Návod na chování lva: Od majestátního krále zvířat po dobrovolníka v jeho péči
Lev, král zvířat, je symbolem síly, elegance a důstojnosti. Když se řekne Afrika, lev je jedním z prvních zvířat, které se vybaví. Tento článek poskytuje komplexní pohled na chování lvů, od jejich biologie a sociální struktury až po výzvy, kterým čelí v moderním světě, a možnosti, jak se zapojit do jejich ochrany.
Biologie a charakteristika lva
Lev (Panthera leo) je po tygrovi druhá největší kočkovitá šelma. Samci dosahují délky 170-250 cm, zatímco samice jsou o něco menší, s délkou cca 140-175 cm. Ocas lva měří 70-100 cm a je zakončen střapcem, který ukrývá malý, zhruba 5 mm dlouhý bodec. Hmotnost lva se pohybuje mezi 150 a 225 kg, u lvic je to 110 - 152 kg.
Lvi tráví hodně času odpočinkem, přibližně 20 hodin denně. Z toho až 16 hodin spí.
Sociální život lvů: Smečka jako základ
Lvi jsou jediné kočkovité šelmy, které žijí ve skupinách, známých jako smečky. Smečky jsou tvořeny jednou nebo dvěma rodinnými jednotkami. V takové tlupě bývá zpravidla 4 až 12 dospělých samic, jejich mláďata různého stáří a 1 až 6 dospělých samců. Nejsilnější samec, dominantní vůdce (někdy jsou ve společnosti i dva dominantní samci), je snášenlivý k ostatním dospělým samcům, členům tlupy, právě tak jako oni k němu.
Samice zřídkakdy opouštějí svou rodnou smečku, zatímco mladí samci naopak odejdou, jakmile vyrostou. Dospělý lev žije kočovným životem, přičemž čas od času se pustí s jiným samcem do boje o získání smečky. Lev, který se zmocní velení nad smečkou, zůstává se skupinou pouze po určitou dobu, která se pohybuje od několika měsíců po několik let. Pak buď odejde dobrovolně, anebo jej vyžene nový vítězný sok. Když se lev ujme vlády nad teritoriem, automaticky mu připadnou všechny samice ve skupině.
Čtěte také: Piknikový koš z papíru
Teritorium a komunikace
Rozloha teritoria, které smečka obývá, se pohybuje mezi 20 a 400 kilometry čtverečními. Lvi obou pohlaví označují své území močí. Všechny kočovné skupiny i samotářští jedinci, kteří, byť neúmyslně, překročí tuto hranici, jsou okamžitě varováni silným řevem, slyšitelným až do vzdálenosti 8 kilometrů.
Lov a strava lvů
Nejoblíbenější kořistí lva jsou savci středních a velkých rozměrů jako zebry nebo gazely, ale pokud je to nutné, spokojí se i s menšími zvířaty či s tím, co zbylo po hyenách a jiných šelmách. Lov se zpravidla koná večer a většinou je to úkol samic. Často na lov berou svá mláďata, aby lvíčata viděla a naučila se techniku lovu. Lvice se pokradmu rozmístí tak, aby kořisti odřízly všechny únikové cesty. Když jsou dostatečně blízko, vyrazí do krátkého, ale rychlého běhu, kdy dosahují rychlosti 50-60 km/h. Oběť je obvykle sražena k zemi váhou lvice a usmrcena kousnutím do krku. Bezprostředně poté se přiblíží samec, aby se společně s lvicí nasytil, a co zůstane, na to má nárok zbytek skupiny.
Viditelně loví jen lvice, ale pravdou je, že i samci loví docela aktivně. Mají ovšem rozdílnou strategii než lvice. Lvi loví sami, nemají potřebu spolupracovat, protože pokud už jdou na lov, loví za šera až tmy. Nedávný výzkum ukázal, že samci se účastní až 60 % lovů, zejména jde-li o velkou kořist jako bizon nebo buvol.
Lev je schopen sníst až 40 kg masa najednou. Lvi pijí vodu v zásadě každý den.
Reprodukce a výchova mláďat
Březost lvice trvá 100-120 dní, poté porodí 1 až 4 mláďata. Samice ve smečce se snaží rozmnožovat ve stejnou dobu, takže se mohou vzájemně starat o krmení a chování mláďat. Lvíčata jsou odstavena po 6-7 měsících. Vzájemné souboje o jídlo jsou v divočině na denním pořádku, proto se až 80 % mláďat nedožije ani 2 let. Nejnebezpečnější je hyena. Lvíčata jsou skvrnitá.
Čtěte také: Návod: věnec z pampelišek
Bílí lvi
U jihoafrických lvů se vzácně vyskytuje leucismus, což je ztráta kožního pigmentu způsobující výrazně světlé až bílé zbarvení kůže a srsti. Bílí lvi žijí ve volné přírodě zcela výjimečně (v roce 2016 cca 13 jedinců), v zoologických zahradách je jejich výskyt častější (v roce 2016 cca 100 jedinců).
Lvi v zajetí: Příběh Foresta
Příkladem lva v zajetí je Forest, který přišel do parku, když mu byl jeden rok. Dnes je z něho však lev s velkým L, král zvířat, král parku. Celý ho bedlivě hlídá a chrání. Nepřátele odrazuje svým mohutným řevem, který je ve volné přírodě slyšet až na 8 km. Forest je krásný a zajímavý i svým bílým zbarvením, které se ve volné přírodě vyskytuje. Tam však jsou takoví jedinci na okraji společnosti. V zajetí jsou však naopak pro svoje zbarvení velice obdivovaní. Forest žije a tvoří krásný pár s bílou lvicí Sneženkou. S ní zplodil 3 krásná bílá lvíčata. V současné době s nimi žije jejich syn Mufasa. Je to krásná rodina a pozorovat jejich láskyplné vztahy, to, jak spolu komunikují a jak rádi tráví čas spolu, je dechberoucí.
Dobrovolnictví v Africe: Osobní zkušenost
Africký kontinent a nespoutanou krásu jeho přírody můžete obdivovat jako turisté. Jeden takový příběh začal podobně - rozhodl se ho zažít ještě více na vlastní kůži a vydat se cestou dobrovolníka pečujícího o lvy. Jen tři týdny strávené v Namibii, Botswaně a Zimbabwe stačily na to, aby nabyl přesvědčení, že se do Afriky musí určitě vrátit. Mimořádně okouzlující byla především procházka se lvy pod Viktoriinými vodopády. Trvá asi hodinu a lvy lze i pohladit. Tento intenzivní zážitek z pohybu v blízkosti krále říše zvířat přiměl k rozhodnutí přijet sem znovu, ale už ne jako turista, ale jako dobrovolník, který také aktivně přispívá k péči o tyto majestátní jedince.
„Venčení“ lvů probíhalo tak, že jsme mladé lvy, v párech samec-samice, vypustili z výběhu a sledovali jejich chování. Cílem této aktivity bylo, aby se lvi seznámili s volnou přírodou a naučili se v ní sami orientovat. Občas si hráli, jindy spali nebo stopovali potenciální kořist, nebo lezli po stromech. I když snad vypadá neškodně a roztomile, může být lev v mladším věku nebezpečný nejen pro opice, ale i pro člověka.
Hry měly i důležitý praktický význam. Jejich prostřednictvím si lvi zvykali na pečovatele, kteří si s nimi pak lépe porozuměli v dospělosti. Ne všichni lvi totiž rezervaci opustili. Aby ve volné přírodě sami přežili, musí žít lvi ve smečce. Na její vytvoření je potřebný alfa pár (samec a samice), aby smečku vedl a nastolení hierarchie, aby smečka spolu dokázala lovit a udržovat fungující vazby.
Čtěte také: Ušijte si vlastní čepičku
Jednoduché nebývá ani samotné vypuštění. Smečka potřebuje dostatečné teritorium, aby neopouštěla území parku a neútočila na dobytek pastevců v okolních lokalitách. A zde hrají až nečekaně silnou roli obchod a politika, které bývají nejednou překážkami v programech záchrany šelem.
Aby se nestalo, že lev popadne velký kus masa a odběhne s ním mimo dosah kamer, bylo nutné maso porcovat na menší kousky. I přes zmrazení se z boxu valil pronikavý zápach masa, vnitřností a dokonce výkalů. Maso jsme tedy vytáhli, odvážili kvůli kontrole zásob, a pak nastal čas na porcování. Nejčastější potravou lvů byly krávy. Součástí organizace byl i tým, jehož úkolem bylo opatřit dostatek kravského masa za výhodné ceny. Většinou to byly staré, nebo podvyživené kusy odsouzené k úhynu. Stávalo se také, že se v mrazicím boxu ocitly i zebry, nebo sloni. V Zimbabwe byl horký rok a tato zvířata prostě nezvládla sucho a vysoké teploty, následkem kterých skonala. Takové maso, pokud se našlo „včas“, bylo stejně vhodné na krmení jako kravské, zejména to sloní lvi milují.
Nasekané maso jsme naložili do auta a dovezli k výběhům, kde docházelo ke krmení. Ještě předtím, než mohlo začít, bylo nutné polít prašnou zem ve výbězích vodou. Pohyb lvů za potravou byl natolik prudký, že vytvořil mračno prachu snižujícího viditelnost. Pitná voda však naopak ve výbězích sloužících na krmení chyběla, což bylo součástí důmyslného systému, díky němuž se dařilo odtud lvy opět vylákat ven. Výběh určený na krmení si pochopitelně vyžadoval údržbu. To pro nás, dobrovolníky, znamenalo sbírání a zakopávání trusu a kostí do vlastnoručně vykopaných jam.
Ve svých vlastních výbězích bývali lvi po skupinách podle pohlaví a rodinné příslušnosti. Vždy maximálně pět jedinců, kteří se navzájem znali odmalička. Přidávat do takto formované smečky jedince v pozdějším věku je velmi riskantní a pravděpodobnost, že ho lvi přijmou mezi sebe není vysoká.
Řev lvů je překvapivě silný a pravidelně se stávalo, že jsem se na něj v noci budil. Tento způsob boje o postavení totiž probíhal i přes ploty výběhů mezi lvy z různých smeček. Nejdominantnější jedinec je relativně snadno rozpoznatelný - má více tmavé srsti v důsledku zvýšené hladiny testosteronu a méně jizev na nose, protože v bitvách většinou vítězí. Těžká není ani identifikace ostatních jedinců. Ať už podle srsti, jizev, nebo chování.
Pokud se u některého ze lvů vyskytlo vážnější zranění, případně nemoc a vyžadoval si speciální péči, poskytovali mu ji školení pečovatelé. Podávání antibiotik a aplikace dezinfekce na rány byly v jejich režii, při serióznějších problémech docházelo i k návštěvám veterinárního specialisty. Zvýšené riziko přenosu bakterií představoval pro lvy hmyz.
Ohrožení a ochrana lvů
Lvi jsou v Africe jedním z nejohroženějších zvířat. Jejich počet zaznamenal výrazný pokles od poloviny 20. století - z přibližně 200 000 na dnešních zhruba 20 000. Rozloha teritorií jejich volného pohybu tvoří jen 8 % plochy, kterou původně obývali.
Mezi hlavní hrozby patří:
- Nedostatek kořisti v nižších loveckých teritoriích.
- Nemoci, zejména nebezpečné virózy.
- Genetická degenerace v důsledku páření v rámci nižších populací.
Reintrodukční programy záchrany mají za cíl výchovu lvích mláďat v bezpečí od nemocí a pytláků, jejich následné řízené osamostatňování ve smečkách a finální vypuštění do volné přírody. První fázi charakterizuje seznamování mláďat s volnou přírodou, podpora volné hry i budování přirozeného chování a instinktů. Realizuje se formou procházek a později i monitorovaného volného pohybu, ve kterém se mohou naplno projevit hlavně lovecké instinkty.
Ve lvech se přirozeně formují charakterové i vzhledové rysy, ve smečce se etabluje hierarchická struktura. Podmínkami vypuštění smečky do volné přírody jsou pevné vazby mezi jedinci, jejich zdraví a genetická výbava.
Lvi jako domácí mazlíčci? Varovný příběh
Za uplynulý rok uteklo v Česku chovatelům několik pum, tygrů a lvů. Přibývá také případů, kdy tato zvířata napadnou své majitele. Lev ani tygr nejsou typickým domácím mazlíčkem.
Lidé chovají velké kočkovité šelmy hlavně pro pomazlení. Někteří lidé si pořízením velké šelmy plní dětské sny. Jsou ale i tací, kteří si třeba tygra koupí proto, aby měli výjimečného mazlíka a předváděli se sním. Vznikají i takzvané kontaktní mazlící zoo. V nich návštěvníci platí za to, že se například se lvem vyfotí, nebo se s ním pomazlí. Je to pro ně lákavý „jedinečný zážitek”. Pro tato zařízení neexistují žádná zákonem stanovená omezení. Šelmy jsou odebrány od matek už jako malá kot´ata.
Pravidla daná zákonem jsou nedostatečná, podmínky pro chov těchto šelem jsou doporučené. Což znamená, že se jimi člověk nemusí vůbec řídit. Ministerstvo zemědělství v nich třeba stanovuje doporučené velikosti výběhů a ubikací. Pro schválený chov šelem je sice zapotřebí mít povolení od Krajské veterinární správy, jenže vznikají i neschválená zařízení, kde jsou zvířata nelegálně a bez vědomí úřadů. Velkou kočkovitou šelmu jako je lev či tygr si tak může pořídit naprosto kdokoliv a chovat ji klidně doma v obýváku.
Stát může zakročit pouze v případě, že by byla kočkovitá šelma týraná. To ji pak majiteli odebere. Bohužel v Česku není žádné místo, kam by stát mohl zabavená zvířata umístit. Zoologické zahrady si vezmou pouze ta geneticky čistá pro zachování druhu, navíc ZOO nejsou nafukovací.
Člověk, který si chce tato zvířata pořídit, musí mít vrozené schopnosti, nebo praxi. A také peníze. Náklady pro chov jsou obrovské. Lev denně sežere okolo pěti kilo masa. Samozřejmě je potřeba mít patřičné zabezpečení. Výběh a ubikace by měly být nejlépe ze železa a ohraničeny elektrickým ohradníkem, aby zvířata neutekla.
Zkreslené představy o lvech
O lvech se hodně píše i vypráví a do podvědomí čtenářů či posluchačů a diváků televize i filmů se tak dostávají zkreslené představy, všelijak „vylepšené“ příběhy apod. Ale i v odborné literatuře (zejména dřívější, někdy však i v současné) najdeme o životě lvů mnohé nepřesnosti nebo tradované výmysly, které ukazují lvy v jiném světle, než jim přísluší.
Lví samec například nenosí lvici, která má koťata v jeskyni, potravu. Naopak, při nedostatku větší kořisti neurvale odstrčí mláďata, která pak často i uhynou hlady. Také vůči lvicím nejsou lvi nijak galantní, natož aby pro ně lovili. Urvou jim nejlepší maso z kořisti, kterou zpravidla získaly právě lvice.
Kořist získávají samci, pokud žijí v tlupách, obvykle od samic. Když lvice uloví kořist, samec či samci příslušné tlupy si přivlastní největší díl, zatímco lvice s mláďaty se podělí až o zbytky. Je-li však kořist příliš malá, na samice a mláďata se dostane až příště. Při nedostatku potravy se dokonce stává, že po lvech se nažerou jen lvice a lvíčata nechají rodiče zahynout hlady. Samice v krátké době opět zabřeznou, nová mláďata se narodí v období hojnosti a mohou být pak odchována jako silnější a životaschopnější jedinci. I při dostatku potravy, předtím než samice zanese svým odrostlejším mláďatům kus kořisti, se sama pořádně nažere. Důvod je stejný. Kdyby lvice nebyla dost silná, nemohla by lovit a celá lví tlupa by byla ohrožena. Lvice se starají o takový počet mláďat, aby tlupa přežila. Přitom zachovávají určitá pravidla, při kterých lvice někdy mláďata zavrhnou a jindy srdnatě brání. Jedním z důvodů je opět možnost obstarání dostatku potravy.
Sociální uspořádání a chování lvů
U lvů jako jediných z kočkovitých šelem dochází k zajímavému společenskému uspořádání, včetně obranných mechanizmů, vnějších i vnitřních. Lvi žijí trvale v rodinných tlupách. Jako u všech sociálních zvířat panuje i u lvů hierarchie, to znamená různé stupně nadřazenosti a podřízenosti.
Teritorium rodinného klanu hájí společně jak samci, tak samice a jeho držení označují mohutným řvaním a také močí, tj. pachovými signály. Často členové tlupy drží střídavě jakousi stráž, zatímco ostatní odpočívají. Spřátelení samci tlupy mezi sebou nebojují, ani když je některá ze samic „horká“, to znamená připravená k páření. Místo toho mají mezi sebou jakousi „džentlmenskou úmluvu“, při které první samec tlupy, který se s říjnou samicí setká, ji obvykle také odpáří jako samec dominantní. To je u samců většiny druhů zvířat zcela neobvyklé. Lvi však k tomu mají své důvody. Dominantní samec totiž potřebuje své druhy k ochraně. Bez nich by stěží uhájil své postavení vůči rivalům, cizím samcům, kteří obcházejí v okolí a čekají na svou příležitost zmocnit se vlády nad tlupou lvic. Početnější skupiny samců, kteří mezi sebou nemají spory, si udržují postavení po delší dobu, obvykle 6 až 8 let. Samci v tlupě jsou také velmi přátelští k mláďatům, jejichž jsou otci, a často si s nimi hrají.
Počet samců v tlupě kolísá také podle toho, jak dospívající samci opouštějí skupiny, aby se udržel v tlupě optimální stav podle možností opatřovat si potravu. Často se ovšem stává, že dominantní samec utrpí vážné poranění při soubojích se záškodníky nebo onemocní zeslábnutím apod. Pak nastává očekávaná příležitost pro vetřelce ze samčích tlup. Nově příchozí mohutný samec zažene dosavadního vůdce a uchvátí vládu nad jeho společností. Někdy mu při tom pomáhají i „jeho vlastní“ samci. A pak se ovšem snaží co nejdříve založit rodiny. V tom mu však brání nepřístupnost lvic, které odchovávají mláďata. Až do jejich osamostatnění, což je okolo dvou let, totiž lvice nepřijdou do říje. Nový vládce však nehodlá tak dlouho čekat, mohlo by se stát, že bude během této doby také vyhnán a zůstane bez potomků. Uchýlí se tedy ke krvavým násilnostem na lvíčatech. Malá lví koťata zakousne, a tím vlastně „zbaví“ matku povinnosti kojení a starání se o mláďata. Samice brzy po ztrátě mláďat přijde do říje a nový samec ji odpáří. Jinak by čekal i přes dva roky. I když z hlediska lidského lze posuzovat počínání lvího samce za krutost, je jeho chování účelné. Očividně násilné jednání samce, který převzal rodinný klan, má za následek zamezení příbuzenské plemenitbě. Při procesu výběru nastává „ozdravění“ chovu. Mláďata pak bývají odolnější a silnější, když jsou navíc bez konkurence předcházejících mláďat, která tak drasticky přišla o život.
U lvů bylo zjištěno i další pozoruhodné chování. Tak třeba lvice bez odporu připustí sání mláďat, která nejsou její vlastní.
Vztah lvů a hyen
Ještě jeden úkol náleží samcům v tlupě. Je to ochrana rodinného klanu nejen před lvími soky zvenčí, ale kupodivu zvláště před hyenami skvrnitými. Vztah mezi lvy a hyenami je totiž složitý. Obě šelmy mezi sebou soupeří o kořist a často se stane, že si přivlastní mrtvé zvíře, které zabil ten druhý. Nejen tedy hyeny, ale i lvi patří z velké míry mezi takzvané mrchožrouty, živící se na ukořistěné mrtvole. Například v poslední době bylo v Serengeti zjištěno, že lvi sežerou více antilop, které zabily klany hyen, než které ulovili lvi sami. Naopak když je dostatek kopytníků a lvice uloví zebru, lví rodina po nasycení přenechá zbytky hyenám. Když jsou však hyeny velmi hladové, jejich početný klan často zažene méně početnou tlupu lvů. A navíc, mnohdy se stane, že hyeny napadnou osamělého lva a zabijí ho. Také z tohoto důvodu se obvykle drží pohromadě více lvů. Proto se lví samci ve skupině nažerou jako první, aby pak mohli držet stráž před útoky hyen skvrnitých a aby se potom nažraly i lvice a mladší členové smečky.
Zajímavé bylo zjištění, že lvi loví především za dne, zatímco hyeny skvrnité v noci. Ale na mnohých místech, kde byli lvi člověkem nemilosrdně pronásledováni, se lvi uchýlili rovněž k nočnímu lovu. Tím se ovšem rivalita mezi nimi a lvicemi ještě více zostřila. A reakce lvů? Bud se o tom dříve nevědělo, nebo se podivuhodné chování lvů vyvinulo až v nedávné době, ale společnost lvích samců si vyčíhá vůdčí samici místního klanu hyen skvrnitých, odeženou ji od skupiny a posléze ji obklíčí a zabijí.
Sociální hierarchie a rozmnožování
Nejvýraznější zvláštností lvího sociálního systému, která tento druh odlišuje od ostatních sociálních šelem (a také od primátů), je nepřítomnost zjevné sociální hierarchie. Proto dokonce ani možnost rozmnožování není monopolem privilegovaných jedinců. Všichni příslušníci skupiny tedy více či méně rovnoměrně participují na výhodách sociality. Dalším určujícím rysem je, že nejen negativní (boj), ale i pozitivní sociální interakce jsou přednostně směrovány na příslušníky vlastního pohlaví.
Lvice jsou skutečnými vlastníky teritoria, které obhajují proti ostatním Ivicím. Lvice z jedné skupiny jsou téměř bez výjimky vzájemně blízce příbuzné a tvoří matrilineární klan. Lvice bez příbuzných je odsouzena k toulavému životu s minimální nadějí na úspěšné rozmnožování. Jen ve zcela mimořádných případech bylo zjištěno, že novou skupinu vytvořily nepříbuzné lvice. V obvyklých případech se buď obnovují dosavadní skupiny tak, že dcery vyrůstají ve skupině své matky (matrilokalita), nebo dospívající Ivice narozené v jedné skupině (obvykle sestry či sestřenice) společně založí novou skupinu mimo mateřské teritorium. Úspěšněji se však rozmnožují ty dcery, které zůstanou doma, a mladé Ivice proto odcházejí jen v případě, že jejich počet převýší úživnost území.
Na rozdíl od samic jsou mladí samci v období dospívání vypuzeni ze skupiny a potulují se bez vlastního území. Ve stáří čtyř let se většinou poprvé zmocní skupiny samic a s nimi i teritoria. Úspěšně získat a udržet teritorium však jediný samec obvykle nedokáže.
Pohlavní dvojtvárnost a vývoj
Lev je jedinou kočkovitou šelmou, která vykazuje výraznou pohlavní dvojtvárnost. Samec je nejen větší než samice, ale má navíc typickou hřívu. Mláďata jsou skvrnitá a teprve ve třech letech zcela přebarví do plavé hnědi dospělých. Charakteristickým znakem lvů je ocas zakončený štětkou dlouhých chlupů.
Lvi indičtí: Ohrožený poddruh
Lvi jsou jediné kočkovité šelmy žijící ve smečkách. U afrických lvů mohou mít smečky i několik desítek členů vedených jedním nebo dvěma nejsilnějšími samci, lvi indičtí však žijí o něco samotářštěji a jejich skupiny bývají menší. Tvoří je obvykle dvojice dospělých zvířat, přičemž samci a samice žijí odděleně. Lvice z jedné smečky jsou obvykle příbuzné. Spolupracují při lovu i při odchovu mláďat a dokonce si vzájemně pomáhají s kojením. Také samci, kteří uzavřeli spojenectví, bývají obvykle bratři. Sdílejí jedno území, společně ho brání před vetřelci a dělí se o samice.
Lev indický je samostatným poddruhem. Nejnápadnějším znakem, který ho odlišuje od jeho afrických příbuzných, je výrazná kožní řasa na břiše (afričtí lvi tento kožní záhyb obvykle nemají).
Lvi kdysi obývali nejen Afriku, ale také Asii a jižní Evropu. Areál asijské populace původně zahrnoval rozlehlé území sahající od jihozápadní Asie až po východ Indie. Na většině míst však byli lvi indičtí vyhubeni. Drastický dopad na ně měl již koncem 19. století „sportovní“ lov pro trofeje a 20. století pak za jejich existencí téměř napsalo definitivní tečku. Jediným místem na světě, kde ve volnosti stále žijí, je indický stát Gudžarát - přesněji národní park Gir v severozápadní Indii a jeho okolí. Žije jich zde jen několik stovek - méně, než kolik je v Indii tygrů, vlajkového druhu tamní ochrany přírody! Proto jsou na Červeném seznamu IUCN vedeni jako ohrožený poddruh. Gudžarátci jsou na „své“ lvy nesmírně hrdí, girská oblast je však velmi hustě zalidněná - jen v okruhu 10 kilometrů kolem národního parku žilo v roce 2007 přibližně 160 000 lidí - což brání většímu rozšíření lvů do okolí.
To, že veškerá volně žijící lví populace žije v tak malé oblasti, s sebou navíc nese značné riziko: kdyby došlo k jakékoliv katastrofě typu epidemie psinky nebo velkého požáru, mohlo by to znamenat úplné vyhynutí poddruhu v přírodě. Řadu let probíhala jednání o přemístění části lvů do rezervace Kuno-Palpur v sousedním indickém státě Mádhjapradéš, aby zde vytvořili druhou, záložní populaci.
Chov lvů indických v pražské zoo
Čistokrevné lvy indické chováme v Pavilonu šelem a plazů od roku 2004, kdy jsme se připojili k Evropskému chovnému programu (EEP). Nejprve u nás žili dva bratři z Polska, Parys a Max, a samice Kala z Británie. Současné trio - samec Jamvan a samice Suchi a Ginni - pochází přímo z indického státu Gudžarát a jeho získání v roce 2015 bylo významným mezinárodním úspěchem, kterému předcházela několikaletá diplomatická jednání. Bylo to vůbec poprvé po více než dvaceti letech, kdy se do Evropy dostali čistokrevní lvi indičtí přímo ze své domoviny, navíc nepříbuzní a tedy potenciálně nesmírně cenní pro celý evropský chov. Všichni tři se narodili v lidské péči a do Prahy přicestovali ze Zoo Sakkarbaug, která leží v blízkosti národního parku Girský les. Jak se bohužel časem ukázalo, jen jedna z obou lvic, Ginni, má šanci mít mláďata; druhá je neplodná. A protože Jamvan je natolik submisivní, že mu lvice páření neumožní, přikročili jsme nakonec u Ginni k umělé inseminaci. Šance na úspěch při takovém zákroku je sice u kočkovitých šelem nejistá, ale šance to je, jak se potvrdilo v roce 2019, kdy Ginni zabřezla.
tags: #návod #na #chování #lva