Lidová Řemesla v Postřekově: Od Krojů po Krajky
Postřekov, obec s bohatou historií a silnými kořeny v lidových tradicích, je živým důkazem toho, jak se umění a řemesla prolínají s každodenním životem. Od pestrobarevných krojů po jemné paličkované krajky, Postřekov uchovává dědictví, které si zaslouží pozornost.
Muzeum Krojů: Pohled do minulosti Chodska
Zajímají-li vás lidové odívání na Chodsku, tradice a řemesla, neměli byste vynechat Muzeum krojů v Postřekově. Umístěné v budově staré školy, muzeum ukrývá sbírku chodských krojů, které v minulosti nosili místní obyvatelé jako běžný oděv. Sbírka obsahuje více než čtyřicet kompletních krojů, jak pro všední den, tak pro slavnostní příležitosti.
Kromě krojů samotných zde naleznete i doplňky, staré nádobí, pohlednice, staré fotografie, krejčovské potřeby a ukázky krajek. Součástí expozice je i kroj z Mlýnce, bývalé německé obce, která je dnes součástí Postřekova. Jedním z nejstarších exponátů je 200 let starý bílý čepec, tzv. koláč, historická pokrývka hlavy zdejších žen. Muzeum je možné navštívit po předchozí domluvě.
Kroje můžete vidět „v akci“ na slavnostech jako je Svatojakubská pouť nebo vyhlášený Postřekovský masopust. Z běžného života kroje z obce vymizely s posledními ženami, které je nosily na ulici. Dnes se kroje nosí především na slavnostní události, jako jsou křtiny a průvody. Tradice a zvyky se snaží zachovat Národopisný soubor Postřekov, spolek s téměř 90letou historií.
Tkalcovna Kanafasu: Oživení Tradiční Textilie
V roce 1963 byla v Postřekově postavena nová tkalcovna tradičního chodského kanafasu, kterou vybudovalo Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Dříve se kanafas vyráběl v nevyhovujících prostorách rodinného domku tkalců Kapiců. Nová hala nabídla světlé a prostorné prostředí za optimálních hygienických a bezpečnostních podmínek.
Čtěte také: Vývoj řemesel v regionu
ÚLUV vyvážel značnou část produkce tkalcovny do západoevropských států, kde obliba kanafasu stoupala. V nových prostorách vznikla i výstavní síň s expozicí, která prezentovala možnosti využití postřekovského textilu v moderním interiéru i odívání. V roce 1964 v tkalcovně pracovalo třicet tkadlen, sžitých s místní tradicí a se smyslem pro barevnost a vazbu tkanin, používaných u krojů a v chodských domácnostech.
Krajkářství: Jemná Krása z Postřekova
Historie krajkářství na Domažlicku sahá až do 16. století. Podle archivních materiálů je nejstarším místem krajkářské výroby Hostouň, která získala v roce 1587 od císaře Rudolfa II. povolení k usazování krajkářů. Mezi další krajkářské obce patřily Poběžovice, Mutěnín, Horšův Týn, Chudenice, Strážov a Nýrsko. Druhy a kvality krajek z 16. století nejsou známy.
V Postřekově se prý začaly plést krajky až v 70. letech 19. století, kdy se sem přiženil Josef Hohl z Pařezova, který si znalost paličkování přinesl z domova. Vedle starších, silných, mnohopárových krajek zvaných „proutkové“, uměly postřekovské ženy i jemné krajky flanderského typu, tzv. vláčkové. Ty byly specialitou jen několika krajkářek. Jednoduchým vzorům, které se dělaly v mnoha metrech, se říkalo „za půl třetího grejcaru“ - tolik se platilo za loket.
Hotovení vláčkových krajek se postřekovské ženy naučily v kurzech, které se pořádaly od roku 1912. Tento druh krajky byl zaváděn i proto, že ženy ho znaly ze svého tradičního oděvu. Zdobily jím zadní díl chodských čepců „koláčů“, okraje „plínek“ na hlavu, lemy šátků a límce košil. Pořízení vláčkové krajky bylo nákladné. Ženy z chudé vesnice Díly nosívaly na krojích krajky strojové, protože byly levnější a déle vydržely.
Vlivem kurzů se v Postřekově rozšířilo i paličkování „kůsků“ - ozdobných pokrývek na polštáře a jiné interiérové textilie. Vzory dodávali objednavatelé. Vedle vláčkových krajek se používaly na ženském kroji i krajky mnohopárové. Jednou z nejhezčích je červenobílá krajka lemující rukávy ženských košilek. K pletení metrových krajek se používalo až 40 párů paliček a válcovité podušky „palice“, jež stávala na podstavci „sáňkách“. Na „palici“ se připevňovaly vypíchané podvinky, podle nichž se pracovalo. Bez podvinků se prý paličkovaly pouze vláčkové krajky.
Čtěte také: Průvodce zrušením řemeslné živnosti
Svobodná děvčata a chlapci se scházívali v zimních podvečerech na přástky i když se zde nepředlo, ale paličkovalo. Místo vyřezávaných přeslic a ozdobných špendlíků dostávala děvčata přesleny k navíjení příze na paličky „kliprdle“. Byly buď dřevěné nebo porcelánové, zdobené malovanými kytičkami se jménem a datem.
Ručně paličkovaná krajka, která se na počátku 20. století používala na prádle i oděvu, téměř opustila tuto oblast. V období 20. až 40. let začala hrát roli v dekoraci interiéru ve formě pokrývek a záclon. Od 50. let se výtvarníci začali zajímat o tvárnost a půvab paličkovaných nití a rozšířili funkci krajky o výtvarnou invenci. K takovému zaměření krajky přispělo vývojové oddělení ÚLUV. V té době hledalo ÚLUV domácké pracovnice z okolí Postřekova a získalo paličkářky Marii Tauberovou a Marii Buršíkovou. V 60. letech 20. století se navrhovaly a paličkovaly závěsné obrazy a upomínkové předměty, nikoliv tradiční metrové krajky.
Čtěte také: EET: Vše, co potřebujete vědět
tags: #lidpva #remesla #postrekov #vyroba