Divadelní hra: Dekorace, typy a klíčové prvky
Divadelní hra je komplexní umělecké dílo, které kombinuje literaturu, herectví, scénografii a další prvky. Tento článek se zaměří na dekorace v divadelní hře a na různé aspekty, které ovlivňují její celkové provedení.
Struktura dramatického díla
Dramatické dílo je obvykle rozděleno do několika částí. Nejmenší úsek děje, určený jednou motivací, se nazývá situace. Ta trvá, dokud se děj nezmění vstupem nového motivu. Technicky se hra člení na výstupy, většími částmi jsou obrazy (scény) a celek se může skládat z aktů (jednání či dějství). Mezi akty bývá obvykle přestávka. Scény jsou malé ucelené úseky děje, kde nedochází k přerušení hry a kulisy zůstávají stejné.
Role dramaturga a režiséra
Dramaturg hledá v literární předloze aktuální téma, které by bylo relevantní pro soubor a diváky. Rozkrývá postavy, vztahy a motivace jejich jednání. Režisér pak hledá nejsrozumitelnější a nejúčinnější jevištní prostředky, které by sdělovaly zamýšlené významy. Mezi tyto prostředky patří jevištní prostor, zvukově-hudební složka, choreografie a herecké ztvárnění postav.
Scénografie a dekorace
Scénograf ve spolupráci s režisérem určuje základní materiálové podmínky, v nichž se budou herci pohybovat a jednat. Tvaruje jevištní prostor, jeho členění a výtvarné pojednání, včetně jevištních staveb, nábytku, kulis a dekorací. Důležitá je i práce se světlem.
Typy divadelních dekorací
Divadelní dekorace, stejně jako kostýmy, jsou na scéně znaky, které ukazují na jeden ze znaků, které má kostým nebo dům osoby uváděné hrou. Divadelní kostým může například označovat bohatého Číňana, tedy ukazovat i na znak národnosti hrané osoby i na jeho hospodářské postavení.
Čtěte také: Útulný domov na podzim
Dekorace se omezují na ty znaky kostýmu a stavby, jakých je třeba pro danou dramatickou situaci. Divadlo užívá jenom těch znaků kostýmu a stavby, jakých je třeba pro danou dramatickou situaci.
Slovesná dekorace je divadelní podání, kdy chybějící dekoraci popisuje herec obecenstvu slovy.
O. Zich uvádí, že všechny předměty, které jsou divadelními znaky, mají dvojí úkol: charakterizační (působivě určovat osoby a místo děje) a funkční (zúčastnit se v dramatickém ději).
Zvuková složka a choreografie
Zvuková složka zahrnuje komponovanou jevištní hudbu, jevištní ruchy a šumy či dokonce ticho. Patří sem i způsob stylizace řeči. Choreografie tvoří pohybovou složku inscenace, která začíná být příznaková a má samostatnou estetickou funkci.
Herec a divadelní postava
Herec je tím, v němž a skrze nějž se předává většina významů inscenace. Svým pojetím a provedením role vytváří postavu napsanou dramatikem. Herec vytváří postavu napsanou dramatikem (autorem) pohybem a hlasem, který propůjčuje svému tělu nebo loutce. Uskutečňuje ji ve viditelné a slyšitelné podobě tím, že jedná tak, jak předpokládá, že by mohla dramatická postava, napsaná dramatikem jednat.
Čtěte také: Jak uspořádat vojenskou párty?
Dramatická postava má určitý souhrn vlastností. Pokud jde o individualizovanou postavu, mluvíme o charakteru, pokud jde o zobecňující souhrn vlastností, mluvíme o typu.
Dialog a formální úprava textu
Dialogy jednotlivých postav by měly být na jednom řádku. Jména postav se píší velkými písmeny na začátek nového řádku (ANNA). Pro lepší zvýraznění a oddělení lze použít větší písmo. Promluvy postav se píší kurzívou a na nový řádek. Velikost písma je obvykle 12.
ANNA:Jak se máš příteli?
Čas a prostor v divadle
Při sledování divadelního díla jsou reálný čas průběhu a vnímání díla a fiktivní čas probíhajícího děje v těsném vztahu. Divadlo má k dispozici zkratku jako způsob práce s časem. Různé druhy divadla mají pro práci s časem různé disposice a různé podmínky: čím je divadlo už svou podstatou vzdálenější životní věrohodnosti, čím je stylizovanější, tím je pro ně překonávání rozporu obou časů a možnost vytěžit z něj obsahový i estetický přínos snazší.
S místem je to obdobné. Zejména v rámci dobového požadavku ikonicky místo zpodobit a při omezených možnostech plynulé změny takto označeného místa, znamenalo místo neměnit - tedy zachovat jednotu místa. Jinak tomu samozřejmě je, jestliže - v jiných konvencích - místo není nijak označeno, to jest jevištní prostor je neutrální či prázdný a "mění se" jen jednáním herců.
Děj a téma
Děj v divadle je veškeré divákem vnímatelné dění na jevišti, nesoucí významy divadelních znaků. Jeho součástí mohou být i sdělované vztahy herců k postavám hry, k příběhu či k sobě navzájem.
Čtěte také: Osvěžte svůj domov květinami
Protože v divadle jde o názorné, smyslově vnímatelné jevy, je jedním z kritérií vhodnosti literárního díla pro divadlo - jeho divadelnosti - v něm ukrytá smyslově názorná atraktivita. Pro divadlo je nejpřirozenější děj přímo předvádět pomocí jednání postav, usilujících o změnu pro ně nepřijatelného stavu vztahů; divadlo je tedy založeno na vztazích, jejichž proměnou jednáním se rozvíjí.
Téma děj organizuje, činí sevřenějším, přehlednějším, srozumitelnějším. Téma je obsaženo, rozpuštěno v ději, jemuž dává smysl a je jím postupně vyjevováno: expozice mu vymezuje podmínky a souvislosti, kolize je zpravidla nastoluje, krize a peripetie rozvíjí, katastrofa završuje.
Adaptace literárních děl pro divadlo
Divadlo má k dispozici zpravidla nepoměrně kratší čas pro rozvinutí a uzavření svého sdělení, což činí velmi obtížným zejména převod látek na rozlehlosti a rozmanitosti děje založených.
Potřeba akčnosti (tedy toho, aby se obsah odehrával v předváditelném jednání postav) znamená pro divadlo obtížnější dosažitelnost látek úvahových, reflexivních, zčásti i lyrických i té psychologické prózy, která je hůře vyjevitelná jen jednáním postav.
Zmiňované podmínky související s prostředky ("jazykem") divadla a vnitřními obsahy, jež sděluje (tedy s tím, co souhrnně definuje pojem drama) se týkají nejen práce s časem, prostorem a dějem, ale i stavby, kompozice divadelní inscenace.
Kompozice dramatického oblouku
Potřeby dramatu (a potažmo divadla) vytvořily optimální kompozici dramatického oblouku od expozice, přes kolizi, krizi a peripetii ke katastrofě. Ta platí s nepatrnými odchylkami i ve všech ostatních divadelních žánrech: komedii, občanském dramatu, grotesce atd.
- Expozice: Poznáváme kdo, kde, kdy, za jakých okolností a v jakých vztazích, v jaké situaci se nalézá.
- Kolize: Jsme seznámeni s objevivším se problémem, konfliktním prvkem, jenž je pro některou z postav natolik nepřijatelný, že se ho rozhodne řešit.
- Krize: Nastává prvý vrchol, vyhrocení tohoto řešení.
- Peripetie: Dochází k protizvratu, v němž se děj vyvíjí v opačném směru, než dosud (komické hrozí stát se tragickým, tragické se zdá řešitelným smírně).
- Katastrofa: Závěr, konečný "úder".
Divadlo a literatura
Vnímání divadla jako druhu literatury sdělované z jeviště má své důvody: vedle rozdílností mají totiž divadlo a literatura i mnoho společného. Drama je k provozování na jevišti přímo určeno a většina divadelní produkce na něm byla vždy založena. Řada dalších divadelních inscenací vychází z nedramatických literárních textů (epické či lyrické povahy), jež v různé míře a různým způsobem upravuje.
Kostým a dekorace jako znaky
Kostým a dekorace jsou na scéně znaky, které ukazují na jeden ze znaků osoby uváděné hrou. Kostým může označovat národnost, hospodářské postavení nebo náboženské vyznání. Dekorace může představovat dům a ukazovat na národnost, hospodářské poměry nebo náboženské vyznání majitele. Divadlo užívá jenom těch znaků kostýmu a stavby, jakých je třeba pro danou dramatickou situaci.
Slovesná dekorace
Slovesná dekorace je divadelní podání, kdy chybějící dekoraci popisuje herec obecenstvu slovy. S takovou slovesnou dekorací se setkáváme v starém indickém divadle a je také rozšířena všude ve výkonu obřadu šamanů.
Funkce divadelních znaků
Všechny předměty, které jsou divadelními znaky, mají podle O. Zicha dvojí úkol: charakterizační (působivě určovat osoby a místo děje) a funkční (zúčastnit se v dramatickém ději). Každá věc mnohem rychleji a mnohem rozmanitěji mění svoje znaky. Věci se na divadle, jako i herec sám, přerodí a dostanou nové, až dotud jí cizí funkce.
Jazyk na jevišti
Řeč herce na jevišti má skoro všechny znaky poetické řeči a mimoto je součástí dramatického děje. Dramatik i herci na scéně užívají speciálního slovníku, speciální melodie řeči, aby se označil člověk té nebo oné třídy, odlišného slovníku, odlišné výslovnosti, tvarů a skladby k tomu, aby se označil cizinec.
V divadle existovaly a existují konvenční divadelní způsoby odlišující řečí prostý lid od vznešené společnosti. Sem na př. patří stylistický způsob určitých dob a dramatických směrů, kde lid mluví prózou, vznešená společnost verši.
Konvenčnost v divadle
S podobnou konvenčností jako u jazyka setkáváme se také u divadelního gesta, kostymu, dekorace atd. Lidové divadlo zvlášť dává mnoho příkladů názorně vyjadřujících tuto konvenčnost kostymů a rekvisit.
tags: #divadelní #hra #dekorace #typy