České srandy koláže: Mezi vulgarismy a satirou
V České republice máme specifický smysl pro humor, který se často projevuje v kolážích, satirických dílech a specifickém používání jazyka. Pojďme se podívat na to, jak se tyto prvky prolínají a co to vypovídá o české kultuře.
Vulgarismy jako součást českého jazyka
Na vulgarismy jsme v Česku odborníci. Máme jich v češtině jako bílých myší a moc rádi se jimi pyšníme před cizinci. Nebudeme tady sepisovat seznam vulgárních výrazů, to je práce slovníkářů. Navíc každý rodilý mluvčí jich z hlavy vysype víc, než by se nám sem vešlo. Jenže tato vrstva slovní zásoby je po všech stránkách tuze zajímavá, a tak ji v tomto lingvistickém seriálu nemůžeme opomenout.
Slovem vulgární označujeme něco hrubého či sprostého. Výraz jsme si převzali z němčiny, ale jeho původ vede k latinskému vulgāris, jež má význam ‚obecný, všední, nízký‘ a je odvozeno od dalšího latinského slova vulgus, což znamená ‚lid, dav, chátra‘.
Věčnou diskusi můžeme vést o tom, co všechno lze v jazyce označit za vulgarismus. Pro každého z nás jsou totiž hranice mezi tím, co je sprosté a co nikoli, velmi rozdílné. Navíc se naše měřítka proměňují v závislosti na tom, v jaké skupině mluvčích se vyskytujeme. Co je to za sociální skupinu nebo vrstvu? Jakého jsou ti lidé věku? Odkud pocházejí? Jaké je jejich vzdělání? Jaký spolu máme vztah…
Obecně platí, že za vulgarismus považujeme výraz s expresivním příznakem hrubosti či obhroublosti, který používáme k vyjádření negativního emotivního postoje. Při tom riskujeme, že nás posluchači odsoudí, protože takovéto výrazy jsou považovány za nevkusné a nevhodné, doslova narušují jazykovou etiketu. Pokud tedy chceme komunikovat korektně a spisovným jazykem, pak bychom měli na vulgarismy zapomenout. Jenže jsou jedním z prostředků nadávání, urážení, proklínání apod., a tak je občas nemožné se jim vyhnout. Ovšem jako projevy přímé verbální agrese nejsou společností hodnoceny kladně.
Čtěte také: Jírovcova: Aktuální dění s korálky
Vlivem spojení vulgárních slov se silnou emocí může při jejich vyslovení dojít u mluvčího k uvolnění napětí, pocitů frustrace, zklamání, strachu nebo zloby. Mohou tedy mít na autora ozdravný účinek, pomáhají s psychohygienou. Neberte to však jako radu k tomu, jak se vymluvit ze svého hrubého jednání…
K novým vulgárním výrazům v jazyce můžeme přijít trojím způsobem. Na začátku je zvuk a nové slovo vznikne jako jeho nápodoba. Takové sloveso čurat je toho příkladem, od toho pak máme čurání a čůrek a taky vulgarismus čurák. Další možností je vzít spisovnou slovní jednotku a posunout její význam k tabuizovaným tématům. Jistě si vzpomenete, kterak „babička šukala po světnici“. Božena Němcová tím myslela, že babička ‚popocházela z místa na místo a přenášela nějaké předměty‘, jenže velké množství sloves, která původně vyjadřovala kroužení, vrcení, šoupání a jiné rytmické pohyby, se časem proměnilo ve vulgarismy označující kopulační pohyby. A šukat k nim patří. Poslední možnost, jak obohatit slovní zásobu sprosťárnou, je převzít si ji z jiného jazyka. Takové anglické fuck se u nás už zabydlelo a přivedlo na svět své slovotvorné potomky - fakovat, fakáč, podfuck…
Opačným procesem je devulgarizace, při níž hrubý výraz ztratí svůj expresivní příznak. K oslabování silné expresivity vulgarismů dochází tím, jak uvolňujeme společenské normy a posouváme hranici tabu. A časté opakování výrazu také snižuje intenzitu jeho obhroublosti. Třeba takové vole, které je v mluvě některých vskutku nadužívané, se stalo pouhou slovní vatou a jeho vyslovení už není doprovázeno typickou negativní emocí.
Pokud si myslíte, že žádnou takovou ex hrubost ve slovníku nemáte, rádi vás vyvedeme z omylu. Jistojistě používáte slovo sranda, které bylo utvořeno od slovesa srát. Jenže tím, jak se sranda formou podobá švandě a bžundě, docela jsme zapomněli na etymologickou souvislost s vulgárním slovesem. Tím pádem nemáme důvod vidět ve srandě sprosťárnu. Podobný příběh je vepsán do slova prča, které vzniklo ze slovesa prcat.
Hrubé výrazy mohou přispět jazyku a společnosti tím, že dají život spisovným pojmenováním. Třeba takový pisoár, který si čeština pro označení ‚pánských veřejných záchodků‘ vypůjčila ve francouzštině, má temnou minulost, vznikl totiž od slovesa pisser s významem ‚chcát‘. A pamatujete si na pendrek, lékořicovou tyčinku, kterou jste jako malí dost možná labužnicky okusovali? Název jsme si přejali z německého označení Bärendreck, což doslova znamená ‚medvědí hovno‘. Ostatně samotné drek se u nás také ujalo jako vulgární synonymum pro hovno.
Čtěte také: Udržitelné dámské tričko
Existence vulgarismů v jazyce má svůj význam a nelze je ze slovní zásoby jen tak vypustit. Nicméně platí, že jsou kořením jazyka, a proto by se s nimi mělo zacházet s rozmyslem.
Koláže Tomáše Břínka (TMBK): Satira v obrazech
Obrázková knížka s kolážemi Tomáše Břínka od jeho debutu v roce 2010 do roku 2021. Vtipné satirické koláže od TMBK sleduju už dlouho a mám je rád. Tohle je výběr od roku 2010 do 2021. Je to opravdu minimalisticky udělané. Jsou to prostě jenom vybrané koláže z tohoto období a k nim není žádná další přidaná hodnota. Ač mam na FB TMBK ráda, kniha tomu ubírá na aktuálnosti. Na sociální sítě dobrý. Kniha nevalné hodnoty. Dostal jsem ji jako dárek k objednávce. Za plnou cenu bych si knížku nekoupila - stejně jako třeba Terapii sdílením, protože mi přijde, že tenhle typ obsahu by mohl s přehledem zůstat na sociálních sítích, ale věřím, že pro fanoušky dobrý. Za mě - neurazí, nenadchne. Nejsem vyloženě fanoušek TMBK, ale když mi od něj někdo něco pošle nebo na něco narazím, většinou se to u mě setká s úspěchem. Stejně tak vnímám i knížku. Humor je to novinový, tudíž za pár let lehce po expiraci, ale to nijak nesnižuje srandu, kterou jsem si při čtení užila.
TMBK se často objevuje na seznamu. Jako knihu, nebo řekněme soubor bych to asi nevydala, ale když už je to na světě… Přečetla jsem během návštěvy knihkupectví, neb jsem čekala na autobus. Dávám dvě hvězdy, jednu za grafické zpracování ořízky a obálky a jednu za to, že jsem se asi 5x zasmála.
Někteří nechápou, jak tohle mohlo vyjít jako kniha. Dneska fakt vydají všechno, všem. Nejen, že drtivá koláží nebyla vtipná, ale některé byly opravdu nechutné. Jako dělat si prdel z člověka, který nemůže za to jak vypadá (Klaus ml.), jako pardon, ale tohle udělá jen opravdový *. Po internetu koluje spoustu daleko vtipnějších koláží a nejsou vydány v knize. Nejen, že autor není vtipný, ale ani s Photoshopem to zrovna dvakrát neumí.
Na rozdíl od některých přispěvatelů jsem za knižní vydání TMBK koláží rád. Škoda jen, že není kompletní. Ano, pobavilo. Ale tak nějak si nejsem jistá, že si to zasloužilo knižní podobu. Jsou zkrátka věci, kterým sluší víc internet než papír. Skvělý český černý humor nezklamal. Češi jsou opravdu zvláštní stvoření. Nicméně, už dlouho jsem se tak skvěle nepobavila. Směju se ještě teď :). Touto knihou si zvedám statistiku o jeden kousek a třistačtyřicetčtyři stran. Samotný text zabral stran dvanáct. Trochu podpásovka.
Čtěte také: 100% cotton bedding from Czech manufacturers
TMBK sleduju na internetu a mám jeho tvorbu rád. Kniha je však trochu znevýhodněná tím, že jeho satira funguje po malých dávkách, takže když si dá čtenář/divák 20 stran najednou, je tím poněkud zahlcen, objeví se určité opakující se motivy apod. Nicméně tvorbu TMBK kniha nějakým způsobem shrnuje a uchovává.
Podle všeho je to úplně zbytečně tisknutý papír. Přesně tohle by mělo zůstat na internetu. Vtipy jsem někdy nechápala a nepřišly mi ani korektní. TMBK sleduju a baví mě, ale tahle kniha… proč? Co má obsah navíc oproti instagramu, aby to muselo být tištěno a vydáváno?
Česká satira: Od bžundy po politiku
Legrace bez hranic, anebo bulvár? Laskavost, nebo tabu? Ženský humor, bžunda, nebo časem prověřené ikony? Autocenzura, rafinovanost, nebo obnažený vtip? Nejen tyto hranice humoru prozkoumávají se svými hosty Ondřej Cihlář a Petr Prokop z divadelní skupiny Vosto5 v podcastové sérii Českého rozhlasu Plus Česká satira.
V první epizodě se Cihlář a Prokop vydávají za filmovým teoretikem a dramaturgem Jakubem Felcmanem, odborníkem na satiru devadesátých let. Nakolik satiře prospívá těžká doba a jak může tento žánr proměnit politická svoboda? V čem spočíval úspěch humoru Petra Čtvrtníčka? Z koho je možné si dělat legraci?
Ve druhé epizodě probírají s bývalým ředitelem České televize a milovníkem satiry Petrem Dvořákem, nakolik je satira veřejnou službou. Zmenšuje se prostor pro odvahu a drzost?
Psychoanalytik Slavoj Titl, autor knihy Čemu a proč se smějeme, ve třetí epizodě rozebírá, jestli může být humor laskavý a jak se dá zabránit tomu, aby neubližoval. Jsou Češi skutečně „smějící se bestie“? A jaká témata jsou tabu?
Břitký humor není rozhodně výsadou mužů. Ale proč je komiček méně než komiků? Liší se nějak humor žen a mužů? Existuje vůbec něco jako ženský humor? Ondřej Cihlář a Petr Prokop, které tentokrát doplnil i Jiří Havelka, se zeptali tří výrazných představitelek české satiry. Jak na genderovou otázku v satiře pohlíží Lenka Vychodilová alias Lemura, písničkářka Mucha a Ester Kočičková, uslyšíte ve čtvrté epizodě. Čím se inspirují a z čeho je baví si utahovat? Dávají přednost satiře ostré a pichlavé, nebo raději jemné a vybroušené?
Pátý díl České satiry je o politice. Je třeba mít v záloze dobrého právníka? Jak se liší bžunda od srandy a švanda od legrace? Na všetečné otázky nejen o satiře odpovídají Marek Najbrt a Marek Daniel, kteří stojí za úspěšným seriálem Kancelář Blaník.
V předposlední epizodě mluví Cihlář a Prokop se zástupci dvou různých generací spjatých se satirou - televizním a filmovým producentem Čestmírem Kopeckým a youtuberem Janem Špačkem. Navazují generace satiriků na sebe nebo se vůči sobě vymezují? Rozumí navzájem svému humoru?
V prvních šesti dílech série se Ondřej Cihlář, Petr Prokop a Jiří Havelka potkávali s tvůrci, manažery, producenty, lobbisty i psychologem a sbírali od nich rady a zkušenosti, jak by měl vypadat správný satirický pořad, z koho si vzít příklad a čeho se naopak vyvarovat. Jak by vypadal satirický pořad, kdyby ho točila divadelní skupina Vosto5? Naznačí to závěrečná epizoda série Česká satira.