Řemesla, která přežívají: Odraz historie, tradice a budoucnosti
Staré známé rčení praví, že řemeslo má zlaté dno. Jenže jak se zdá, některá tradiční řemesla už své zlato dávno ztratila. Často mizí nenápadně. Poslední mistr odejde do důchodu, zavře svou dílnu a dveře za sebou nechá zamčené navždy. Málokdo si uvědomuje, že s každým odchodem zkušeného řemeslníka zaniká něco nenahraditelného - kus historie, tradice, dovednosti i vztahu k místu, odkud pocházíme.
Úvod do problematiky mizejících řemesel
Moderní doba nabízí komfortní řešení. Všechno je rychlé, levné, dostupné. Bota s rozbitým podpatkem se neopraví, ale vyhodí. Košík už si nikdo neuplete, protože plastový je levnější. Železná mříž je rychleji svařená strojem, než aby ji vykoval lidskýma rukama kovář. Na první pohled jde o zcela logický vývoj. Kdysi to bylo jasné. Na každé větší vesnici byl kovář, kolář, truhlář nebo švec. Bez nich by život zkrátka nefungoval. Tyhle profese byly páteří celé společnosti. Jenže potom přišla průmyslová revoluce a s ní továrny a sériová výroba. Najednou začala vítězit rychlost nad kvalitou, masová dostupnost nad originálem. Pro ruční práci postupně přestával být prostor. Poslední ránu mnoha řemeslům zasadila globalizace. Často slyšíme: „Proč bych platil za ručně vyrobený košík tisícovku, když si můžu koupit plastový za padesát korun v supermarketu?“ Je to otázka, která na první pohled dává smysl, ale skrývá v sobě mnohem hlubší problém. Řemeslo totiž není jen výrobek, ale vztah - vztah člověka k materiálu, k tradici, ke svému okolí.
Ohrožená řemesla: Příklady a jejich specifika
Mezi profese, které dnes balancují na hraně přežití, patří například:
Košíkářství
Košíky z vrbového proutí, slámy nebo orobince kdysi sloužily na všechno - od nošení dříví po nákup na trhu. Dnes jich většina vzniká v továrně, na ruční výrobu nemá nikdo čas ani peníze. Přitom právě proutí a ruční výroba jsou nejkrásnější, ekologické a udržitelné řešení. Košíkáři už téměř nejsou - a ti poslední bojují o každý rok přežití. Košíkářství je jedno z nejstarších řemesel na světě a i v Česku má hluboké kořeny. Dříve byly koše, proutěné košíky či různé nádoby z přírodních materiálů nezbytnou součástí každodenního života. Dnes toto řemeslo přežívá především v menších dílnách a mezi jednotlivci, kteří se specializují na výrobu košů a jiných proutěných výrobků. Pletení z proutí vyžaduje trpělivost a preciznost. Každý výrobek je unikátní a jeho výroba trvá několik hodin až dní. Proutí se nejprve musí správně namočit a zpracovat, než se začne plést. Výsledkem jsou nejen praktické, ale i estetické předměty.
Kolářství
Když byly cesty plné koňských povozů, koláři se nezastavili. Dnes už vozíky z masivu se dřevěnými koly vidíte jen ve skanzenu.
Čtěte také: Vývoj řemesel v regionu
Kovářství
Kovář kdysi vyráběl nástroje, brány, ploty nebo podkovy. Dnes ho nahradil průmyslový lis, svářečka a sériová výroba. Umělecké kovářství sice existuje dál, ale je spíš luxusní záležitostí než praktickou součástí každodenního života. Čeští kováři jsou známí svou schopností zpracovat železo do podoby uměleckých a praktických předmětů. Kované brány, zábradlí, nářadí nebo dekorace jsou výsledkem dlouhých hodin práce u kovadliny. I když moderní technologie dnes zvládnou mnoho úkonů rychleji, ruční kovářská práce má své neopakovatelné kouzlo. Dílny, které se věnují uměleckému kovářství, spojují staré tradice s novými nápady. Kováři často spolupracují s architekty a designéry. Praktická stránka řemesla mizí, a s ní i celá generace kovářů.
Ševcovství
Než přišla levná obuv z továren, boty si lidé nechávali šít i opravovat ručně. Dnes už se na opravnu bot často díváme jako na kuriozitu. Jen málokdo si dnes nechá udělat ručně šité boty na míru - a ševců, kteří toto umění ještě ovládají, je jako šafránu.
Výroba šindele
Dřevěný šindel kdysi pokrýval téměř všechny horské chalupy. Jeho výroba je však pracná, drahá a náročná na znalosti. Stále méně lidí umí dřevo ručně štípat, klást šindel na střechy a udržovat tak tradici poctivé tesařské práce.
Modrotisk a výroba forem
Modrotisk se díky módním trendům opět trochu probouzí k životu, ale formy, které se používaly k nanášení vzoru, se téměř nevyrábějí. Modrotisk je další tradiční české řemeslo, které se dochovalo do dnešních dnů. Jedná se o techniku barvení látek, při které se vzory nanášejí pomocí speciálních šablon a následně se látka ponoří do indigového barviva. Pro modrotisk je typická specifická modrá barva a bílé ornamenty, které často zahrnují květinové či geometrické motivy. Tento způsob barvení se v Česku používá již po staletí a je typický především pro oblast Moravy. Přestože průmyslová výroba látek nahradila ruční techniky, modrotisk přežil díky několika rodinným dílnám, které se věnují jeho udržování. V roce 2018 byl dokonce modrotisk zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Sklářství
Česká republika je po celém světě známá výrobou křišťálu a skla, které má více než tisíciletou tradici. Skláři, kteří dnes pracují v dílnách, přebírají techniky předků a ručně foukají sklo do nádherných tvarů. Vytvářejí umělecké kousky, které zdobí interiéry po celém světě. I když se velká část výroby přesunula do továren, ruční práce je stále díky své jedinečnosti a vysoké kvalitě ceněná. V posledních letech se sklářská tradice přizpůsobila moderním trendům.
Čtěte také: Průvodce zrušením řemeslné živnosti
Výroba dřevěných hraček
Dřevěné hračky mají v Česku dlouhou tradici. Ve 20. století byly z tuzemska vyváženy do celého světa a dodnes jsou vyhledávaným artiklem nejen pro svou kvalitu, ale i pro svou estetickou hodnotu. Ruční výroba dřevěných hraček je pečlivým procesem. Ten zahrnuje řezání, broušení, malování a lakování. Dřevěné hračky se dnes vyrábějí nejen v malých dílnách, ale také v rámci chráněných dílen, kde jsou zapojeni lidé se zdravotním postižením. Tímto způsobem se udržuje nejen řemeslo samotné, ale také společenská odpovědnost.
Proč bychom se měli starat o mizející řemesla?
Může se zdát, že mizející řemesla jsou jen nostalgická záležitost a není nutné nad nimi plakat. Jenže ve skutečnosti s každým zaniklým řemeslem ztrácíme kus kulturní identity, schopnosti postarat se o sebe a vztahu k místu, kde žijeme. Řemesla totiž utvářela krajinu, kulturu i mezilidské vztahy. Byla součástí lokálních tradic, svátků a obřadů. Bez řemesel jsme odkázaní na globalizovaný svět. Ztrácíme kontakt se svou historií i přírodou. Až jednou zmizí poslední košíkář, kdo naučí naše děti, jak se plete košík z vrby?
Snahy o záchranu tradičních řemesel
Naštěstí ještě existují lidé, kteří si tuhle situaci uvědomují a snaží se tradiční řemesla zachránit. Konají se řemeslné trhy, festivaly a workshopy, kde si může každý vyzkoušet, jaké to je pracovat rukama. Některá řemesla se dostávají i na seznam UNESCO. Mladí lidé znovu objevují kouzlo ruční práce - ať už z touhy po originalitě, z ekologických důvodů, nebo prostě proto, že chtějí znovu cítit spojení s tím, co sami tvoří. Takže dokud ještě existují mistři, kteří řemesla ovládají, můžeme se je od nich učit. Stačí si vzít košík, nožík nebo jehlu a nit, zastavit se a zkusit dělat něco vlastníma rukama.
Vzdělávání v oblasti uměleckých řemesel
Umělecká řemesla mají v naší zemi několikasetletou tradici. Vzdělávání v těchto oborech probíhá v kategoriích L (čtyřletá délka vzdělávání) a H (tříletá učební obory). Mezi obory kategorie L patří například:
- Zlatník a klenotník (vyučuje pět škol - v Praze, Jablonci n. Nis., Světlé n.
- Umělecký keramik (vyučují čtyři školy - v Praze, Jaroměři, Velkých Opatovicích, Světlé n.
Dále existují málopočetné obory jako Košíkář a Obuvník scénické obuvi.
Čtěte také: EET: Vše, co potřebujete vědět
Charakteristika uměleckořemeslného vzdělávání
Uměleckořemeslné obory byly koncipovány v 70.-80. letech s důrazem na propojení s lidovou kulturou. Důraz je kladen na materiál, který je předmětem zpracování daného oboru. Mezi tradiční materiály patří dřevo, textil, kámen a keramika, sklo, a také uměleckořemeslná stavba hudebních nástrojů.
Vzdělávání se zaměřuje na zpracování kovů a dřeva. Všechny ostatní obory kategorie H jsou málopočetné. I přes to je stále zájem o vzdělání v oblasti keramiky. Mezi další obory patří vlásenkářství a maskérství či malba dekorací.
Výuka v uměleckořemeslných „učebních“ oborech je na velmi vysoké úrovni. Spolupracují zde vyučující odborných předmětů zaměřených na technologii i výtvarnou přípravu s učiteli odborného výcviku. Výrobky uměleckého řemesla jsou zhotovovány z klasických přírodních materiálů původními, často jedinečnými výrobními postupy, hmatovými dovednostmi a technologiemi.
Problémy a výzvy v oblasti uměleckých řemesel
Navzdory snahám o udržení a rozvoj uměleckých řemesel, existuje řada problémů a výzev:
- Zrušení zákona 56/1957 Sb. v roce 1992 - Řemeslníci nejsou závislí na dalších vstupech pro produkci.
- Nejednoznačná definice a vymezení uměleckých/lidových/tradičních řemesel a absence analýzy jejich současného stavu včetně ekonomického přínosu.
- Chybějící systémové zajištění kvality řemesel - uměleckořemeslná povolání jsou zařazena do živností volných, a ne do živností vázaných.
- Nízká kapacita zastřešujících organizací či platforem včetně jejich provázanosti s dalšími oblastmi.
- Chybějící systémové nastavení optimalizace a rozvoje vzdělávání - nerealizují se a neakreditují se obory, které jsou žádané na trhu práce (např. krejčí scénických kostýmů a krojů, prýmkař, umělecký kovolitec a cizelér). V některých oborech též sice existují školy, ale působí na nich nekvalifikovaní lektoři (např.
- Nedostatečná příprava absolventů uměleckořemeslných oborů na praxi.
- Nezajištěná výuka některých uměleckořemeslných technik přežívajících v rodinném prostředí (nabízí se zavést tyto techniky do výuky např.
- Nedostatečně zajištěná praxe učňů a studentů.
- Chybějící systém kvalitní spolupráce podnikatelského sektoru v oblasti uměleckých řemesel (zaměstnavatelů, OSVČ) s odbornými učilišti a školami v oblasti praxe žáků.
- Chybějící možnosti dalšího vzdělávání a získávání kompetencí podnikatelských subjektů působících v oblasti uměleckých řemesel.
- Chybějící systémové zajištění nabídky rekvalifikačních kurzů a jejich optimalizace (včetně vytvoření a akreditace nových kurzů).
- Neexistence dostatečné podpory akcí (např.
Jak můžeme uměleckým řemeslům pomoci?
Po zrušení ÚLUV neexistuje v ČR organizace na státní úrovni, která by se strategicky starala a podporovala umělecká řemesla. V zahraničí existuje mnoho příkladů takovýchto center na státní i regionální úrovni, např. na Slovensku pokračuje v činnosti ÚLUV (www.uluv.sk). Vzorem pro vytvoření podobného centra může být i Design & Crafts Council Ireland.
Náplň takovéto organizace by mohla zahrnovat:
- Prezentaci a propagaci řemeslníků a jejich výrobků na webových stránkách.
- Spolupráci s relevantními partnery (cechy, spolky, muzei, památkovými objekty, uměleckořemeslnými školami apod.) a jejich podpora.
- Vzdělávací aktivity (konzultace, workshopy, mentoring, koučing apod.) zacílené na rozvoj řemeslných dovedností, používání materiálů atd.
V ČR již začínají vznikat dílny otevřené pro veřejnost, nicméně je žádoucí podporovat provoz a vznik takových dílen ve větším měřítku na území celé ČR. V Plzni, v rámci projektu Evropské hlavní město kultury, byl v říjnu 2015 otevřen makerspace (www.depo2015.cz/ makerspace), který má k dispozici šicí dílnu a v plánu jsou i grafická, kovo- a dřevodílna nebo lakovna. Řemeslný inkubátor/dílny/fablab připravuje též město Ostrava ve spolupráci s Centrem podpory inovací při VŠB-TU v Ostravě (i když tento inkubátor je zamýšlen nejen pro umělecká řemesla).
V obecné rovině se v případě dílen jedná o variabilní prostory vybavené základním ručním a elektrickým nářadím, stroji a dalšími pomůckami (včetně materiálu) nezbytnými pro řemeslnou práci. Smyslem dílen je vytvořit vhodné prostředí pro kutily, profesionály i laiky, kteří se tak mohou věnovat zpracování řemeslných produktů.
Fyzická náročnost řemesel
Studii zaměřenou na fyzickou náročnost řemeslných profesí vedli vědci z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy společně s Národním ústavem lidové kultury. Studie byla součástí kampaně slovenské značky minerálních vod Kláštorná Kalcia. Do výzkumu bylo vybráno sedm tradičních řemesel. Vědci řemeslníkům měřili jejich pohybovou aktivitu, počet ušlých kroků, celkový čas strávený intenzivním pohybem, kalorický výdej, čas sezení a teplotu i vlhkost vzduchu během výkonu práce.
„Studie vychází z celodenního monitorovaného měření během výkonu povolání pomocí akcelerometrů. Podle výsledků měření jsou největšími dříči mezi řemeslníky kameníci. Ti spálí nejvíce kalorií za hodinu a tráví také nejvíce času intenzivním pohybem. Náročné je také tahání těžkých kamenů a desek a jejich práce je velmi namáhavá pro záda a nohy. Dalšími dříči jsou tesaři, kteří toho více nachodí, musejí také přesouvat těžké dřevěné trámy a tesání je stále se opakující pohyb, který nerovnoměrně zatěžuje tělo.
„Hlavní informací, kterou přinesly výsledky studie, je fakt, že i v 21. století jsou klasická řemesla velká dřina,“ řekla k výsledkům studie doktorka Marie Skalská pro Aktuálně.cz a dodala: „Všechna sledovaná povolání vykazují dlouhodobou každodenní fyzickou zátěž, která je u mnoha řemesel umocněna specifickými činnostmi - asymetrickou jednostrannou zátěží, zvedáním těžkých břemen nebo nutností setrvávat delší dobu v nepřirozených polohách a výškách“. Doktorka proto lidem vykonávajícím tyto profese doporučuje vhodnou pohybovou kompenzaci ve volném čase, dostatečný odpočinek, pravidelný pitný režim a vyváženou stravu.