým, olšovým či javorovým. Lidové řezbářství využívá většinou dřevo z jehličnatých stromů, například borovice. Kromě dřeva potřebují řezbáři pro svou práci také různé nástroje a stroje. Na opracování dřeva používají pily, a to jak motorové, tak i ruční všech druhů a typů. Kromě řezání využívají také hoblování, frézování, soustružení či vrtání.

Řezbářství v současnosti

V současnosti se k řezbářství vrací mnoho lidí, protože je to pro ně v podstatě únik z moderní přetechnizované doby k původním, tradičním dovednostem a technikám, které ovládali jejich předkové. Umělecké řezbářství se přizpůsobilo technologickému rozvoji a využívá i nejrůznější moderní nástroje a stroje. Stále se však uplatňují také tradiční techniky. Pod rukama šikovných řezbářů vznikají výrobky pro běžné použití, ale i umělecká díla. Jako první každého jistě napadnou sochy, busty a plastiky. Dále jsou to figurky, betlémy, loutky či masky. Řezbářství se využívá také k výrobě věcí pro běžnou potřebu, nejčastěji nábytku. Jsou to různé skříně, komody, stoly, postele, pohovky, křesla, židle a další. Řezbáři vyrábějí také hodiny, rámy obrazů a zrcadel, svícny či lustry. Dalšími výrobky typickými pro toto řemeslo jsou také nádoby, vázy, misky, naběračky, lžíce a formy. Významnou součástí činnosti řezbářů jsou restaurátorské práce. Opravují starožitnosti, renovují sochy, nábytek, oltáře a další sakrální předměty a plastiky, hudební nástroje a dekorativní umělecká díla.

Řemeslo opět ožívá. Jsou to dokonalá mistrovská díla, která vznikají díky práci šikovných, po léta trénovaných rukou.

Čtěte také: Řemesla s nejvyšším výdělkem

Významní řezbáři a perníkáři

  • Jiří Rücker: Vyučil se kovorytcem, ale už ve škole vyrobil svou první ozdobnou formu na perník. A do práce se dřevem se zamiloval. Ze dřeva vyrábí nejen perníkářské formy, ale i loutky, betlémy a fajfky. Jako vyučený rytec kovů zvládá razítka, pečeti i rytiny grafiky - mědirytu, ocelorytu a dřevorytu. Pro formy používá dřevo ovocných stromů, které je přírodně sušené pět až patnáct let. Část jeho výrobků končí jako dekorace na stěnách chat a chalup, část je aktivně používána.
  • Aleš Vostřez: Perníkář a řezbář, který se perníkářským řemeslem zabývá od roku 1999. Řemeslo se naučil od své manželky Martiny. Od roku 2005 také vyřezává dřevěné formy na perník. V roce 2015 mu udělila Rada Královéhradeckého kraje cenu Zlatý kolovrat za výsledky v oboru vytlačovaného perníku a vyřezávání perníkových forem. Jeho řezbářským učitelem je Ing. Oldřich Kvapil. Profesionálně se výrobě vytlačovaného perníku z dřevěných forem věnuje od roku 2000. Přestože jsou jeho perníky vyráběné z medu, mouky a skořice, mají velmi tvrdou strukturu a nejsou určené k jídlu. Při jejich výrobě se pan Aleš snaží, aby perníky dokonale kopírovaly tvar, který získají vtlačením do dřevěné formy. Dosud vyřezal zhruba dvě stovky forem. Mezi nejzdařilejší řadí figurkový betlém pro výstaviště Floria Kroměříž, mariánské náměty, Pražské Jezulátko a motivy se Svatou Rodinou. Účastní se ale také různých národopisných a dobových akcí po celé republice. Velmi úzce spolupracuje s Muzeem v přírodě Vysočina na Veselém Kopci. Pravidelně navštěvuje Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici nebo přehlídku řemesel v Chanovicích. Perníky pekl i na akcích v zahraničí, v Polsku, Holandsku a Spojených státech amerických. Od roku 2005 spolupracuje s Luďkem Šormem na projektu Perníková chaloupka v Rábech u Pardubic.
  • Oldřich Kvapil: V roce 2003 obdržel za svoji dlouholetou řezbářskou práci titul "Nositel lidové tradice", který uděluje Ministerstvo Kultury České republiky.
  • Marek Minář: Vlastní Řezbářství Minář, jehož cílem je poskytnout zákazníkům kvalitní dřevořezby, vycházející z tradiční umělecko řemeslné práce, zahrnující též klasické provádění polychromií a pozlacování. Vytváří nová díla, restaurují starožitné řezby a doplňují chybějící součásti větších celků jako jsou ztracené nebo odcizené figurky do betlémů).
  • Martin a Alena Rabochovi: Třicet let sdílejí v tvůrčím klidu manželé Martin a Alena Rabochovi společný keramický ateliér v Trhových Svinech.

Lesní hospodářství ve středověku

Značnou část území našeho státu pokrýval v raném středověku ještě lesní porost, který jen pomalu a místy ustupoval potřebám člověka, zvláště v pohraničních horských oblastech. V horách převažoval nad jinými dřevinami smrk. V nižších polohách šlo o smíšené lesy tvořené řidčeji dubem (asi do 700m nadmořské výšky), borovicí, ale převážně bukem a jedlí. Lesy, stejně jako celá země byly výlučným majetkem vládnoucího rodu (Přemyslovců) a knížete, teprve později přecházely donací panovníka některé oblasti země společně s lesy do majetku církve (klášterů, biskupství aj.) a šlechty (někdy i uzurpací).

Význam lesa od raného středověku stoupal a byli si toho vědomi i jeho vlastníci - to se kupříkladu odráží i ve statutech Konráda Oty z doby kolem roku 1189, kde se nařizuje lesním strážcům (už tehdy tedy existovali tito lidé), aby tělesně neubližovali lidem v lesích, pokud nebudou kácet stromy. Stejně tak se platila speciální daň z vypásávání lesa dobytkem - tzv. Lesní hospodářství v dnešním slova smyslu prakticky neexistovalo, lesy se využívaly pouze extenzívně - les nebyl udržován a nové stromy se ještě prakticky nevysazovaly. Těžilo se dle potřeby - buď pro samotné dřevo užívané ve stavitelství, k otopu či pro výrobu dřevěného uhlí nebo se kácelo prostě pro získání další zemědělské půdy. Dřevo v lesích káceli laterníci či drvoštěpové (sertores). Základním dřevorubeckým nástrojem byla velká jednostranná sekera na dlouhém toporu, kterou se strom podtínal. Protože spotřeba dřeva byla veliká a nevysazoval se nový porost, docházelo již od 11. st. k devastaci lesů kolem velkých sídlišť - např. Prahy. Proto bylo nutné dřevo postupně dovážet ze stále větší vzdálenosti.

S ohledem na stav tehdejších cest a dopravních prostředků byly možnosti dopravy dřeva po souši jen omezené - jak co do vzdálenosti tak co do objemu, ale jako výhodná alternativa se nabízely vodní toky. Samotné plavení dřeva je bezpečně doloženo ze zpráv o poplatcích již z počátku 12. století - na řekách Vltavě, Otavě, Sázavě a Labi. Plavení dřeva lze však předpokládat i na dalších tocích - např. Na drobnějších tocích se dřevo plavilo v jednotlivých kládách, ale na větších tocích lze snad již v raném středověku předpokládat také voroplavbu i když nejstarší bezpečná zmínka u nás je o ní až z roku 1316. Plavené dřevo mělo proti neplavenému i některé praktické výhody - bylo díky delšímu pobytu ve vodě pevnější v tahu i tlaku, odolnější proti škůdcům a po použití méně „pracovalo“. Stejně tak je možné předpokládat s rozvojem vodní dopravy také existenci jednoduchých jezů pomáhajících udržovat stálé hladiny řek už v tomto období, i když i o nich máme písemné zmínky až ze 14.

K otopu v lidských obydlích - ohništích, píckách a pecích se užívalo většinou přímo dřevo, ale pro potřeby kovářství (a některých dalších řemesel) bylo zapotřebí také velké množství dřevěného uhlí. Výrobou dřevěného uhlí se zabývali specializovaní řemeslníci - uhlíři (carbonistes). Protože výroba uhlí spotřebovala skutečně velké množství dřeva, pálili je uhlíři přímo u zdroje - v lesích. Dřevěné uhlí se v zásadě dalo pálit z jakéhokoli dřeva, ale důležitá byla jeho výhřevnost - proto bylo výhodnější pálit ze dřeva listnáčů a ze starších jehličnanů, kácených v době, kdy stromy nejsou napuštěny mízou. Techniku výroby dřevěného uhlí v nejstarším období neznáme - je možné, že se vyrábělo podobně jako dehet řízeným tlumeným pálením ve speciálních jamách apod. Později se však dřevěné uhlí se pálilo v tzv. milířích a o této technice můžeme uvést alespoň to co se dochovalo z mladších pramenů. Před pálením bylo potřeba připravit prostorný rovný a kruhovitý plac zbavený trávy, kamení a kořenů, na kterém se dále zakládal milíř. Základ milíře tvořila středová tyčka nazývaná král (někdy se používalo více tyček svázaných houžvemi). Pak se král obkládal poleny, mezery mezi velkými se vyplňovaly menšími kusy a drobným dřívím. Na spodní vrstvu se stejným způsobem kladla další, až milíř dosáhl vrcholu. Směrem k vrcholu jsou kusy stále kratší, aby milíř získal kopulovitý tvar. Pokud se milíř zapaloval odspodu, nechalo se ležet ve spodní vrstvě od krále ven vedoucí břevno, které se po dokončení milíře vytáhlo a vznikl tak zapalovací kanál. Hotový milíř se musel zvenčí utěsnit - pokrýt na tzv. patro a mour. Patro se dělalo z vrstvy drnů, chvoje, jehličí, mechu, rákosí či slámy. Na patro se přidal mour. Na mour se používala kvalitní mastná zem nebo zem smíchaná s uhelným prachem (mour). Milíř se zapaloval nejčastěji brzo ráno, aby jej mohli uhlíři přes den kontrolovat - podle barvy a množství kouře, jeho vůně apod. Když se milíř zapaloval odshora, uhlíř v něm udělal několik větracích otvorů a oheň založil pomocí žhavého dříví přímo na vrcholu. Po zapálení se milíř nechal 5-6 hodin zakrytý, pak se odkryl a vypálená část se doplňovala třískami a drobným dřívím (vždy cca 2x za 24 hodin), dokud milíř dokonale neslehnul, což trvalo několik dní. Po dokonalém zuhelnění se milíř ucpal, aby v něm uhasl oheň a po vychladnutí povrchové vrstvy se postupně odebíralo (vyhrabávalo) hotové dřevěné uhlí. Důležité bylo s hotovým dřevěným uhlím zacházet opatrně při vyhrabování, skladování i přepravě, protože větší kusy byly kvalitnější a dražší než kusy menší (a kusy ze středu milíře).

Vedle výroby dřevěného uhlí, byla častou doplňkovou činností uhlířů také výroba smůly a kolomazi - tzv. suchou destilací dřeva. Ve starším období se dehet vyráběl řízeným tlumeným spalováním dřeva ve výpalných jamách, později v dehtářských pecích nebo jako vedlejší produkt pálení dřevěného uhlí v milířích. Vedle uhlířů se však již v raném středověku vyskytují i specializovaní kolomazníci a smolaři. Již v 11. století se v pramenech objevují tzv. pekelníci (picarii) - smolaři zhotovující různé dřevěné nádobí vylévané smolou (Winter 1906). Smolaři na venkově i ve městech jsou též uváděni v listinách ze 13. století. Služeb smolařů využívali hojně např. bednáři a bečváři.

Čtěte také: Sochařské řemeslo s Václavem Šedým

Výroba nejrůznějších předmětů běžné potřeby ze dřeva byla tradiční každodenní činností rolníků i řemeslníků. Výrobu dlabaných misek, talířů, lžiček, různých hůlek, vařeček, kvedlaček, kleští a vidliček, potřebných při vaření a manipulaci s nádobami, dále koryt, věder nebo jednoduchých vydlabávaných člunů (monoxylů), tkalcovských stavů apod. zvládal každý šikovný hospodář nebo hospodyně za pomoci základních nástrojů (sekera, nůž).

Mezi specializované řemeslníky pracujícími se dřevem patří nepochybně také soustružníci dřeva. Některé známe díky písemným pramenům dokonce i jménem. Z knížecích darovacích listin kapitule boleslavské, vyšehradské a klášterům kladrubskému a ostrovskému z 11.-12. st. se dozvídáme o řemeslnících usazených v osadách v okolí bývalého Libušínského hradiště. Konkrétně jménem je tu tak třeba zmíněn soustružník dřeva Svojboh (Zuogboh, Zuoyboh, Zvoyboch), který vyráběl dřevěné číše. Pro svou práci používali jednoduchý šlapací soustruh, jaký byl znám už ve starověku. Nejstarší vyobrazení takového soustruhu však můžeme najít až v ikonografii vrcholného středověku - např. v miniatuře francouzského rukopisu z poloviny 13. st. (K. Mészárosová-B. Polla, 1982) nebo na jednom z oken katedrály v Chartres, rovněž ze 13. st. Jde o tzv. pružinový soustruh, kde základ konstrukce tvoří pružné dřevěné břevno či prut (obvykle z habru) ukotvený pevně nad soustruhem a provaz či řemen procházející smyčkou přes rotující upínací ústrojí (nebo někdy přímo obráběný výrobek) dolů k šlapacímu pedálu. Obrobek sám byl upnut na stole mezi masivní vertikální vzpěry, tzv. pacholky (pacholek podpěrný a pacholek s ozubem), které se mohly (přinejmenším jedna) posunovat po stole, podle velikosti obráběného dílu. Na pacholky se nasazovala zvláštní volně vyjímatelná osa/hřídel - tzv. kramár, který se používal třeba při soustružení mís. Kramár měl v čele kovové trny, které se zaklesly do povrchu obrobku, zatímco druhým koncem se kramár opřel o pacholek. Provaz od pružiny k pedálu se pak obtáčel smyčkou právě kolem kramáru, který pak následně roztáčel obrobek. Při prudkém sešlápnutí pedálu roztočí smyčka obrobek na jednu stranu. Po jeho puštění se pedál silou ohnutého prutu vrátí nahoru a smyčka provazu roztočí obrobek opačným směrem. Při výrobě rozměrnějších předmětů, kde bylo potřeba odebírat větší masu dřeva se postupovalo obvykle tak, že se nejprve sekerou nebo pořízem vyrobil hrubý tvar předmětu a soustružením se mu dodala výsledná forma. Později se (zřejmě až ve vrcholném středověku) objevuje vedle pružinového i jiný typ šlapacího soustruhu, kde převod, podobně jako u kolovrátku, umožnil plynulou jednosměrnou rotaci, což výrazně přispělo k efektivitě práce. I když nemáme výjevy ani nálezy pružinového soustruhu s raného středověku, máme k dispozici množství archeologických nálezů soustružených předmětů. Můžeme také vycházet z etnografických srovnání a experimentů, které se dělaly např. v 60-tých letech minulého století. Lze konstatovat, že stopy po výrobě na pružinovém soustruhu s nerovnoměrnou rotací jsou mírně odlišné od stop, které zanechá soustruh s jednosměrnou rychlou rotací (K. Pavlištík, 2005) a tedy že lze podle nálezů dovodit přinejmenším typ použitého zařízení.

Dále známe také bednáře a bečváře. Bednáři vyráběli různé mísy, díže, vědra a další nádoby z měkkého - tzv. „bílého“ dřeva, spojovaného čepy nebo dřevěnými obručemi (březovými, lískovými, habrovými aj.). Bečváři vyráběli kádě, sudy (bečvy) či okovy na vodu obvykle ze dřeva tvrdého - „černého“, s použitím kovových obručí a dalšího kování. Sudy určené pro víno nebo pivo se vylévaly smolou a vysířovaly. Korytáři pak vyráběli různé dřevěné žlaby a koryta. V raném středověku se práce výše uvedených řemeslníků, pracujících se dřevem volně prolínala - jeden řemeslník mohl tak podle potřeby vyrábět všechno, od sudů přes vědra po koryta.

Nábytek v románském období

Románské období je co do rozmanitosti používaného nábytku poměrně chudé - mezi nejvýznamější kusy nábytku bezesporu patřila truhla. Jednoduchá truhla sloužila zároveň jako skříň, lavice i stůl a na cestách zámožných i jako zavazadlo. Velikost románské truhly se lišila podle potřeb vlastníka - známe jak velké, masivní, tak i malé, snadno přenosné truhličky - skříňky určené například na drobné osobní předměty nebo nářadí řemeslníků aj. Z našeho prostředí se však dochovalo jen velmi málo podobných památek. Konstrukce truhel mohla být různá - doložena je například truhla dlabaná z jednoho kusu dřeva, osazená následně víkem. Jiná konstrukce byla poskládána z prken nebo fošen spojených vzájemně dřevěnými čepy, kolíky nebo železnými hřeby. Takovou konstrukci má i naše nejstarší dochovaná truhla. Pochází z druhé poloviny 12. st. a jde pravděpodobně o import z jižní Itálie, snad Sicílie. Je složena z dřevěných desek, které nejsou vzájemně spojeny žádným typickým truhlářským spojem, ale prostě přesazeny přes sebe a přibity železnými hřeby. Víko truhlice je rovné. Povrch truhlice byl potažen kůží a pobit drobnými hřebíčky, které na povrchu vytváří bohatou ornamentální výzdobu. Z boků je truhlice opatřena kovovými uchy, za které se nosila. Románská truhlice mohla spočívat dnem přímo na zemi nebo mohla být opatřena nohami. Bývala okována železnými závěsy - prosté varianty snad neměly závěsy žádné nebo jen kožené apod. Pokud byly některé honosnější truhly zdobeny, zpravidla šlo o ornamentální výzdobu, někdy inspirovanou románskými architektonickými prvky - arkády, vlysy, sloupky aj. jako tomu je například na dvou truhlicích z 12. st. uchovávaných v muzeu S.

Zcela zvláštní typ truhly představovaly relikviáře - schránky na ostatky světců. Relikviáře se vedle kovů vyráběly také ze dřeva (korpus), byly různých tvarů, zpravidla bohatě zdobené řezbou, obkládáním drahými kovy, kamením apod. Měly různý tvar, zpravidla šlo o truhlice, lišily se ale například tvarem víka - to mohlo být ploché nebo ve tvaru sedlové střechy, pak se hovoří o tzv. „domečkovém relikviáři„. Krásným příkladem u nás dochovaného románského relikviáře je třeba nově restaurovaný relikviář sv. Maura. Byl zhotoven pro benediktýnské opatství ve Florennes v Belgii na počátku 13. st. Původně dubová skříň (dnes z ořechu) o velikosti 140 x 65 x 42cm s víkem ve tvaru sedlové střechy je zdobená nádhernou figurální i ornamentální výzdobou.

Poslední typ truhly, který zmíníme představují rakve. Spočinout v takové i v prostém provedení poměrně drahé schránce bylo dopřáno pouze nobilitě. Mezi nejstaršími rakvemi můžeme najít takové, které byly dlabané z jednoho kusu dřeva (např. bazilika sv. Jiří na Pražském Hradě) ale známe i rakve složitější v podobě blokovitých truhel (viz. obr.). Mrtví vstávají z rakví k Poslednímu soudu. Kodex Vyšehradský, 11.

V sakristiích bohatších kostelů se někdy mohla nacházet i skutečná skříň (cista), sloužící k úschově posvátných nádob, liturgických rouch a jiných cenností (de Morant 1983). Sama konstrukce skříně mohla být odvozena z truhly nebo truhel postavených na sobě a převrácených víkem do boku, aby bylo možné se dostat i do spodních z nich, případně postavených na výšku. Skříně se v románském období vyskytovaly poměrně vzácně a většina dochovaných pochází až z druhé poloviny nebo z konce 12. st. U nás se z tohoto období nedochovala žádná, ale o tom jam vypadaly a jakou měly konstrukci nás informují jednak ikonografické prameny (např. Kodex Amiatinus 7. st.) a jednak dochované skříně z ciziny (skříň na hradě Kreuzeinstein u Vídně (Rakousko), dvoudveřová skříň z kostela v Aubazine datovaná kolem roku 1176 (Francie) nebo ze stejného kostela pocházející obdobně datovaná masivní skříň s postavami světců namalovaných na vnitřních i vnějších stranách dveří a na stěnách). Větší rozšíření skříní a to i mimo církevní prostředí nastalo až od 13.

K nejrozšířenějším kusům nábytku v domech všech vrstev patřily různé druhy stolic, stoliček a lavic. Prostá stolička byla tvořena jen dřevěnou deskou a do ní zapuštěnýma nohama. Na takové jednoduché stoličce sedí třeba iluminátor Everwin nebo další písař na Dedikačním listě De civitate Dei tzv.Horologia olomouckého (12. Iluminátor Everwinus sedí na prosté stoličce, De civitate Dei 12. st. Podlouhlá lavice bývala konstruována stejně a kromě sezení sloužila též jako příležitostný stůl nebo lože. Vysoká lavice tvořená jen deskou se zapuštěnýma nohama využitá jako stůl pro hru či loutkové divadlo je k vidění též v rukopisu Hortus Deliciarum (12. st.). Rekonstrukce jednoduché stoličky. Detail usazení nohy do desky - spoj nebylo nezbytně nutné ani lepit, stačí narazit a zaklínkovat dřevěným klínkem.

Stůl se v románském období jako samostatný pevný kus nábytku zřejmě příliš nevyskytoval. Románský stůl se nám z našeho prostředí nedochoval žádný, ale dokládají jej písemné a ikonografické prameny od nás i z ciziny. Ve starších pramenech z románské oblasti můžeme občas najít pevné stoly konstruované ze sloupků a desek (např. Pentateuch z Tours ze 7. st. Paříž) vycházejících nejspíš z pozdně antické tradice. Zdá se však, že v případě raně středověkého stolu šlo čas…

tags: #řemeslo #formy #ze #dřeva #historie

Oblíbené příspěvky: